S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...
Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...
Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte.
Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.
Vítejte v debatním prostoru online magazínu EDUzín. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
Příklady z praxe jsou naopak vítány.
Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
When you login first time using a Social Login button, we collect your account public profile information shared by Social Login provider, based on your privacy settings. We also get your email address to automatically create an account for you in our website. Once your account is created, you'll be logged-in to this account.
NesouhlasímSouhlasím
I allow to create an account
When you login first time using a Social Login button, we collect your account public profile information shared by Social Login provider, based on your privacy settings. We also get your email address to automatically create an account for you in our website. Once your account is created, you'll be logged-in to this account.
NesouhlasímSouhlasím
3 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Ondřej Šteffl
20. 9. 2014 00:21
Co je cílem tohoto dílu? Přesvědčit děti, že když po nich ve škole chtějí něco, co se jim zdá nesmyslné (diktát), že to někdy může mít smysl. Tak to alespoň vyplývá ze závěru.
To je ovšem podle mého 1. hloupý cíl, protože to jen podporujete učitele v tom, že mohou děti učit věci, aniž jim vysvětlí smysl učení. Což je jeden z velkých nešvarů současné školy.
2. jste si vybrali s diktátem špatný příklad. Ano, učit se psát SMSky, či udělat záznam ze schůze je fajn, ale „víly vily“ je umělá pitomost, za kterou se pak skryje to, že děti píši sice gramaticky správně, ale nesmyslně. Místo abychom děti učili psát, učíme je gramatiku. A to se nám stejně nedaří, protože v tom děti nevidí smysl, viz popletené přechodníky.
A celému záměru se divím o to víc, že přesně o tom píše Tomáš Feřtek.
Autor
redakce Rodiče vítáni
21. 9. 2014 19:39
Zdravím a přidávám odpověď Tomáše Feřteka:
Podle mě ten závěr zní jinak. Ptejte se, když se vám ve škole něco nezdá a připadá vám to zbytečné. Jen buďte připraveni, že nemusíte mít vždycky pravdu, že je to opravdu zastaralá a nesmyslná metoda.
Jinak já bych opravdu byl k diktátu podstatně rezervovanější. Hlavně proto, že se často diktují zcela umělé větné konstrukce a nejde ani tak o to umět zachytit mluvenou řeč, jako promrskat pravopis. A to je myslím lepší dělat jinak než diktátem. Ale moderátoři toho pořadu jsou dva učitelé a ti na to mají trochu jiný názor a svoji zkušenost. Část toho pořadu vzniká podle scénáře, ale ta debata a závěry jsou hodně na nich. A my to respektujeme.
Tomáš Feřtek
Ondřej Hausenblas
21. 9. 2014 20:00
Ad Magdalena Mikulova
Snad by nám při uvažování o tom, který kostlivec ve výuce češtiny má zalézt do hrobečku, pomohlo, kdybychom vždy dotahovali tu úvahu až ke skutečné řeči při dorozumívání mezi lidmi. Od toho je jazyk na světě. Spočítejte si, kolikrát v životě (nikoli ve škole) jste potřebovali psát opravdu doslovně a vše z toho, co vám někdo jiný předčítal nebo vykládal. Základní škola nemá sloužit jako kurs pro sekretářky – a i ony mají dnes diktafonek, a ten si zastavují… A trápit většinu dětí po devět let stresem z diktátu jen proto, že dvě tři žákyně se stanou sekretářkou?
Se skutečným dorozumíváním souvisí, když si píšete zápisky třeba z výkladu neb proslovu: tam je uměním vystihnout podstatné body obsahu, a ne kvalita pravopisu. Jenže to není psaní v kvapu a všeho, a když nevíte, snadno to obejdete. Pravopis přijde ke slovu, až budete své psaní připravovat, abyste ho nějak vážně zveřejnili – abyste nevypadali jako trouba, který se ani jednoduchému českému pravopisu neuměl naučit. (Jak by měly naříkat kvůli pravopisu děti v Anglii?)
Ale diktátem se dítko nutí udělat chybu, a ne psát správně: ve stresu, spěchu, váhání musí napsat nějaké to i/y, s/z atd. Už před 20 lety nás poučila dr. Jana Nováčková, že když už diktát (má-li tedy nějaký rozumný účel), tak nechte děti při váhání napsat prázdný kroužek namísto písmene nebo skupiny písmen! Pro kontrolu vám i dítěti to stačí: jasně vidí, kde neumělo. A nevidí chybnou podobu slova. A jakmile se správnou dozví, vepíše si písmenko do kroužku, a vidí, jak to býti má. A navíc hezky v „rámečku“, aby pamatovalo, kde mívá problémy…
A u syntaxe (je to ženský rod) těžko obhájíte rozbory překládáním z latiny, i když se to jednomu z tisíců jednou hodit bude. Muselo by se syntaxi vyučovat jinak: ne pro ten aparát a rozbor, ale pro vyluštění složitých nebo zmotaných vyjádření někoho druhého. A hlavně pro vlastní souvislé a snadno srozumitelné psaní. Ne pro školní slohy na povel a na zadané téma, ale o tom, co žák četl, co prožívá, nad čím spekuluje, co mu vrtá hlavou – a proto, aby se o tom mohl radit nebo radovat s ostatními, a aby jeho sdělení pro druhé nebylo pochopeno vadně. A teprve tehdy nastanou příležitosti, kdy bude potřebovat se víc poučit o tom, jak vlastně drží slova ve větách pohromadě. Většinou ale na to nepotřebuje rozbory a kdovíjaké termíny (všecky začínají na „pře-“ nebo „při-„, čert aby se v nich pak vyznal!). Více porozumíte tomu, co věta říká nebo neříká, když se ji naučíte formulovat na vícero způsobů – a zrovna na to je čeština jazyk jako dělaný – slovosled si můžete měnit, koncovky dokážou jasně ukázat, kdo koho, kdo s kým, co při tom a jaké to bylo nebo jaký kdo je…
Víc přemýšlet o tom, proč se co ve výuce dělá, a víc hledat souvislost s tím, co je to kultivovaně se dorozumívat. O to bychom měli žádat školu a hlavně učitelské fakulty.
