Pokaždé je to stejné. Přes rok si říkáme: Já se z nich zblázním. Zas něco chtějí. Mohli by na chvíli ztichnout? A kdo má po nich pořád uklízet?! Potom odjedou na tábor, a najednou to na nás padne. Byt je tak nějak prázdný, nikdo nedrobí na podlahu, nenechává tenisky vprostřed předsíně a i ta pračka je náhle jakási nevyužitá.
Při vstupu do jejich pokoje si připadáme jako v Růžence, kde lokaj usnul v předklonu a kuchař v půlce sousta: spí pohozená mikina, spí rozečtený Kámen mudrců („a kolikrát jsem ti říkala, že hřbetem nahoru se knížka neodkládá?!“), usnula modelína nalepená na desku psacího stolu i splasklá školní taška. Avšak nutkání vyhrnout si rukávy a pustit se s mopem a nejlíp hrablem na sníh do toho nadělení znenáhla usíná taky. Stojíme, díváme se a napadá nás, kdo vlastně jsou a čím žijí ti malí lidé, kteří bydlívají v téhle místnosti. A jak je divné, když tu chvíli nejsou. A místo abychom obrátili Pottera hřbetem dolů a odmastili ten psací stůl, přistihujeme se, že uhlazujeme nezastlanou postel zavalenou plyšovými nesmysly a sedáme si na ni, nenápadně nabíráme nosem vůni a se zavřenýma očima si přivoláváme jejich obličeje a hlasy.
Rodičům stýskání povoleno, mohlo by stát v záhlaví všelijakých těch táborových lexikonů, pravidel a pozvánek. O tom, že se ve stanech a chatkách stýská dětem, málokdo pochybuje. Ale co my, citově strádající dospělí?! Ve čtyřiceti nemůžete bez šrámů na sebeúctě jenom tak brečet do polštáře; a nikdo vám nekrátí dny hraním si na Šošony či rozděláváním ohně třením dřívek. Protože jste poučeni psychology i zkušenými vedoucími, víte, že nesmíte po dětech fňukat ani v dopisech.
Ty se jim snažíte nepsat denně. Na rozdíl od nich máte totiž na to čas. „Náš tým je modrý a jmenujeme se Klokani. Včera jsem měla službu. Máme tu dva pejsky. Dneska jsem vlajková četa. Julie se poblinkala, ale už je jí dobře. Měli jsme palačinky. Měla jsem klíště. Táborové platidlo jsou korálky, a když jich máš pět, rozměníš si je za zub. Za sádrový. Na latríně to smrdí jako na latríně,“ píše vám dcera, jednou jedinkrát, abyste pochopili, že mají doopravdy napilno.
Všelijaké ty mobily, internety a Whats Appy se na táborech netrpí, kontakt si neusnadníte. Ale je to přese všechno dobře. Nejen že nekazíte dětem tu krásnou iluzi smečky Klokanů, která si navzájem platí sádrovými zuby. Že nekazíte jejich vedoucím nelehkou úlohu udržet tu smečku pohromadě, bez kňourání a nežádoucích zásahů zvenčí, aby ten malý táborový svět ve vymezeném čase dvou tří týdnů zafungoval, jak má. Ale i to stýskání si nakonec prostě užijete. Má se vám totiž po kom stýskat a mezi stýskáním a těšením je jenom tenká čára. A tak postupně srovnáte ty mikiny a knížky, uklidíte stůl a v pravý čas uvaříte něco dobrého. A osvěžíte pračku, protože tu čeká ostrá směna, až se děti vrátí a ze všeho toho stýskání vytryskne dvojnásobná radost, že jste zase spolu – a že jste spolu rádi.
Alena Scheinostová je matkou dvou dorůstajících dětí. Ve volném čase pracuje jako redaktorka Katolického týdeníku. Absolvovala studium bohemistiky na FF UK v Praze se zaměřením na folklor a romskou literaturu.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
