Tomáš Feřtek: Proč si za spolupracovníky vybírám bývalé zlobivé žáky a nikdy se neptám na to, jakou školu absolvovali

V různých fázích své pracovní kariéry jsem vybíral budoucí reportéry, hledal jsem scenáristy, lidi na práci dramaturga, tiskového mluvčího, šéfa malého týmu, hlavu nejrůznějších projektů od televizní detektivky po certifikát pro spolupracující školy nebo webový portál. Profese a k tomu nutné dovednosti se lišily, ale hlavní parametr, podle něhož jsem si vybíral, byl jeden. Nebo možná dva. První: vůle, nadšení, zájem. Druhý: samostatnost, schopnost se rozhodovat a ochota přijmout zodpovědnost.

Po sérii pokusů a omylů jsem totiž zjistil, že pokud tyhle dvě věci lidé, které chci zaměstnat, nemají, neumím to změnit. Neumím předělat někoho, kdo čeká každý den na příkaz, na člověka, který je schopen se řídit sám. Na druhé straně, pokud ten člověk něco neumí, něco neví nebo v nějaké dovednosti pokulhává, je relativně snadné ho to doučit. Obvykle to netrvá déle než pár týdnů nebo měsíců.

Praktický příklad: ve funkci šéfreportéra mě v průběhu devadesátých a nultých let často navštěvovaly studentky (opravdu to častěji bývaly holky) s penálem plným barevných tužek. Že by chtěly být novinářkami. „O čem chcete psát, co vás zajímá?“ ptal jsem se. Nevěděly. Čekaly, že to jim řeknu já. Ony prostě jen chtěly pracovat v novinách. Byly nesporně vzdělané, chytré, ovládaly pravopis a jistě bezchybně rozlišovaly popis prostý, vyprávění a líčení. V jejich očích to byla dostatečná kvalifikace. Součástí kvalifikace novináře ale je, že on přináší téma, on má pnutí, zvědavost něco vypátrat a sdělit. Když to tam není, nikdo s tím nic neprovede. Tenhle typ pilných gymnazistek s barevnými tužkami taky obvykle odpadl po jednom dvou textech.

Od té doby se mnohé změnilo, dnes mezi zájemci o žurnalistiku i scenáristiku jednoznačně převažují ženy a schopnosti, razance a vůle jim rozhodně nechybí. Ale zároveň i roste počet pracovních pozic, kde nemáte nadřízeného a podřízeného, kde se bez sebeřízení nelze obejít. Samostatných lidí je ale zásadní nedostatek. České školy docela dobře umí vybavit žáky znalostmi a dovednostmi, v tom jsou dobré. Ale opravdu neumíme absolventy většinově vybavit ochotou najít si samostatně svůj úkol, převzít za něj zodpovědnost a dokončit ho, aniž by mě někdo kontroloval.

A protože v České republice zatím vede žáky k samostatnosti a rozhodování jen málo škol, jsem při výběru potenciálních kolegů odkázán na schopnost rozeznat bývalého „zlobivého žáka“. Tedy někoho, kdo byl na škole spíše neskladný, na překážku, kdo byl vnímán jako obtížně vzdělavatelný či zlobivý. Protože tohle bývají lidé, kteří dělají spíše věci, které dávají smysl jim samotným, než věci na příkaz. Jsou méně převálcovaní poslušností, proto méně očekávají, že jim bude někdo velet. Jsem smířen s tím, že s mými spolupracovníky není snadná komunikace, že mají svoji hlavu a bývají konfliktní. Ale je snazší uzavírat dohodu s někým, s kým se srazíte, než s někým, kdo vám vždy poslušně uhne.

V mých profesích mám výhodu, že jestli zájemce něco umí nebo neumí, poznám za týden a diplom či vysvědčení mi v tom nepomohou. Nikdy se tedy neptám na to, jakou školu absolvovali.

Respektuji, že jsou obory, kde je to jiné a fungují jiná pravidla a jiné kvalifikační požadavky. Ale v oblasti, kde se pohybuji, vidím, že aktuální vzdělávací systém zásadně selhává. A není to náhoda, ale logický důsledek.

Text vyšel v širší podobě v Řízení školy a byl upraven pro Rodiče vítáni

1 Komentář zapnuto "Tomáš Feřtek: Proč si za spolupracovníky vybírám bývalé zlobivé žáky a nikdy se neptám na to, jakou školu absolvovali"

Pravidla diskuze

(zavedena 13. dubna 2018)

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání
Příspěvky porušující pravidla mažeme.
avatar
nejnovější nejstarší
Václav
Host

Nerealistická očekávání, která jsou buď naprosto odtržená od reality, nebo jim chybí sebereflexe (jako v případě, kdy pan Feřtek očekává od škol něco, v čem podle vlastních slov sám selhává), jsou nejčastější příčinou zklamání, které ovšem nemá oporu ve skutečném stavu věcí.

Jinak dovednosti, které pan Feřtek vyhledává, má člověk získat rodinnou výchovou, nikoliv ve škole. Pointou článku, zamýšlenou či nikoliv, je tedy svým způsobem opět apel na školy, aby přejímaly výchovné povinnosti rodičů a odpovědnost za jejich selhání, což je z mnoha důvodů špatně.