Když jsem se své sedmileté druhačky zeptala, proč radši knížky poslouchá, než čte, okamžitě odpověděla: “Protože u toho nemusím nic dělat.” Čtení je pro ni práce a příběh si neužije tak, jako když ho poslouchá. Když si potřebuje odpočinout, zachumlá se do deky a pustí si oblíbené Mikulášovy patálie nebo jinou z mnoha knih domácí audiotéky.
Přitom my s manželem oba čteme hodně a rádi. Dětem jsme odmala četli, stále ještě udržujeme rituál čtení před spaním. Splňujeme tedy obecně sdílené předpoklady pro výchovu dobrého čtenáře. Přesto mám pocit, že jsme v našich dětech spíš vychovali posluchače. Kniha pro ně není atraktivní, ale nudná. Dokopat je ke čtení je problém. Našlo se jen pár titulů, které upoutaly jejich pozornost tak, že bylo težké je odtrhnout od jejich papírové verze. Čtení pro ně je spíš povinnost než zábava. Na druhou stranu poslouchat vydrží téměř cokoliv a s velkou chutí.
Kolem sebe vidím, že audioknihy se víc a víc šíří i mezi dospělými. Hodí se při řízení auta, vaření nebo vytírání podlahy. Ale my jsme ještě generace, která si knihy oblíbila přes knihy, a ne přes audiozáznamy. Jako rodiče si tedy nejsme jistí, zda je poslech plnohodnotná alternativa čtení, a co s tím, pokud ne. Proto mě potěšil článek kognitivního psychologa Daniela Willinghama. Z jeho pohledu je obojí činnost intelektuálně téměř srovnatelná, a audioknihy tudíž nepovažuje za žádný čtecí podvod.
Má to ale háček. Při čtení také luštíme psaný text. To se ale podle Willinghama časem zautomatizuje natolik, že se o žádnou práci pro mozek navíc ve srovnání s poslechem nejedná. K tomu ale dochází až někdy kolem páté třídy.
Takže děti by číst měly. Jak je k tomu ale přimět, a neznechutit? Je to začarovaný kruh. Čtení má přece být radost, příjemné a zábavné. Takže já osobně doufám, že toho načtou ve škole tolik, aby se dostavila ona žádoucí automatizace, a doma povoluji odklon k audioknihám. Vždyť i já se těším na zajímavé příběhy, které společně posloucháme během dlouhých cest za volantem.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Je to přirozený vývoj. Lidé si rádi odpočinou poslechem a pasivním sledováním. Dnes by již neměl být problém, aby počítač četl běžný psaný text. Protože jen opravdové perly namluví herci a to je málo.
Knihy čtu ráda a ráda jsem je četla i jako dítě. Nevím, jestli už ve druhé třídě, to si nevzpomínám, přeci jenom v té době člověk většinou není až tak úplně zdatný čtenář a čtení dá víc námahy. Co si ovšem vzpomínám, že jsem nejenom ráda četla knížky, ale i ráda poslouchala gramodesky. Jako malá jsem měla celou sadu Hurvínka, ale měla jsem i klasické pohádky, vybavuje se mi třeba Zlatovláska. Teď se mi úplně vybavilo, jak ráda jsem poslouchala Naschválníčky nebo Křemílka s Vochomůrkou a taky Ferdu Mravence. Čtení bylo fajn a poslech gramodesek byl taky fajn, obojí mělo něco do sebe 🙂
Já nevím.Možná je to ovlivněno i tím,jakou kdo má paměť či představivost.Já mám už od školy paměť vizuální,mě toho mluvené slovo moc nedá.Naopak u knihy má představivost jede na plné obrátky,mohu kdykoli čtení přerušit,vrátit se k textu,zažít si to.To Vám audio moc nepřináší.
