Marek Herman: Nepište SMSky, budete víc toužit

Známe to všichni:  

„A napiš mi, že jsi dojel v pořádku!“

„Ale mami…“

„To je takový problém napsat mámě smsku? To ti upadnou ruce nebo co?“

„Neupadnou, jasně že ne.“

„No vidíš.“

Bavili jsme se o tom tuhle s jedním kamarádem. Vedli jsme takové ty tlachy starých zbrojnošů, jak to kdysi bylo za našich časů lepší. MNOHEM LEPŠÍ. Zmrzlina byla vanilkovější. Sníh byl bělejší. V šesté třídě jsme měli pět týdnů uhelné prázdniny, protože byl takový mráz, že zamrzly vagóny s uhlím. To by se teď nemohlo stát. Jasně, že ne. To dneska… pche!

Ale hlavně: když jsme někam jeli, tak jsme odjeli a pak jsme se prostě zase vrátili. A nic mezi tím. Žádné pošli smsku. Takže na gymnáziu ve třeťáku jsem odjel na chmel… a za 14 dnů jsem se vrátil. A mezitím nic. Nebo jsem jel do Jizerek na Jizerskou padesátku… a za tři dny jsem se vrátil. Nepsal jsem smsku, že už jsem dojel do Jizerek. Ani že nemůžeme najít ubytování. Ani že jsem nervózní, jestli ten závod vůbec dojedu. Ani že za hodinu vybíháme. Ani že jsem právě teď, fakt právě teď doběhl a jsem úplně vyřízený. Spíše jsem to prožíval, než že bych na všechny strany psal. Už mám sbaleno a za hodinu vyjíždím zpátky. Už jsem v Olomouci. Už jsem v Přerově. Už jsem na nádraží. Přijeďte pro mě. NIC TAKOVÉHO. Prostě jsem se v neděli ve čtyři odpoledne najednou objevil doma: jsem doma.

Nemyslím si, že se o mě žena méně bála. A taky neříkám, že není občas moc fajn někomu napsat, že se mi stýská nebo že už se blížím, že už to bude.

Jen se to nesmí moc přehánět.

Pro každý vztah mezi lidmi je totiž důležitý tzv. „institut odloučenosti“. To znamená, že je zdravé, když člověk odejde z domu a když se po nějaké době zase vrátí. A když na něho někdo doma čeká. A že se na sebe těší. A až se vrátí, tak že si můžou vypravovat, kde a kdo byl, co se mu stalo a jaké to bylo. A že smskování a telefonování ten institut odloučenosti setsakramentsky narušuje. Nebo dokonce ničí.

Myslím to, když si lidé píšou každý prd sotva vytáhnou paty z domu. A pak se vrátí domů, přivítají se a chtějí začít povídat: no a Jirka tu diplomku nedodal…já vím, psal jsi… a jídlo bylo šílené…jo jo říkal jsi… a těšil jsem se na tu zahradu…no jak jsme se vlastně bavili, viď? A místo archetypu návratu jenom máchnete do tupého prázdna… a NIC. Najednou je to divné, protože všechno TAK TROCHU už vlastně víme.

Víte, co je na institutu odloučenosti nejdůležitější? Přece to, že když někoho nevidíte a nemáte o něm žádné zprávy, tak vaše touha po něm roste. To je to kouzlo. A každá smska ho naopak tak trochu ruší. Za nás za kluky a chlapy: potřebujeme odcházet a vracet se domů. To je starý archetyp hrdiny. A neodcházíme proto, abychom se zabili na dálnici. Odcházíme proto, abychom se vrátili. Takže se přimlouvám za méně smsek. A více čekání. A těšení. A větší touhu.         

Co myslíte vy?

Komentujte

4 Komentáře zapnuto "Marek Herman: Nepište SMSky, budete víc toužit"

avatar
Třídit dle:   nejnovější | nejstarší | nejlépe hodnocené
Lubo
Host

Yes Marku
Lubomir Salamoun
👍

Hana Bártová
Host
Ahoj Marku, asi jsem divná matka, když byly moje dcery v tom věku, kdy se o ně rodiče bojí, tak přestože nebyly třeba ještě o půlnoci doma, nevolala jsem jim, kdy přijdou, šla jsem klidně spát a hledala je až ráno. A to byla SMS v telefonu fajn, když doma jeste nebyly… Jen poprvé, když jedna nepřišla domů, tak ani nenapsala, ale to bylo jen jednou. Věděly, že jim věřím a jen chci vědět, že je vše ok. Dokud jsme neměli mobil a někde jsme byli s mužem, často jsme šli každý jinam a domluvili se, že se někde sejdeme… Číst vice »
Kateřina
Host

Ať se každý zařídí po svém. Jen to musí vyhovovat oběma zúčastněným. Dlouhodobější odloučení bez kontaktu je super, jen se člověk nesmí divit, pokud nastanou během jeho nepřítomnosti nějaké změny. Projevit zájem o to, co se děje doma mi přijde daleko víc touhy hodné, než absolutní ticho ve stylu „vlezte mi všichni na hrb, však já se vrátím až uznám za vhodné“. Ale to je můj osobní pocit :)

Dan
Host

No a z těch výletů odloučenosti jsme posílali pohlednice se známkou za padesát haléřů, které přišly až potom co jsme se vrátili domů. To byl důkaz že na druhého myslíme a díky pružnosti státní čs. pošty to touhu nenarušilo, naopak. Těšení se objevovalo I u poštovní schránky.
Díky Marku.