Děti dnes obsluhují techniku dřív, než se naučí číst a psát. Je dnes pro ně obrazovka reálnější než realita? A jak využití techniky ovlivňuje výuku, proces učení a roli učitele? Hledejme odpovědi společně s novinářkou Kateřinou Jonášovou.

Už i malé školy zavádějí interaktivní tabule a další elektroniku do vyučování. Vizionáři hlásají začátek digitální pedagogické revoluce. V praxi to tak zatím nevypadá.

Učebnu ovládá bílé světlo obřího dotykového monitoru, na kterém právě žák přesouvá delfína pod heslo savci. Ve vzduchu se třepotá trojdimenzionální model kostry plejtváka, který tu vyrostl díky speciální webkameře z i-učebnice biologie. Žáci na svých osobních tabletech vytvářejí výukovou hru o mořských živočiších, kterou následně jednoduchým dotykem přenesou na elektronickou tabuli a předvedou ostatním. Namísto učitele tady mají manažera vyučování, do učebny občas nahlédne školní IT specialistka a ujistí se, že všechny přístroje fungují. Děti se soustředí, učí se rády a mají skvělé výsledky. Tohle je sen příznivců takzvaného i-vyučování, čili interaktivního vyučování. V tom snu jsou technologie nejlepší přítel člověka a pomáhají vychovávat novou generaci s neobyčejně rozvinutou schopností přemýšlet a řešit problémy. Kdo by čekal, že vyslance téhle budoucnosti najde v pohraničním šestitisícovém městě Česká Kamenice?

Kamenické tablety

Škola TGM sídlí ve dvou honosných historických budovách, které zvenku nevypadají nijak digitálně. Při nahlédnutí do učeben se ale obrázek proměňuje – dotykové monitory místo černých tabulí, na žákovských stolech vedle sešitů malé počítače. S integrací počítačů do vyučování začali v Kamenici už v roce 2000. Jako jedni z prvních v českém školství pořídili interaktivní tabuli a místní učitelé jsou podepsáni pod řadou elektronických učebnic, které se při výuce na těchto tabulích používají.

Od roku 2011 je tu šest tříd plně digitálních. Což v praxi znamená, že každé dítě vlastní „žákovský netbook“, který jej provází jak ve škole, tak při domácí přípravě a částečně nahrazuje učebnice a sešity. Interaktivní tabule je v těchto třídách samozřejmostí, všechny přístroje mají permanentní přístup k wi-fi připojení na internet. Všechny vymoženosti vedení školy pořizuje z rozvojových grantů, evropských dotací a ze sponzorských darů.

 Od tohoto školního roku zašli ovšem ještě dál – do školy se pořídilo čtyřiadvacet tabletů; město jako zřizovatel na školní iPady uvolnilo tři sta tisíc korun z rezervního fondu školy. Přesvědčil je Daniel Preisler, ředitel školy a jednoznačný zastánce techniky ve vyučování. „Viděli jsme, že v Austrálii, Itálii, Skotsku to funguje a technika pomáhá dětem se učit. Tak proč by to nefungovalo u nás?“ říká.

Všechny tablety jsou ve speciální učebně, kde zrovna začíná hodina angličtiny. Učitelka Iva Preislerová otevírá černý kufr a rozdává elektronické placky. Výlet do školy budoucnosti začíná. Děti natahují ruce po přístrojích a dál si už vlastně jen hrají – nejdřív hru s balonky, která jim pomáhá zapamatovat si anglická slovíčka označující barvy. Buď každý sám, nebo na rychlost ve dvojicích. Učitelka před katedrou dětem na své dotykovce zduplikované na interaktivní tabuli ukazuje další aplikace, jimiž děti ze slovíček nebo z výslovnosti nenápadně zkouší. Pak rozdává další individuální úkoly spočívající v zábavné manipulaci s anglickými frázemi, čísly a jmény. Děti ťukají do obrazovek, pokřikují vítězně, když se dostanou na další úroveň, a ani si nevšimnou, že se u toho vlastně učí. Když zazvoní, nechtějí vůbec, aby angličtina skončila. Výsledky mají lepší než při drilování slovíček: „Digitální třídy mají výrazně lepší prospěch než ty nedigitální. Je to tím, že děti výuka baví,“ vysvětluje ředitel Preisler. Učitel a koordinátor i-výuky David Turek pozoruje, že dětem počítače pomáhají i docela lidsky: „Děti u nás pocházejí z různých prostředí. Když se naučí zacházet s tabletem, zvedne jim to sebevědomí.“

Interaktivní učitelé

Podobným směrem, i když pomaleji, postupuje většina škol v Česku. A první vymoženost ze světa i-vyučování, která se má stát pro žáky úplnou samozřejmostí, je takzvaná interaktivní tabule. Neví se přesně, kolik jich v českých školách je, ale rozhodně jich rychle přibývá. Z toho, jak se čerpají dotace z programu EU Peníze školám, vyplývá, že více než dvě miliardy půjde právě na počítače, výukové programy a hlavně interaktivní tabule.

