Mnoho učitelů, se kterými mluvím, si během své učitelské praxe uvědomilo, že známkování není spravedlivé a že ani spravedlivé být nemůže. Co je ještě trojka a co je už čtyřka, u některých prověrek? Jak přesně ohodnotit, jak člověk mluví před třídou? Dojem je subjektivní.
V dětech známkování opakovaně vyvolává pocit nespravedlnosti. Demotivuje je to. Mají pocit, že to není čistá hra. Někdy si opravdu učitel na někoho takzvaně zasedne. Neříkám, že to je většinová záležitost, ale stává se to. Někoho si zaškatulkují jako špatného žáka, a pak mu dávají horší známky. Těm, co si zaškatulkovali jako dobré žáky, mají zase sklon nezaslouženě dávat o něco lepší známky. Mně se to stávalo: byl jsem vedený jako dobrý žák a dostával jsem dobré známky, i když jsem něco neuměl.
To, co říkám, je potvrzeno i empiricky založenými průzkumy. V Německu dali dětem napsat slohové cvičení a pak požádali o oznámkování stejné práce různými učiteli z různých konců Německa. A co se nestalo? Typickým výsledkem bylo, že třetina učitelů ohodnotila stejnou práci dvojkou, třetina trojkou a třetina čtyřkou. (V Německu mají šest známek, ne pět). Krásný důkaz toho, že u určitých typů prověrek subjektivní hodnocení naprosto převažuje.
U určitých typů prověrek subjektivní hodnocení naprosto převažuje.
Kromě subjektivních faktorů, které znemožňují přesnost známkování, existují ale i objektivní faktory. Matematikovi je jasné, že nespravedlivost známkování je jaksi imanentní, založená v systému samotném, a nezmizí, ani když se učitel bude chovat velmi nestranně. Jedním z příkladů je přiřazení jedné celkové známky za pololetí. To vlastně nelze objektivně provést. Jak vyjádřit jednou známkou hodnocení mnoha dílčích úkonů, jako je psaný test, zkoušení i tabule, které mají zcela různou váhu a povahu? Test třeba trval dvě hodiny, a zkoušení u tabule jen pět minut. Pro „výpočet“ celkové známky se vybere metodika, která je ale přesná jen zdánlivě. Ve skutečnosti je velmi zkreslující. Pro většinu lidí je takovou přijatelnou metodikou průměr všech známek. V matematice ale existují desítky možností, jak vypočítat průměr, a vyjde to pokaždé jinak, podle toho, jaké faktory se do výpočtu zahrnují. Když má dítě sedmnáct známek a z toho třeba aspoň jednu jedničku a jednu pětku, v závislosti na výběru metodiky může být výsledná známka velmi různá, a může to být i jednička, i pětka. Podle matematické statistiky existuje ohromné množství různých typů průměrů. Aritmetický, geometrický, harmonický, kvadratický a spousta dalších. Průměr může být v zásadě jakékoli číslo mezi dvěma krajními hodnotami.
Matematikovi je jasné, že nespravedlivost známkování je jaksi imanentní, založená v systému samotném, a nezmizí, ani když se učitel bude chovat velmi nestranně.
Ve statistice se často také do výpočtu nezahrnují krajní hodnoty – pokud jsou vyhodnoceny jako chyby. V případě známkování je to třeba výjimečná pětka. Takto to berou i někteří učitelé, berou tu pětku jen jako náhodné momentální selhání. Ale to opět znamená, že do toho vnášejí osobní, subjektivní úsudek. Tady tomu žákovi tam pětku nezapočítám, ale tomuto už ano…
Zkrátka, matematicky založenému člověku známkování nedává smysl, je to sčítání hrušek s jablky.
Možná si tedy někteří rodiče řeknou: ,,Aha, známkování podléhá chybě, protože učitelé neberou v úvahu to nebo tamto. Ale kdyby vybrali správnou metodu, tak tuhle chybu odstraní.’’ Ale tak tomu není. Já jako matematik vím a mohu dokázat, že žádná správná metoda známkování neexistuje a nemůže existovat. Měřitelnost výkonů ve škole je vize stojící na hliněných nohou, je postavená na písku, je jako domeček z karet. Fouknete, a sesype se. Jistota, kterou nám dodává, je jen zdánlivá.
