Měli jsme předminulý pátek jako rodina smutnou povinnost vyklidit manželčin stůl ve sborovně. Učila v českolipské soukromé základní škole Klíč. Stůl škola potřebuje pro novou češtinářku. Tři papírové krabice a ještě jednu tašku plnou knih, příprav, metodických materiálů jsme našli už připravené – naštěstí nám to ve škole do těch krabic dopředu naskládali. Nedovedu si představit, že bych to všechno bral jedno po druhém do ruky, včetně hrnečku na čaj, malé plyšové kočičky pro štěstí a mnoha drobností, snad ještě zahřátých manželčinými dlaněmi.
Umluvil jsem doma dceru – učí češtinu jako manželka – aby se do krabic podívala a vzala si metodické materiály, pokud by se jí hodily. Byla to docela emotivní chvíle. Zvláště když z krabice vyndala krásně vypravenou Exupéryho knihu Malý princ, kterou jsme si spolu čítávali a ze které žena nejspíš četla i dětem. A hned pak dětský památníček. Trochu jsme se lekli, že manželka, která těch památníčků měla doma spoustu a průběžně do nich dětem kreslila a psala přání, už to do toho posledního nestihla. Jenže to nebyl památníček žádného dítěte, nýbrž její.
Paní učitelky dětem do památníčků zapisují celkem běžně. Ale opačně už to tak běžné není. Dokonce bych řekl, že je to poměrně výjimečné. Muselo to napadnout některé z těch dětí, z těch sedmáků či osmáků, puberťáků, na jejichž nevychovanost, oprsklost nebo rovnou nezvladatelnost si dnes tolik učitelů do omrzení stěžuje. Ne vždy neprávem a ne že by si občas neposteskla i manželka. Ale na sobotních školních turistických výletech, na něž mě ona a její kolegyně často vylákaly jako fotodokumentátora, jsem mohl sledovat, jak rády si s ní děti povídají a drží se v její blízkosti.
Vzpomněl jsem si vždycky na slova jednoho z kritiků současného školství, kterému se nelíbil současný poněkud netvořivý způsob přijímacího řízení na pedagogické fakulty a navrhoval jiný, dosti originální. Prý, pošlete uchazeče o studium učitelství na výlet se skupinou dětí, a pak už jen sledujte, kolem kterých se ty děti začnou houfovat. A ty už ani nemusíte formálně zkoušet při přijímačkách. Vědomosti si doplní. Vědomosti bez talentu stejně k ničemu nejsou.
No a teď ten památníček. Jen jsem do něj nahlédl a raději jsem se dekoval do vedlejší místnosti – prostě jsem to emočně nezvládnul. A nechtěl jsem dceru a zetě uvést do rozpaků.
Miroslav Hudec je dětský a školní psycholog, nyní pracuje v poradně pro rodinu a manželství. S manželkou Alenou, rodačkou z Příbramska, které vzdává hold jako učitelce v tomto sloupku, prožil krásných čtyřicet dva let. Studovali spolu na pražské Filosofické fakultě a brali se v posledním ročníku studia. Těšili se na společné stárnutí, na další stovky kilometrů výletů do přírody Lužických hor. Smrtelná nemoc bohužel rozhodla jinak.
„Společné foto je z našeho posledního výletu. Na Císařské slavnosti do Zákup letos 26.května.“
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Především Vám vyjadřuji hlubokou úctu a obdiv, že jste v sobě našel sílu a něco tak krásného dokázal napsat, nebo vyslovit. O tom jaké lidi máme kolem sebe víme, ale tak moc nad tím nepřemýšlíme. Najednou přijde okamžik, kdy zůstane prázdné místo a my víme, že jsme ztratili něco, co bylo na světě nejkrásnější. Myslím, že nejste jenom Vy a Vaše rodina, ale také spousta dětí, které v životě Vaše žena potkala, navázala s nimi to krásné pouto a uměla to po celý svůj život, že těm chybí a bude stále chybět. Takoví lidé jsou vzácní, skromní, moc se o nich neví a nejvíc chybí, když už tu nejsou. Přeji Vám hodně sil a zdraví a dobrých lidí. Tenhle článek, by si mělo přečíst co nejvíce studentů, kteří uvažují o pedagogické práci. Možná by pochopili o čem ta práce je, možná by ubylo problémů a bylo víc šťastných dětí i učitelů.
Dobrý den, souhlasím s paní Evou, krásně napsané. Od ledna jsem také vdova,
vím přesně, jak to bolí, jak je těžký úklid věcí po milovaném člověku, který odešel předčasně. Na druhou stranu mě moc potěšilo obrovské uznání od manželových kolegů z práce, od přátel i úplně neznámých lidí, kteří mi poslali kondolence. Mohu mluvit o neuvěřitelném štěstí, že jsem mohla prožít 30 let s tak skvělým člověkem, je to skvělý dar a jsem za to životu vděčná. Panu Hudcovi držím palce, přeji hodně sil a do budoucna spoustu hezkých okamžiků s rodinou a milými lidmi.