Co je cílem tohoto dílu? Přesvědčit děti, že když po nich ve škole chtějí něco, co se jim zdá nesmyslné (diktát), že to někdy může mít smysl. Tak to alespoň vyplývá ze závěru.
To je ovšem podle mého 1. hloupý cíl, protože to jen podporujete učitele v tom, že mohou děti učit věci, aniž jim vysvětlí smysl učení. Což je jeden z velkých nešvarů současné školy.
2. jste si vybrali s diktátem špatný příklad. Ano, učit se psát SMSky, či udělat záznam ze schůze je fajn, ale „víly vily“ je umělá pitomost, za kterou se pak skryje to, že děti píši sice gramaticky správně, ale nesmyslně. Místo abychom děti učili psát, učíme je gramatiku. A to se nám stejně nedaří, protože v tom děti nevidí smysl, viz popletené přechodníky.
A celému záměru se divím o to víc, že přesně o tom píše Tomáš Feřtek.
Zdravím a přidávám odpověď Tomáše Feřteka:
Podle mě ten závěr zní jinak. Ptejte se, když se vám ve škole něco nezdá a připadá vám to zbytečné. Jen buďte připraveni, že nemusíte mít vždycky pravdu, že je to opravdu zastaralá a nesmyslná metoda.
Jinak já bych opravdu byl k diktátu podstatně rezervovanější. Hlavně proto, že se často diktují zcela umělé větné konstrukce a nejde ani tak o to umět zachytit mluvenou řeč, jako promrskat pravopis. A to je myslím lepší dělat jinak než diktátem. Ale moderátoři toho pořadu jsou dva učitelé a ti na to mají trochu jiný názor a svoji zkušenost. Část toho pořadu vzniká podle scénáře, ale ta debata a závěry jsou hodně na nich. A my to respektujeme.
Tomáš Feřtek
Ad Magdalena Mikulova
Snad by nám při uvažování o tom, který kostlivec ve výuce češtiny má zalézt do hrobečku, pomohlo, kdybychom vždy dotahovali tu úvahu až ke skutečné řeči při dorozumívání mezi lidmi. Od toho je jazyk na světě. Spočítejte si, kolikrát v životě (nikoli ve škole) jste potřebovali psát opravdu doslovně a vše z toho, co vám někdo jiný předčítal nebo vykládal. Základní škola nemá sloužit jako kurs pro sekretářky – a i ony mají dnes diktafonek, a ten si zastavují… A trápit většinu dětí po devět let stresem z diktátu jen proto, že dvě tři žákyně se stanou sekretářkou?
Se skutečným dorozumíváním souvisí, když si píšete zápisky třeba z výkladu neb proslovu: tam je uměním vystihnout podstatné body obsahu, a ne kvalita pravopisu. Jenže to není psaní v kvapu a všeho, a když nevíte, snadno to obejdete. Pravopis přijde ke slovu, až budete své psaní připravovat, abyste ho nějak vážně zveřejnili – abyste nevypadali jako trouba, který se ani jednoduchému českému pravopisu neuměl naučit. (Jak by měly naříkat kvůli pravopisu děti v Anglii?)
Ale diktátem se dítko nutí udělat chybu, a ne psát správně: ve stresu, spěchu, váhání musí napsat nějaké to i/y, s/z atd. Už před 20 lety nás poučila dr. Jana Nováčková, že když už diktát (má-li tedy nějaký rozumný účel), tak nechte děti při váhání napsat prázdný kroužek namísto písmene nebo skupiny písmen! Pro kontrolu vám i dítěti to stačí: jasně vidí, kde neumělo. A nevidí chybnou podobu slova. A jakmile se správnou dozví, vepíše si písmenko do kroužku, a vidí, jak to býti má. A navíc hezky v „rámečku“, aby pamatovalo, kde mívá problémy…
A u syntaxe (je to ženský rod) těžko obhájíte rozbory překládáním z latiny, i když se to jednomu z tisíců jednou hodit bude. Muselo by se syntaxi vyučovat jinak: ne pro ten aparát a rozbor, ale pro vyluštění složitých nebo zmotaných vyjádření někoho druhého. A hlavně pro vlastní souvislé a snadno srozumitelné psaní. Ne pro školní slohy na povel a na zadané téma, ale o tom, co žák četl, co prožívá, nad čím spekuluje, co mu vrtá hlavou – a proto, aby se o tom mohl radit nebo radovat s ostatními, a aby jeho sdělení pro druhé nebylo pochopeno vadně. A teprve tehdy nastanou příležitosti, kdy bude potřebovat se víc poučit o tom, jak vlastně drží slova ve větách pohromadě. Většinou ale na to nepotřebuje rozbory a kdovíjaké termíny (všecky začínají na „pře-“ nebo „při-„, čert aby se v nich pak vyznal!). Více porozumíte tomu, co věta říká nebo neříká, když se ji naučíte formulovat na vícero způsobů – a zrovna na to je čeština jazyk jako dělaný – slovosled si můžete měnit, koncovky dokážou jasně ukázat, kdo koho, kdo s kým, co při tom a jaké to bylo nebo jaký kdo je…
Víc přemýšlet o tom, proč se co ve výuce dělá, a víc hledat souvislost s tím, co je to kultivovaně se dorozumívat. O to bychom měli žádat školu a hlavně učitelské fakulty.