Ve školách už se poměrně dlouho nejede podle osnov, ale nemalá část učitelů, rodičů i veřejnosti by je chtěla vrátit zpět. Důvody jsou různé a ani jeden podle mě není pádný. U kořene všech je ale představa, že osnovami by se dnešní složitý svět zjednodušil do přehledného tvaru a vrátil do časů, kdy to tak hezky fungovalo. Ale fungovalo to? Podle mě je to iluze.
Když jsem vyšla před osmnácti lety z fakulty a vešla do třídy, brzy mi bylo jasné, že umím anglicky, ale učit neumím. Na škole jsme neměli skoro žádnou praxi, neučili nás tak základní věci jako strategii řízení třídy, jak si postavit hodinu. Dřív to možná učitelé nepotřebovali, děti jim to usnadňovaly tím, že byly spíše pasivní, takzvaně hodné a uctivé. Dnešní děti jsou jiné. Do škatulek, kde budou tiše sedět a nemukat, se nastrkat nedají. A podle mě je to dobře. Dřív možná byly víc potichu, ale mnohé nenaplnily svůj potenciál. Takže vše bylo v pořádku jen zdánlivě. Tudíž, místo návratu tam, kde jsme byli, je třeba pochopit svět, který se za doby naší školní kariéry proměnil, a didaktiku mu přizpůsobit.
Po třeba 15 letech praxe je to ale těžké – jste v polovině profesní dráhy a najít sílu na to, abyste si přiznali, že změnit se musíte vy sami, to vyžaduje značnou dávku odvahy. Je jednodušší hledat důvody vnější – žáky, rodiče, to, že nemáme osnovy…
Pro mě je škola bez osnov škola, kde má učitel v práci s dětmi větší svobodu. Na dobré škole může učit tak zajímavě, že se mu o tom dřív ani nesnilo. Vždy je ale něco za něco, tuhle svobodu musím naplnit odpovědností, musím se vzdělávat, pracovat na sobě, přiznat si, kde dělám chyby. A stejný postoj přenášet i na své studenty. Nejen jim nalít do hlavy „trepky a měňavky“.
Místo osnov máme rámcový vzdělávací program, který si školy upravují do školního vzdělávacího programu. To je ekvivalent osnov, to slavné ŠVP. Proč je to takto lepší? Rámcový vzdělávací program, což je mimochodem dobře vymyšlený dokument, popisuje ne to, co by se děti měly učit, ale jaké dovednosti by na konci základky měly mít. To je dost podstatný rozdíl. V české národní koncepci vzdělávání už zakotvila představa, že je důležité děti nejen naučit letopočty a vzorce, ale i jak se učit, jak komunikovat, jak vytvářet tým…
A přesto to mnozí studenti, kteří přijdou do naší školy, vůbec neumějí. Přicházejí ze základních škol bez iniciativy a chuti do práce. U patnáctiletých lidí je to již dost těžké napravovat. Pedagogická, ale i široká veřejnost, která si myslí, že vzdělávání jde od deseti k pěti, vám na tohle řekne, že to je všemi možnými experimenty. Podle mě to je naopak dojezd starého pojetí školy, do které ale chodí už poněkud jiné děti.
Petra Mazancová vystudovala učitelství na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové. Učí na Vyšší odborné škole obalové techniky a střední školy ve Štětí. Má čtyři děti. Je předsedkyní Učitelské platformy.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Osnovy měli jednu podstatnou výhodu – učitel měl jasně definováno co má žáka za rok naučit (alespoň v minimální nutné míře reprezentované průměrnou známkou 4) a pak bylo možno měřit a hodnotit to jak učitel danou práci zvládl.
Dnes by fungovali taky jen by to skutečně chtělo měřit jak to ti učitelé a učitelky zvládají plnit – prostě závěrečným jednotným celostátním testem z daného předmětu který by se ovšem nehodnotil v dané škole a podle jeho výsledků následně nastavovat finanční odměny učitelů…
Závěrečný jednotný test? To není moc dobrý nápad. To přece nemůže změřit učitelovu práci. S ohledem na různost žáků.
A je snad hlavním cílem školství to, aby bylo možné snadno měřit výkon učitelů a podle toho jim spravedlivě nastavit hodnocení?
Váš češtinář by zůstal bez odměn. Shoda přísudku s podmětem se učí na prvním stupni (osnovy měly). Práce učitele se nedá hodnotit podle aktuálních výsledků žáků v jednorázovém testu. Je třeba ji hodnotit v souvislostech: Jak se žáci zlepšili, příp. zhoršili, jestli mají o daný předmět zájem, nakolik jsou schopní v životě se znalostmi pracovat.