Opravdu krásně napsané vyznání, které pan Hudec napsal o své ženě. Ano, takoví učitelé, na které žáci nezapomenou jsou. Dnes už nám žákům že ZŠ je již přes 50 let stále se scházíme a pokud můžou naše dvě milované učitelky, přijdou na náš sraz také
Dobrý den
Jsem asi dle vašich slov o své manželce také z pohledu žáků, které se kolem mne houfují báječná.Avšak kolegině mají na houfování kolem mé osoby jiný názor.Možná tak trochu žárlí.
S kritikem školství souhlasím děti to poznají.
Přeji upřímnou soustrast.
marta
Dodržujte, prosím, pravidla diskuse uvedená nad komentáři….
Dodržujte, prosím, pravidla diskuse uvedená nad komentáři….
a soustrst se snad ,,nepřeje,,ale ,,přijímá,,
paní Hano, nechci být rýpal, ale nepíše se ve slově kolegyně tvrdé y ???
Ano píše
Hano, upřímná soustrast se nepřeje, ale vyslovuje. To, jako učitelka, by jste měla vědět. Karel.
Ano, kolegyně se píše y, soustrast se vyjadřuje. Ale „by jste“ se, pane Jeřábku, také nepíše. Správně je „byste“. Nejsem učitelka. Hezký den všem.
Promiňte, paní Hano, ale upřímná soustrast se vyjadřuje, projevuje, většinou slovy – přijměte, prosím moji upřímnou soustrast , ale nikdy se nepřeje. A ve slově kolegyně se píše opravdu ypsilon.
Dobrý den,pro pani Hanu,bez urážky,nejen kolegyně ,ale se upřímná soustrast nepřeje.Jste vážné kantorka?
Krásně napsané vyznání a přeji hodně síly do dalšího života
Dobrý den pane Hudec,
nejprve mi dovolte vyslovit Vám upřímnou soustrast nad ztrátou milované ženy a skvělé učitelky. Také moc děkuji za skvěle napsaný článek erudovaného psychologa.
Jsem stejně šedivý jako vy a ve svém životě jsem poznal a dosud poznávám význam kvalitního učitele pro přípravu na život mladé generace. Zejména proto, že učitelé ve své přípravě na budoucí povolání mají výhodu oproti rodičům v tom, že absolvují i určitý rozsah vzdělání v oboru pedagogiky a psychologie – připravují se metodologicky pochopit nitro dětí a správně je vést. Je nutné konstatovat, že ne všichni učitelé chápou úlohu učitele jako poslání stejně jako mnozí rodiče úlohu učitele. Tím chci říct, že ne všichni učitelé jsou stejně kvalitní a tím si nezasluhují stejnou odměnu za vykonanou práci. Konečnou kvalitu školství ovlivňují v neposlední řadě svoji prací i ředitelé škol. Dále všechny nadřízené orgány konče ministerskými úředníky spolu početným zástupem „vědeckých“ pracovišť udávajících směr školství, ale i jeho obsah.
Dobrý den, je to dávno, co jste učili v Jestřebí. Je mi 52 let a při čtení vašeho článku, jsem si na Vás vzpomněla. Vaše paní byla úžasná učitelka, žena. Měla jsem jí moc ráda a Vás také. Je mi to moc líto.
Je to bohužel velmi smutné a já se připojuji k řadě těch co vyjadřují soustrast, ale raději bych , pokud bych měl tu moc vrátil do života Vaši paní. Dobrých ,,kantorů,, nikdy nebude dost. S úctou se Vám pane klaním.
Moc Vám děkuji. I za to přání, žel že nesplnitelné. Je pro mě těžko představitelné, že po těch 42 společných létech tu Alenka najednou není a nebude. 🙁
Moc děkuju. Moje žena na Vaší třídu také moc ráda vzpomínala. A oba dva na Jestřebí. Ty čtyři roky tam (1976-1980), než jsme se odstěhovali do České Lípy, patří k nejkrásnějším v našem životě.
Nevim co napsa5,rozbrecel jste me,jak mi prave dnes nekdo rekl – zivot neni spravedlivy
Ano, není to spravedlivé. Brečím taky. A nic mi to nepomůže. Z páru tak spolu srostlého, jako my jsme byli, zůstane po smrti jednoho z něj pouhé torzo. Uvědomuji si to čím dál více.
Z vašeho společného života Vám zůstalo hodně. Dobrota a láska žije dál ve Vás. Tu Vám Vaše žena předala jako poselství. Předávejte ji dál všem, kteří to potřebují, jejich čím dál víc. Tak tu Vaše žena bude pořád s námi, díky Vám. Přeji Vám hodně sil a lásky, vy si ji zasloužíte. Čtyřicet let jsem pracovala s dětmi a věřte v těžkých chvílích mi pomáhaly, ani o tom nevěděly.
Děkuju Vám za povzbuzení.