Jitka Polanská: Slétli se nám tu do Edenu sokoli. Tady jsou důvody, proč je to fajn

Přiznám se, když se tady u nás v dolních Vršovicích kolem stadionu Eden (Aréna) začali hemžit první sokolíci, nevěděla jsem, co se chystá. Nebyla jsem dost informovaná. Příměs malých sokolek se složenými obručemi mezi chodci jsem si hned nevyložila správně. Nebyly v národních barvách, ale růžové, pravda. Asi nějaké soustředění, usoudila jsem, když jsem šla kolem stadionu a tam byly zadní branou vidět nějaké další dětské postavičky.

V den výročí Mistra Jana Husa už se ale davy, které mou čtvrť zaplavily, nedaly interpretovat mylně. Míjím hlouček sokolek seniorek. Ty jsou oděny v něčem na pomezí úboru a kroje. Modré sukně, červené pásy, bíle halenky s červeným vyšíváním na rukávech. „Dobře to dopadne, děvčata,“ povzbuzuje jedna z nich ostatní a druhá hned navazuje svým příběhem, ve kterém hraje nějakou roli zdraví.

Sokoli a sokolky proudí sem a tam a taky obléhají místní obchodní centrum, a to doslova. Tu sedí jeden osamocený postarší sokol na trávníku a balí si cigaretu, tamhle mladý sokol nahlíží do kočárku se svým potomkem. Kroužek sokoliček týnejdžerek oblečených úplně po svém si o svém sletu předčítá z mobilu: „Sokolský slet je báječná událost, velmi přátelská,“ čte jedna z nich nahlas. „Dělá z nás bratry a sestry,“ předává skupince poselství.

Jdu domů a s trochou špatného svědomí ze své neznalosti si slet hledám na internetu. Je tam toho spousta. Do toho mi do bytu vniká hudba ze stadionu. Včetně státní hymny. Přemýšlím, proč se mě to nějak dotýká, proč o tom chci napsat a proč mi vůbec nevadí, že tu ty sokolí davy jsou, i když nám vykoupili rohlíky v okruhu dvou kilometrů, jak napsal jeden novinář, který tu taky bydlí, na FB. Proč jsem ráda, že Sokol dál žije a celkem i vzkvétá, jak se zdá.

Protože se v něm lidé sdružují a zažívají pospolitost. Děti se tam učí ctít řád, pěstovat výdrž, překonávat překážky, sladit se s druhými a společně něco vykonat. Dá se to vidět jako hráz proti rozplývavosti, ledabylosti dnešní doby. Svoboda jen jako absence útlaku není dost. Svoboda se taky musí o něco opřít. O něco v nás, co v sobě nějak probudíme a posílíme.  K tomu asi slouží ty značky.

Taky se mi ale líbí, že do Sokola nikdo nemusí, když nechce. I já můžu sokoly jen tak pozorovat, bez pocitu nepatřičnosti nebo strachu, že mě tlupa odsoudí za neúčast. To v pionýru nešlo. Vydělování se z kolektivu neslo státem posvěcené stigma. Zato teď se sokolíci tak nějak samozřejmě učí, že ač oni si právě žijí svůj organizovaný sokolský slet, já jdu jen tak kolem. Nemusím s nimi cvičit, ale můžu o nich přemýšlet a napsat. Můžu jim jen tak v duchu fandit. Když chci. A já chci.

Magazín Rodiče vítáni je financován příspěvky dárců. Ještě stále jich není dost. Pokud se vám líbí, prosíme, přispějte i vy. I drobná částka se počítá. Děkujeme.

Pravidla diskuze

(zavedena 13. dubna 2018)

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání
Příspěvky porušující pravidla mažeme.
avatar

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.