Tomáš Steiner: Jak jsem se málem dostal do pomocné školy, protože jsem neuměl psát ani pravou, ani levou rukou

Ještě ve druhé třídě jsem pořádně neuměl psát. Vodili mě po všelijakých doktorech, dívali se, jak si hraju, dělal jsem všelijaký testy, aby vyzkoumali, jestli jsem levák, nebo pravák, ale psal jsem oběma rukama stejně a stejně mizerně. Dodnes mi nedělá problém zatloukat hřebíky kladívkem nebo natírat štětcem levou i pravou, což se hodí třeba při práci na střeše nebo na žebříku: je mi jedno, jestli se držím žebříku levačkou nebo pravačkou a tou druhou pracuju.

„Pomocnou školou“ mi vyhrožovaly učitelky už ve školce a pak i ve škole. Kousek od naší školy bylo zaparkovaných několik aut Škoda 1202 STW. Tenhle model jezdil jako sanitky, ale zrovna tahle auta byla jiné barvy. Učitelka mě strašila, že s tím jezdí z „pomocný školy“ a že si pro mě přijedou, svážou mě a odvezou, což mě samozřejmě vyděsilo a strašně jsem brečel.

O málo později, tak za rok, se mi podařilo zjistit, jek to s těmi auty bylo. Nějakej pan Kouřimský, asi důchodce, který tam bydlel, měl ve sklepě dílnu a v tom roce 1972 v podstatě načerno podnikal. Opravoval ty bejvalý sanitky – „stejšny“ – natíral je jinou barvou a prodával. Těch aut byla plná ulice. S panem Kouřimským jsem se skamarádil. O pomocné škole nic nevěděl. Chodil jsem k němu pak často a rád a pozoroval ho při práci. Byl hodně temperamentní, strašně klel a byl postavou maličkej, což kontrastovalo s těmi „stejšny“, které byly naopak větší než tehdy obvyklá auta.

Protože jsem ve škole měl furt nějaký problémy, což by se dneska řeklo popravdě tak, že mě děti šikanovaly a pak na mě všechno svedly, tak mým rodičům škola doporučila, ať začnu na druhý stupeň chodit do jiné školy, což se i stalo. Pak jsme se ještě navíc přestěhovali, takže jsem chodil na třetí základku a na ta auta a na pana Kouřimskýho i na tu ulici ve Vršovicích a na celé Vršovice jsem skoro zapomněl.

Pak, když mi bylo tak dvacet, tak jsem si chtěl koupit auto a nejradši právě takového „stejšna“. což už tehdy bylo zastaralé auto, ale bylo veliké, prostorné a relativně levné. Tak jsem odpovídal na inzeráty ve Světě motorů a jistěže ne úplnou náhodou jsem se dostal k panu Kouřimskému do ulice svého dětství a jedno takové auto od něj koupil. Měl jsem ho asi ještě čtyři roky.

Používali jsme ho mimo jiné i při natáčení amatérských filmů na vožení krámu, kamer, stativů , kabelů a tak dále. A dokonce si to auto zahrálo. Nejvíc je vidět v klipu „Truman Capote – černý Pontiac“ kapely Garage and Tony Ducháček, cirka v čase 46 minut.

Pak mě nedopatřením odvedli na dva roky na vojnu, tak jsem auto schoval v jednom undergroundovým mlýně tady v západních Čechách, kde teď ve vedlejší vesnici žiju. Nevěděl jsem, za jak dlouho se z tý vojny dostanu domů. Nevydržel jsem tam dýl než týden, ale kamarádi do té doby stihli stejšna rozebrat a převodovku z něj dali jednomu chlapíkovi na stavbu kutilského traktůrku. Ten má i obří traktory John Deere, kombajny, ale dodnes i ten maličký traktůrek, který používá na popotahování vozejků po dvoře. Já mám taky rád traktory a další stroje.

A jinak si žiju dál v té své pomocné škole. Do té státní mě naštěstí tenkrát nešoupli. Samozřejmě jsem se toho bál, ale na druhou stranu už jsem byl šouplý i tak. Můj hlavní problém nebylo to psaní. To jsem ve třetí až čtvrté třídě jakž takž dohnal. Měl jsem z češtiny trojky, možná jednou čtyřku až do devítky. Že jsem jinej, jsem nějak tušil a okolí mi to dávalo najevo, ale nevěděl jsem a dodnes nevim, v čem jinej a co s tím dělat.

Tomáš Steiner absolvoval jeden z prvních učebních oborů s maturitou s názvem Mechanik seřizovač výrobních linek na výrobu prefabrikátů. Nedostudoval Stavební fakultu ČVUT. Pracoval jako provozní technik, asistent kamery na Barrandově, dělal návrhy a realizace obchodních interiérů a výstav, hlavně osvětlení.  Už osmnáct let žije na venkově. Dělá tam stavební práce s bagrem a v zemědělství. Buduje také muzeum traktorů kutilské výroby.

 

4 Komentáře zapnuto "Tomáš Steiner: Jak jsem se málem dostal do pomocné školy, protože jsem neuměl psát ani pravou, ani levou rukou"

Pravidla diskuze

(zavedena 13. dubna 2018)

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání
Příspěvky porušující pravidla mažeme.
avatar
nejnovější nejstarší
Lea
Host

To je jednoduché,dnes by se řeklo,že máte nevyhraněnou lateralitu,jako třeba můj syn. Psal „strašně“, to je pravda,ale potíže s tím měly jen učitelky,které si myslely,že krasopisně psát je důležité a podstatné.Vaše muzeum traktorů nemá chybu!Vnuk by byl nadšen!

Arabel
Host

Jo jo, já jakožto levák jsem psal nic moc. Samé jedničky, dvojka ze psaní. Takhle každý rok. Buzerace. Aspoň že mě v 89.už nechtěli přeučit.

Tomáš
Host

Děkuju

Jaroslav Jirásko
Host

„Že jsem jinej, jsem nějak tušil a okolí mi to dávalo najevo, ale nevěděl jsem a dodnes nevim, v čem jinej a co s tím dělat“. Pane Steinere, jste originál, jste lidskej a jste důležitej úplně stejně jako všichni ti, co od mala věděli, jakou rukou mají psát. Krásně napsáno, děkuji.