Pavel Kraemer vystudoval teoretickou matematiku na MFF UK, učil v inovativních školách u nás, v Německu, Švýcarsku a na Ukrajině. Založil Institut pro podporu inovativního vzdělávání, vzdělává a mentoruje učitele a ředitele.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Ani moc nejde o tu nemožnost, jako spíš o důsledky, které známka vytváří – demotivuje, ničí vnitřní motivaci a nabízí krátkodobou vnější motivaci (lépe řečeno manipulaci). Často funguje na systému odměny a trestu.
Jedničkář pak vždy bere jako selhání dvojku, čtyřkař ví dopředu, jak to dopadne…zkrátka, jak to píše autor – z mnoha různých dovedností se nakonec má vykutit jedno číslo. Když uberete pětku, zbudou čtyři čísla…a před sebou máte třídu, kde u každého žáka vidíte, co mu jde a vyhovuje, co naopak ne….a kromě dovedností nebo alespoň znalostí by se měla započítavat i mnohem hůře hodnotitelná snaha, schopnost plánování, kooperace…
Život prostě není spravedlivej… až to dítě vyroste, taky třeba bude Maruška taky cítit jako křivdu, že má nižší plat než Pepíček. Nebo že Pepíček, když udělá chybu, tak mu šéf sebere odměny, ale tý kolegyni v minisukni to projde… Tak to prostě je a není třeba se tím stresovat. To, aby dítě ve škole neztrácelo motivaci je úkol rodičů – aby ho podporovali v tom, co mu jde a nenadávali mu za špatný známky, když se snažilo, jak mohlo…
souhlasim, rodice jsou ti, co dite bud podpori nebo srazi, nikoliv znamkovani.. rodice znaji svoje dite a vi, ze se snazi, tak pochvalim i za dvojku, trojku, kdyz je to lajdacenim, nema ukoly, nenapise slohovku, nenauci se basnicku, pak neni na miste pochvala……..kdyz mu neco opravdu nejde, i kdyz se dite snazi, tak se na to ma jeden z rodicu zamerit, naopak kdyz je snazivy, nejaky predmet ho bavi / tim padem je prima umera s tim, ze mu to i jde/ , podporit ho a pochvalit, ze se napr. prihlasil do prirodovedne olympiady…ucitel je od toho, aby hodnotil vystupy, tj. co si dite osvojilo, co mu zustalo v hlave……co vyroste z ditete za cloveka je castecne dano geneticky , cast prikladem rodicu, cast motivaci, coz jsou opet hlavne rodice a sourozenci…. znam pripad, ze se bratr posmival mladsimu braskovi, ze neumi plynule cist a zakoktava se …. az to dopadlo tak, ze nechtel cist vubec ani ve skole a zacal dostavat spatne znamky, pritom rodice se mladsiho nezastali ani se mu vic nevenovali, necetli s nim nahlas / kdyz neni bratr doma/, vsichni vime, ze ve skole neni cas a ucitel nema sanci ho doucit cist. Coz take mam zkusenost ze zahranici, kde si deti / hlavne ty, co doma mluvi jinou materstinou / berou denne specialni ucitelky na doucovani cteni na pul hodiny a ctou s nimi, opravuji vyslovnost, povzbuzuji, to jsme tedy v tomto pozadu….v zahranici take ucitel prvniho stupne nechodi domu ve 12,30, ale v 16hodin ! Deti chodi uz na prvnim stupni od 8.15 do 15,15 denne, nejsou zadne dlouhe a kratke dni, porad vsechno stejne, potom muze byt jeste 1,5 hodiny v nejake aktivite, kdyz rodice jsou v praci s delsi pracovni dobou, tak vi, ze si zamestnani musi domluvit podle toho, jak je skola a to maji vsechny skoly stejne….u nas jde dite- prvnacek – ve 12 hodin na obed a pak si hraje v druzine valenim po zemi nebo v horsim pripade jim tam pusti televizi…. a ceka tam 5 hodin na vyzvednuti rodicem po praci….je to spis jako uschovna deti nez vzdelavaci system…v zahranici umi deti psat vsemi 10 na klavesnici uz ve 3. tride, v CR kolikrat nemaji na prvnim stupni vubec ani hodinu tydne predmet informatiku. Napr. v Singapuru se uci vsemi deseti na klavesnici deti uz od 5 let v predskolnim rocniku. Pozdeji se jim to vrati, protoze cas jsou penize.
