Mám syna ve druhé třídě na normální základce v bývalém okresním městě. To dítě je životní optimista, chtivý vědění, experimentování a naštěstí od Boha čtenář. Na můj vkus a intenzitu vzdělávání, na kterou jsem byla zvyklá sama i u sých dětí, mi přišlo, že toho ve škole moc nedělají a na podporu toho, aby se děti i rodiče naučily připravovat i doma, se peče úplně. Zkrátka, že to moje dítě krní a možná i zakrní už na základce a já s tím nemůžu nic dělat, jen ho tam každý den na několik hodin poslat – do spárů toho hloupého systému.
Byla jsem postupně čím dál víc naštvaná na školu jako instituci a začala i vybírat, kam to své dítě „dám jinam“. Poslední kapkou bylo, když mi sám Pepa šeptem sdělil své tajné přání: chtěl by už být třeťák, aby se ve škole konečně už něco dozvěděl. Když jsem se ho ptala, jestli ví, co se ve třetí třídě učí, jestli ví, na co se těší, odpověděl, že ve třetí třídě se asi učí opakování z druhé.
A tak jsem se vydala za paní učitelkou – a díky návodu Rodiče vítáni jsem si schůzku předem domluvila, abychom měly čas a klid. Také tu naštvanost jsem díky návodu RV nechala doma a přišla jsem úplně otevřená se slušným dotazem, jak moje dítě při vyučování funguje a zda by šlo, aby po něm paní učitelka mohla chtít víc.
Byl to zajímavý a moc hezký rozhovor.
Dozvěděla jsem se:
– že se moje dítě chová ve třídě jinak, než si já doma představuju (vlastně to chápu a umím si představit)
– že má paní učitelka ve třídě dalších 24 dětí
– že pár dětí je opravdu nevychovaných (paní učitelka musí říkat „hodně živých“) a většinu pozornosti a aktivity jí zabere sociální podprůměr kultivovat na průměr (když si to umím představit, umím to pochopit)
– že je tahle moje paní učitelka žena na svém místě a já jí vlastně opravdu důvěřuju
– že ona je pro mě v kontaktu s institucí -školou klíčovým partnerem, že svoje rodičovské otázky je možné řešit s ní (a opravdu vynechat dítě jako prostředníka nebo ředitele jako představitele moci)
Co se dozvěděla paní učitelka (mohu-li si to troufnout říct):
– že doma nemáme televizi a moje dítě je zvyklé poslouchat mluvené slovo na CD, rozhlas, atd. Vysvětlilo se, jak to, že Pepa vnímá děti přes celou třídu aniž by se na ně díval (i když pořád píše do sešitu) a reaguje na ně mnohem živěji (boří hodinu), protože je prostě dobře slyší.
– že mám zájem jí podpořit
– že za ní nemusí chodit kňourat jen ti líní rodiče, že toho po dětech chce moc
Výsledkem bylo, že paní učitelka navrhla dětem zavedení dobrovolných domácích úkolů (přidaných k těm základním) za bonusové jedničky. Ty dobrovolné domácí úkoly dnes dobrovolně nosí 75% třídy a zvedla se laťka toho, co je standard! Kdybych se neodvážila si o to říct, všichni bychom se přizpůsobovali té línější menšině, která si chodí stěžovat.
Situaci bych bez pohledu, který mi jen tím prolistováním kniha RV nabídla, nedokázala řešit bez konfliktu a asi by ani nedošlo k efektivní pozitivní změně.
A jak to vidí paní učitelka?
„Z mého pohledu pedagoga jsem byla moc ráda, že existují i rodiče, kteří mají stejný názor jako já, tj. že děti ve škole nejsou v žádném případě přetežovány. Maminka žáka mě v dobrém přinutila, abych se nad celou situací zamyslela. Je pravda, že takzvané „D.D.Ú“, jak říkáme s dětmi zmiňovaným dobrovolným domácím úkolům, se ujaly a vypracovávají je i děti, které zpočátku byly ty „přetěžované“. Poučením pro nás je nebát se komunikace a vyslechnout i více názorů a konkrétních připomínek rodičů. Tyto názory nám v naší práci velmi pomáhají.
Martina Samková, třídní učitelka
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