Vypadá to, že slušně vychované děti do dnešní doby nezapadají. Asi proto byla naše dcera se svým „děkuji, prosím, promiň, není zač a schopností tiše sedět a poslouchat“ za exota a divnou. Však jí to taky dávaly ty zdravě sebevědomé, drzé a hlasité holky pořádně „sežrat“…kluci ne, těm přišla fajn.
Takzvaně hodné a uctivé…..a co skutečně hodné a uctivé?
Těm skutečně hodným a uctivým a zároveň se svobodně projevujícím všechna čest. Je to vše složité. Nechceme tím určitě říct, že děti by měly být nevychované. Spíš to beru jako přemýšlení, jak dobře vzdělat a vychovat děti, aby se rozvinuly, zůstaly spontánní a nezablokované a vyrostly z nich sebevědomé a svobodné bytosti. Sebevědomé neznamená arogantní. Takže svobodné ano, ale ne na úkor ostatních.
Já vám rozumím. Jen je skutečně těžké, být hodným, uctivým a zároveň dost sebevědomým. Proti nevychovanosti a suverénní sprostotě dětí, které si myslí, že jsou pupek světa nemá naše plachá, slušná dcera téměř šanci. Je zvláštní, že s kluky neměla nikdy problém, naopak jim připadá jako jedna z mála „normálních holek“ ve třídě.
Řešili jsme i skutečnou šikanu, kdy se nechaly strhnout i jinak slušné holky. A víte co je nejhorší? Že ta, která se po dceři nejvíc vozila(a v tělocviku vozí pořád) je dcerou učitelky, která působí na naší škole…mimo jiné učí tělocvik. Naštěstí se v 6.ročníku se rozdělili na dvě třídy a agresorka se potkává s dcerou jen v tom tělocviku.
Člověk může dát druhému i slušně po tlamě, když na to přijde 🙂 Holce vlijte trošku sebevědomí do žil. V životě se jí nikdy nikdo nezastane tak dobře, jako ona sebe sama. Měla by se to naučit co nejdřív. Jestli jí něco vadí, ať to řeší. Ono už jenom říct „hej, neumíš se chovat? nelíbí se mi, jak se ke mě chováš, tak se prober!“ někdy opravdu stačí, hlavně v začátcích. A jestli je oblíbená u kluků, ať hledá spojence u nich.. párkrát shodit ty jejich holčičí ataky do outu, zasmát se, a tak.. určitě to zvládne 🙂
S těmi kluky mě to taky napadlo. Jen jestli do toho vidí. Každopádně díky za tenhle komentář.
Vidím to dnes a denně. Děti se chovají jak urvané ze řetězu a rodiče NEREAGUJÍ. Často nevím, jestli „vylískat“ rodiče nebo děti. Zvláštní, že se s dětmi vždy dokážu domluvit, slušně. Stačí se jich např. zeptat, zda si opravdu myslí, že ta houpačka na hřišti tam byla nainstalovaná proto, aby ji během jednoho odpoledne zničily. Popř., že vím, kde bydlí a zda souhlasí s tím, že pokud se hřiště stane pro mé děti nebezpečným místem z důvodu rozbitých a nefunkčních věcí, zajdeme na návštěvu k nim, aby si mohly pohrát u nich doma v podobném duchu, jako se chovají oni teď na hřišti. Podle situace jim dám otázku, u které se můžou trošku zamyslet. Nikdy jsem u takových dětí nevyužila větu „tohle nesmíš, tohle se nedělá“.. dělá se všechno. Řeším, zda to skutečně musí dělat, popř. proč si myslí, že je to správné. Jejich odpovědi mě vždy zajímají.. jen se jich málokdy dočkám. Samy ví, že se tak většinou chovají proto, že můžou a nikdo je neřeší. No já je řeším, v tom dobrém slova smyslu. Nejedno mě představilo svým rodičům jako kamarádku, když jsme se někde potkali. 🙂 Děti jsou velmi chytré a je škoda, že je tak podceňujeme. Myslím si, že nepotřebují svobodu bez hranic, ale náš zájem a čas.
Máte pravdu, zájem a čas jsou ty největší dary druhému člověku a děti to potřebují jako vzduch.
Víte, dcera je velmi inteligentní, ale společensky neobratná. Pokud se snažila slovně bránit, bylo to jen horší a často se z rozrušení rozplakala.
Ona je knihomol a fantasta, rozumí si lépe s dospělými než s dětmi, jedna paní učitelka si dokonce myslí, že má dcera „starou duši“….no, nevím.