Nejspravedlivější by asi bylo, kdyby každý žák dostal svou písemku a mohl tak uspět. Jde o to, každého naučit co nejvíce zvládne a rozvíjet ho v tom , co mu jde. Nejde nám o to sortovat na jedničkáře a trojkaře. Dalším problémem je, že ve škole hledáme, co dítě z dané látky neumí, hledáme chyby a podle nich známkujeme. V práci by šéf potřeboval spíše vědět, v čem je jeho podřízený nejlepší a co mu jde. Někteří se za školní docházku naučili hlavně maskovat své chyby a zapomněli rozvíjet s nadšením své přednosti. Pak je těžké to některé dospělé naučit v práci.
Děkuji za tento článek. Kéž by se donesl k co největšímu počtu čtenářů. Známkování je největší zlo v našem školském systému, „žádná správná metoda známkování neexistuje a nemůže existovat“. Ano, ano, ano.
Souhlasím s tím, že známkování je velmi problematické, ale nesouhlasím s argumenty uvedenými v článku. Řeknou -li se kritéria hodnocení srozumitelně všem na začátku pololetí a posléze se dodrží, přijde mi hodnocení docela férové. Rozhodně to nesmí být tak, že někomu se pětka počítat bude a jinému ne. S rozdílnou náročností různých hodnocených aktivit se dá vypořádat váženým průměrem, s lepší a horší trojkou pak pomocí procentuálního hodnocení. Souhlasím, že hodnocení bude i tak nadále subjektivní – např. přiřazení váhy k jednotlivým kategoriím, ale sdělí -li se studentům na začátku, je to férové. nakonec různé tendry, zakázky a výběrové řízení fungují podobně, dopředu se stanová hodnotící kritéria a podle nich se pak spravedlivě (alespoň doufejme) hodnotí. Větší problém ve známkování vidím ve standartizaci známek, jinými slovy každý učitel ví, že není problém sestavit test tak, aby dopadl velmi špatně nebo velmi dobře, proto je nutné dopředu stanovit úroveň, na které budu testovat. Za sebe tedy považuji známkování za užitečné, nicméně nesmí se zapomínat na individuální zpětnou vazbu, které známku vysvětlí a zasadí do kontextu tj. talentovanému žákovi můžu za dvojku „vynadat“, zatímco toho, kdo např. na matematiku talent nemá naopak za dvojku velmi pochválím. Vždy je śamozřejmě také prospěšné zaměřit se na individuální progres jenotlivých studentů.
Souhlasim, ze v prvni tride ZS nemaji znamky vyznam, znamkovani slohove prace je asi take na uciteli, ale ostatni predmety / zejmena matematika, testove otazky z fyziky, zemepisu atd / jsou prece logicky bud dobre nebo spatne, syn ma ted na druhem stupni ZS v zahranici znamkovani podle procentuelni skaly….tzn. 90-100 je jeste A. Nekdy se ale smeju, protoze mu nekdy v elektronicke zakovske najdu i takove hodnoceni jako 106 % ….pry jsou to extra credity. Ale jinak snazit se, sbirat nejake credity navic, dokazovat dnes a denne, ze si ocejchovani „dobry zak“ zaslouzim, to je prece motivujici. Je pravda, ze se znamkovanim ciha na to, co dite neumi, protoze kdyz umi vse, je to nastaveno jako 100% a pak se mu to odcita za kazdou chybku. Ale je to vetsinou podle spatnych odpovedi. Kdyz je v testu 20 otazek, tak logicky za kazdou spatnou jsou procenta nebo body dolu. Nemuzeme prece detem lhat a kdyz z testu napise pulku, protoze si hral hry misto aby si precetl , co mel, tak mu rekne ucitel „good job“ ???!!! To by nebylo fer zase pro ty, kteri se pripravuji pravidelne na vsechny predmety prestoze sportuji. Jak by chtely takove deti potom slozit zkousku z maturity, jak by takovi studenti chteli slozit statnice, jak by chteli bez znalosti vykonavat odpovednou praci ? Samozrejme slohove prace hodnoti ucitel vetsinou slovne a pro sebe si dela poznamku v tech procentech nebo bodech , protoze tam hodnoti ale i vcasne odevzdani prace, upravu, rozsah, pravopis