Je to nákladná pomůcka v ceně kolem sta tisíc korun – a s dřevěnou deskou natřenou tabulovou černí nemá skoro nic společného. Je to spíš počítač. Samotná tabule je velká dotyková obrazovka propojená s multimediálním počítačem a datovým projektorem. Dá se k němu připojit ještě další externí zařízení, jako třeba žákovské počítače anebo hlasovací zařízení – žáci pak hlasují pro správnou odpověď a všichni jsou stále v akci.

Materiály pro výuku na tabulích si učitelé mohou připravovat sami, na trhu je nabídka interaktivních učebnic ze všech oborů. Nabízejí ke každému probíranému tématu fotografie, videa, zvuky, internetové odkazy.

Teoreticky by to mělo přinést do školy spoustu inspirace a nenásilného vyučování hrou. V praxi to ovšem naráží na mnoho problémů. Například na to, že učitelé neumějí tyto tabule používat. Není to tak úplně jejich chyba, na žádné pedagogické škole se to nikdy neučili. Projdou zpravidla jen základním školením od výrobce, a tak z techniky mají často strach. Analýza interaktivních tabulí, kterou provedl Jiří Dostál z Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, zaznamenává: „Tabule se může stát prostředkem šikany učitele ze strany žáků.“ Technická převaha žáků vynikne, třeba když prohodí bezradné učitelce kabely. A je po výuce.

I když všechno funguje bezchybně, jsou učitelé mnohdy v zajetí starých modelů: jeden z oslovených žáků třeba vyprávěl, jak z interaktivní obrazovky opisovali do sešitu poznámky. A to včetně internetových odkazů. Někteří učitelé pouští občas na obrazovce video nebo zvuky, ale ani to není žádná revoluce. Tu přináší až interaktivita – teprve když děti na tabuli píší, tvoří grafy, přesouvají předměty. Ale to se zatím děje zřídka.

Nataša Mazáčová z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy sleduje práci pilotních digitálních škol (kromě Kamenice jsou ještě v Českých Budějovicích, Kunraticích, Novém Městě na Moravě, Plzni a Znojmě) a tvrdí, že učitel interaktivní éry by měl vlastně pracovat úplně jinak než ten klasický. Jako kouč, jen držet pravidla, určovat téma. Zbytek, hledání informací, experimentování, tvoření, už nechat na dětech. Když má každé dítě svůj počítač napojený na společný monitor, může se pak výuka opravdu změnit v jedno velké technologické dobrodružství. Může třeba proběhnout hodina dějepisu, ve které proti sobě třída rozdělená na poloviny hraje strategickou hru ze starého Říma – a na internetu k tomu hledají výroky římských velikánů nebo zjišťují, jakou měli barvu tunik. Po takové hodině by si to žáci měli pamatovat dlouhá léta a lépe, než když se to „nabiflují“.

Teoreticky. Není totiž zatím úplně jasné, jak silně se takové nenásilně získané informace v hlavách žactva zachytí. U nás zatím výzkumy na tohle téma nejsou, ve Velké Británii však politika zavádění počítačů a interaktivních tabulí trvá už deset let. Testování ukázalo, že na úrovni znalostí se to nijak výrazně neprojevilo.

Objevily se také obavy z dalšího přetěžování žáků velkým množstvím dat, která na ně učitel podpořený internetem vychrlí. Své pochybnosti mají i čeští pedagogové. Například ve waldorfské škole v Příbrami zapojují počítače do výuky až na konci druhého stupně. Dělají to záměrně: „PC je typický prostor pro individuální práci a ve vyšších mírách používání v mladistvém věku vede k virtuálnímu prožívání světa. Počítače dostatečně nerozvíjejí kreativitu a fantazii,“ argumentuje ředitel školy Rostislav Riško.

Screenageři a imigranti

Hlasatelé a příznivci i-vyučování to však považují jen za počáteční problémy, jež se postupně vyřeší. Americký pedagog Ian Jukes, spoluautor knihy Teaching the Digital Generation (Vzdělávání digitální generace),tvrdí, že zásadní proměna vyučování je nevyhnutelná. To, jak dnes funguje škola, se určovalo za průmyslové revoluce – cílem byla stejná efektivita jako v továrnách. Tenhle systém však přestal fungovat, stejně jako industriální éra. „Současný systém vznikl osmdesát let před vynálezem digitální technologie a v dnešních podmínkách už ten model fungovat nemůže,“ píše Jukes.

Na YouTube se stále rozrůstá kolekce videí, v nichž dvou- až čtyřleté děti bravurně ovládají tablety nebo chytré telefony. Děti obsluhují techniku dřív, než se naučí číst a psát.

Jukes má pro to svou metaforu. Učitelé jsou pouhými imigranty, kteří jen pomalu osidlují zemi, kde jsou děti doma: Digitálii. V ní vyrůstá nový lidský druh: screenageři, pro něž je obrazovka reálnější než realita. Z jeho slov vyplývá, že dříve či později si obyvatelé Digitálie i-vyučování vyžádají a přistěhovalci se budou muset přizpůsobit.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let