Tomáš Feřtek: Hodinový otec aneb to mám za to, že jsem děti k ničemu nepustil

Tak jsem naložil do auta banánovou krabici s nářadím a vyrazil na servisní den, který jsem si v kalendáři označil jako Hodinový otec. Hodinového manžela asi znáte, tak tohle je totéž, jen v té variantě, že objíždíte byty vlastních dětí a řešíte s dcerou, „že ten vodovod tak nějak divně chrčí, no neumím přesně říct jak a kde, ale zní to fakt divně a myslím, že dole to kape, dala jsem tam ručník“, a se synem „jsem chtěl přidělat do toho panelu držák na monitor, ale když jsem viděl minule, jak se tam musí měnit ty vrtáky, malý velký, tak nevím, kdyby ti to vyšlo…“. Ten třetí chtěl jen něco dovézt, to bylo na chvíli.

No a cestou jsem měl dost času na to zpytovat svědomí, čím že to je, že moje manuální dovednosti se dětem neobtiskly, i když máme doma fakt velkou dílnu se spoustou nářadí. Viník je zřejmý. Jsem to já, protože v představě nepostradatelnosti jsem vždycky všechno udělal sám a děti odkázal do role statistů, v lepším případě přidržovačů čehokoli. Ale nejčastěji ani netušily, kde a co na tom baráku kutím. Přece to mám rychleji a líp a času je málo. Takže ten „ušetřený“ čas splácím teď v trojjediné roli instalatéra, elektrikáře a manuálního kouče.

Samozřejmě mě taky napadlo, že by děti měla k manuální zručnosti vést škola. To je takový automatický nápad rodičů, co něco nezvládli. Ano, bylo by fajn, kdyby se v dílnách neřešily krmítka pro ptáky a malované stojánky na čajovou svíčku, ale třeba, jak otevřít zásuvku a na co určitě nešahat, případně kde najdu v odpadu pod umyvadlem těsnění a co s tím. Jenže marná sláva, tohle se na školu hodit nedá. Něco vylepšit může, ale jistotu v tom, jestli je rozumné odpadní trubku z novoduru lepit vteřinovým lepidlem, jinak než letitým pozorováním rodičů a vlastními neumělými pokusy nezískáte. Mimochodem, není to rozumné.

Takže až budete příště stát s pobaveným výrazem nad synem či dcerkou, kteří se neúspěšně snaží kombinačkami vytáhnout hřebík, a už už z vás leze věta: „prosím tě, pusť mě k tomu“, kousněte se do jazyka a plácněte přes ruku. Následky jsou nemilé. Hodinový otec je trvalé angažmá bez honoráře.

Tomáš Feřtek je novinář a dramaturg a je spolupracovníkem informačního centra o vzdělávání EDUin.

Komentujte

2 Komentáře zapnuto "Tomáš Feřtek: Hodinový otec aneb to mám za to, že jsem děti k ničemu nepustil"

avatar
Třídit dle:   nejnovější | nejstarší | nejlépe hodnocené
Josef
Host

Ano je to tak a to ještě musím přidat švagrovou a dvě sestry :D

Miroslav Mareš
Host

Souhlas, ale já si to zařídil jinak a jen se dívám, jak to těm mým dětem jde. Ale musím se pochlubit, jsou všechny šikovné. Ale bohužel, času je tak žalostně málo, již nám bylo 70 let a souložit se člověku nechce a Viagru nemohu, mám budíka, ale ten parchant mně nebudí. Neměl by jste nápad lepší? Jen neříkejte zabít, též mně to napadlo. m MM