atd. Pravidla znamkovani jsou srozumitelna i pro rodice, nejen pro zaky, jsou uvedeny i v te elektronicke zakovske na webu. Je dobre, ze si deti buduji pozice, pomalejsi nebo co byli nemocni vi, ze za tim, ktery je dobry na matiku mohou jit pro radu, v historii exceluje treba Pepik , tak je vlastne takovy mentor pro slabsi, na fyziku Honzik, tak jdu pro radu za nim…. treba v matematice to ted ma syn tak, ze musi se venovat slabsim denne 20 minut a doucovat toho, kdo si rekne, maji na to volnou hodinu po obede, kdyz jsou v knihovne, spokojene jsou obe strany, syna to motivuje, jeho spoluzak pochopi latku a dostane na dalsi pisemku lepsi znamku, coz je odmena i jemu za to, ze se nestydel se zeptat, kdyz neco nevim nebo nepochopim, tak se zeptam a mam to vyreseno…a urcite to pomuze i ucitelum, prestoze maji v zahranici jen 18-20 zaku ve tride, takze jsou na tom porad lip nez v CR. A jsou tu taky ucitele hodnoceni za celkovy vysledek cele tridy, ma-li par skoro propadajicich, pak nema odmeny, snazi se tedy vsichni. Ale nedelaji tu zadne pokusy s inkluzemi, coz je kravina tedy silena. Toto je ten propastny rozdil, kdyz deti, ktere mentalne na to nemaji, pricemz mohou byt pilne, to je srazi a nemaji vychodisko ze situace, ze budou nejpomalejsi, nejhorsi znamky….pokud nekomu, kdo ma handycap da ucitel jednicku, prestoze to mel spatne, pak nemuze dat ostatnim dvojku za jednu chybku…to by zdrave deti vnimaly jako podvod a nespravedlnost. Vubec nechapu,kdo takto uvazuje…a to nemluvim o tom, ze je to 8x drazsi nez puvodni system. Znamkovani neni podle mne zadne sortovani, ale priprava pro zivot, protoze i v zivote se musi clovek nekdy zeptat, nekdy druhemu poradit, nekdo je jednou boss, jindy poradce, nekdy ucednik, cim driv to prijememe , tim lip. Orientovat se nemuzeme jen na internetu, ale i socialne v zivote, vedet, koho se mohu zeptat, overit si, zda ma pravdu u jineho, umet si vybrat sveho kamarada, umet si vybrat sveho radce. A nebere se to vubec jako ostuda, ze nekdo neco nevi. Horsi je, kdyz se nekdo nauci hrat na neco, co neni. Mmj. tady maji kazdy rok jine slozeni deti ve tride, podporuji tim tzv. team building, kazdy na zacatku roku zjisti, ze si svoje kamarady musi najit, a to bud jako podrizeny nebo leader, muze se to i stridat, je to podle sily individualit deti v kazdem kolektivu .. tak se za 8 let nauci prijimat vsechny pozice, ktere mohou prijit v zivote…. taky se nemuze stat, ze nekdo bude „sefem“ tridy treba 5 let jaksi automaticky nebo ze si nekdo nekoho vyhledne a sikanuje ho nekolik let. Po prazdninach ucitele delaji jakoby zapomneli prohresky i uspechy deti z minuleho roku a kazdy ma s novym skolnim rokem moznost zacit znovu, poucit se z chyb, ktere udelal loni nebo presvedcit ucitele, ze je opravdu „gifted“ a obhaji svoje hodnoceni z predchoziho roku. To je podle mne priprava pro zivot. A jako jsem rikala pred lety i dceri, ze dvojka je sice „chvalitebna“ znamka, ale at to zkusi potom rict pacientovi, ze ho odoperovala na dvojku nebo na trojku, ze zrovna na te prednasce chybela ! Prece vsichni se musime snazit dat ze sebe to nej….jen tak muzeme vecer s klidnym svedomim usinat. Nevim, asi jsem narocna, ale ujistuji vas, ze nejsem narocna jen na sve deti, ale i na sebe.
Musím Vám oponovat. Syn kdyby nedostával známky, tak by asi ztratil motivaci. Je pravda, že máme samé jedničky a myslím, že v první třídě ani nic jiného než jedničky a razítka nedostávali. Max. véčko, když se to ne úplně povedlo. Když je učitel v první třídě normální a to jsou asi všichni, protože dělat tuhle práci je opravdu těžké, tak není problém.