Učení se čtení trvá ve skutečnosti mnohem déle než ten 1 rok (první třída). Dokonce i škola předpokládá, že se dítě bude učit číst 2 roky. Teprve od 3. třídy je učení založeno na čtení učebnic a pamatování si toho, co je v nich napsáno. Číst se vlastně člověk učí celý život. A někteří lidé umějí číst lépe, než jiní. Pravděpodobně nejlépe umějí číst právníci.
Možná to chce jenom čas. Časem, za pár let bude dcera číst raději, půjde jí to lépe, nebude ji to tolik namáhat. Pokud ne, no, tak to potom bude horší.
Podstatné ale je, že umí číst, že nemá problém, že by se to nedokázala naučit.
Vzhledem k tomu, že mám dvě uši, tak mluvené slovo jde u mne jedním dovnitř a druhým ven. Pokud je něco složitějšího k pochopení, tak po přečtení obvykle hned vím o co jde, při poslouchání (a hlavně pokud je delší monolog) po chvíli vypínám a myslím na něco jiného. Mám to tak od dětství, ale všimla jsem si, že spousta lidí nechápe psaný text – po přečtení článku třeba jen v časopise, nedokáží říct, co četli. Ale ke čtení asi musí člověk „dospět“ – starší syn jako dítě četl pořád, mladší několik let jednu knihu… Jako dospělí to mají přesně opačně.
Jestli on nebude problém v tom, že děti ke čtení „dokopáváme“. Copak může být činnost, která vyžaduje tolik vášně a esenciálního nadšení, nucená? Každý má nějaké vlohy, něco ho baví, něco ho zajímá a nějaká činnost je pro něj příjemná a každý to má jinak. Já třeba nejsem na sport, ale v dětství jsem četla knížku nebo dvě týdně. Přesto mě rodiče občas dokopali k tomu, abych jela na lyže, projela se na kole nebo jsme šli na procházku. Ale nenutili mě do toho 2x týdně. (Pouze do lyží a to mi tak znechutili, že na ně do konce života nevlezu!) Takže jestli moje dítě baví víc malování/kolo/karate/cokoliv jiného, tak ať přečte jednu knížku měsíčně, v raném školním věku více a častěji – dle požadavků školy, a dál ať si dělá to, co ho baví. Jestli někoho šokuje, že tohle říká češtinář, tak vězte, že dítě – nečtenář je potenciální čtenář; dítě – znechucený nečtenář je nikdy nečtenář.
Anno, mluvíte mi z duše. Nejen u čtení se mi osvědčilo netlačit na pilu, ono to přijde. Starší syn vlastně teprve nyní v páté třídě začíná objevovat svět psaného slova, zatím přes oblíbené komiksy typu Leonardo je genius a pejsek Snoopy a také přes Poseroutkovy deníky a encyklopedie. Mladší syn objevil svět knih dávno před nástupem do školy. Možná tu je paralela s jejich jazykovými schopnostmi. Mladší četl plynně tak nějak sám od sebe, píše prakticky bez chyb, ač druhák, jde mu i cizí jazyk; starší namastí chyby až hrůzné, četl dlouho po slabikách a kostrbatě. Ale protože si moc přeji, aby se kniha stala jejich celoživotním kamarádem, jsem velice opatrná stavět jim nějaké latě.
I ve čtení asi platí, že trpělivost růže přináší.
Doufám,že máte pravdu.Zatímco starší vnuk (3.třída),i přes výborně rozvinuté komunikační schopnosti se čtením a psaním dosud zápasí (dys),ten mladší-5let,se naučil abecedu tak nějak sám,stejně tak hláskovat a klidně louská jakékoli slovo napsané tiskacím.Knihy ho ale kupodivu nijak nepřitahují.Toho staršího ano,hlavně encyklopedie,a teď opravdu i Poseroutkův deník,i když jsem měla dojem,že se mu to bude špatně číst.Ale opak je pravdou.Také si moc přeji,aby se kniha stala jejich celoživotním průvodcem,ale vzhledem k tomu,že mají podle mě paměť především sluchovou a pohybovou,moc nadějně to nevidím.