Adéla Pospíchalová: Jak normálně fungovat, když máte doma malého fotbalistu?

Kdyby mi někdo před časem řekl, že budu objíždět fotbalová hřiště, hlasitě fandit, krátit si kvůli zápasům víkendy a ještě z toho budu mít radost, tak bych se mu vysmála.

Fotbal mi nikdy nic neříkal a o tom, jak to funguje ve fotbalových klubech, jsem neslyšela moc dobrého: příliš ctižádostiví trenéři, kteří na kluky jen řvou, úplatky za možnost hrát v základní sestavě… Mít doma malého fotbalistu jsem tedy vůbec nechtěla. Jenže ouha, tomu dítěti fotbalový míč uhranul. Kopat musel téměř vždy, kdekoliv a s každým včetně babiček.  Po roce jsme rezignovali a i přes všechny předsudky vůči fotbalovému prostředí jsme ho zapsali do místního klubu.

Všechno bylo nad očekávání fajn – rozumní trenéři, milí kluci, dobrá parta, tréninky dvakrát týdně a hlavně velké štěstí v očích. To člověk rád obětuje i část víkendu a jede povzbuzovat na zápasy. Jenže ono to těm klukům nestačí. Fotbalem žijí a nejraději by nedělali nic jiného. Když si náhodou nekopou, vyměňují si fotbalové kartičky, hrají fotbal na počítači nebo sledují lecjakou fotbalovou ligu. A taky touží hrát 1. ligu za Spartu, Slavii, Bohemku, nebo jaký vlastně klub. (A časem za Madrid či Barcelonu.)

Pro mě je jejich sen noční můra.Tréninky čtyřikrát týdně a o víkendech i dva zápasy je podle mě už moc. Kde na to vzít čas? Ne každý má svůj vysněný stadion za rohem. “Je to tyranie fotbalem,” prohlásil jeden otec, jehož syn teď jezdí trénovat do Vršovic. A jiná maminka z prvoligového klubu si mi nedávno povzdychla, že v zázemí stadiónu nemají wifi, která by se jí tolik hodila, aby mohla během tréninku syna vyřídit pracovní záležitosti.

Od kolektivního sportu kromě pohybu a zábavy očekávám i to, že si děti najdou kamarády. U nás to tak zatím funguje a kluci z fotbalu spolu chodí často ven. Většinou kopat, samozřejmě. Jenže ambiciózní kluby kladou důraz na výkon a podle toho se i trénuje. Kdo trochu zaostává, jde během pravidelného vyřazování z kola ven, takže každý hraje hlavně sám za sebe. Konkurence je ostrá, kluci dojíždějí z různých koutů a mimo hru a trénink se nemají moc šanci potkat. Soudržný tým a dobrá parta se za těchto podmínek buduje špatně. Škoda.

Spousta článků varuje rodiče před přílišným zatěžováním dětí při sportu a nabádá k rozumnému přístupu a všestrannému tělesnému rozvoji. Jak ale devítiletému klukovi vysvětlit, že má ještě čas stát se “profesionálním” fotbalistou a že by se teď měl věnovat i jiným aktivitám a sportům?

Dětem prostě chybí běhání po dvorcích a lezení po stromech a i fotbalisté potřebují umět padat, balancovat nebo se pohybovat v nerovném terénu

Je mi jasné, že se brzy tlak na přestup do ligového klubu ještě zvýší a budeme se k tomu muset postavit. Pokud je opravdu dobrý a vezmou ho, tak to i přes všechny obavy vyzkoušíme. Přece mu nevezmeme jeho sen. Už teď ale přemýšlím, jak pak může zdravě fungovat pětičlenná rodina, která se fotbalu nechce celá plně oddat.

Adéla Pospíchalová vystudovala na Institutu mezinárodních studií FSVUK. V rámci různých mediálních projektů se věnuje i vzdělávání. Škola a témata s ní spojená ji zajímají i z pohledu rodiče.

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

avatar