Už je to mnohem lepší, než to bylo dřív. 🙂 pokud se jedná o skupinový úkol, tak ji všichni chtějí do týmu, protože s naší dcerou mají jedničku téměř jistou.
Taky bych se rozbrečela.. je to děsně těžký se před někým obhajovat a bránit, když na vás útočí z vícero stran. Proto jsem vždycky dělala všechno možný, abych se do této pozice nedostala.. Tzn. nediskutovat, ale usadit jednou, max. dvěma větama a konec. Mám to osobně vyzkoušený, fakt to funguje 😀 Ano, byla jsem a stále jsem soliter, ale oproti jiným v klidu a pohodě a stojí to za to. A časem i ten soliter k sobě někoho přitáhne 😉 Jsem ráda, že už se situace u Vaší dcery uklidnila a do budoucna přeju jen to nej 🙂
Díky za sdílení. Je to smutný. Holčičí šikana může být hodně drsná, i když se neprojevuje fyzicky, ale třeba jen slovy, nebo mlčením. Chtěla bych o tom i víc psát. Kdybyste se měla chuť podělit o celý příběh, anonymně, napište mi email. Přeju vaší dceři, ať jí dají pokoj – zkoušeli jste to nějak řešit?
Řešili jsme to už od 1.třídy. Ta holčička byla „malá sladká potvora“ už ve školce. Ona ta šikana byla velmi nenápadná, vlastně se na první pohled nic tak hrozného nedělo….jen se jedno hodně citlivé bezelstné dítě, to naše, stalo snadným terčem. Byly to takové vlny, jednou bylo dobře, jednou bylo zle, učitelé to vždy řešili domluvou.
Zlom nastal ve 4. třídě, to dceru totálně vystresovaly, když jí bránily v odchodu od školy a bavily se tím, že plakala, protože se bála, že jí ujede autobus do Zušky a ještě na ní dost škaredě pokřikovaly…..dcera následně sama zašla za třídní , ta zašla za ředitelkou a obě si bez přítomnosti rodičů s holkama promluvily…individuálně a asi dost drsně.
Potom si všichni podali ruce a skutečně to pomohlo, situace se velmi uklidnila.
No a v tom tělocviku, dcera je pohybové trdlo a holčina-gymnastka si prostě asi nemůže pomoct.
Ale blýská se na lepší časy, dnes jde dcera se dvěma spolužačkami na zmrzlinu. 🙂
Díky za podrobnosti a mám radost z dobrých zpráv.
Mě spíš přijde, že celé rámcové vzdělávací programy jsou především byrokracie. Učitelé musí vytvářet nějaké dokumnety, kterým často vůbec nerozumí – nejsou na to ani vyškoleni. Dá se předpokládat, že tvůrci osnov aspoň věděli, co píší.
Pak je to taky o jednotlivých učitelích. Dobří učitelé budou učit dobře podle osnov i podle švp. Špatní učitelé budou učit spatně podle osnov i podle švp (a ještě o to hůř, jestli si je sami napsali). Žádna byrokracie navíc na tom nic nezmění – spíš naopak.
Předsedkyně Učitelské platformy by mohla alespoň vědět, že se základní kurikulární dokument školy jmenuje „školní vzdělávací program“: „Místo osnov máme rámcový vzdělávací program, který si školy upravují do školního vzdělávacího plánu. To je ekvivalent dnešních osnov, to slavné ŠVP.“ Tak jsou osnovy dnešní nebo dřívější? Autorka neumí ani zformulovat myšlenku…
Největší nesmysl v textu je tohle: „Rámcový vzdělávací program, což je mimochodem dobře vymyšlený dokument, popisuje ne to, co by se děti měly učit, ale jaké dovednosti by na konci základky měly mít.“
Hm, myslím, že tohle vzniklo při editaci, opravím, díky za upozornění. Nevidím to ovšem nijak dramaticky, jde o jasné přehlédnutí, text je jinak zcela jasný.
Pokud je žák po celou dobu studia na jedné ZŠ, pak je to v pohodě. Mnohokrát se mi už stalo, že přišel žák z jiné školy a v průběhu roku nastoupil do předmětu, jehož obsah,…, z RVP/ŠVP na té druhé škole byl zařazen do jiného ročníku (Nemluvím o tom, kdy „předměty“ jsou na obou školách, ale jednotlivá témata jsou ve školním roce poskládána jinak). Získat (Doufám, že nikoho neurazím použitím nevhodných sloves :-)) ) znalosti a dovednosti, které ostatní žáci už v době přestupu měli, bylo vždy velmi těžké, v některých případech nemožné.