Publikujeme článek z Respektu o zajímavém výzkumu sociologie dětství. Přijde nám velmi důležité klást otázky dnešní generaci dětí, neboť máme velmi málo informací o jejich světě, názorech a vnímání světa. Přijde nám to důležité i v kontextu propojování rodičů a škol, neboť smyslem je, aby se naše děti cítili lépe. Pokud jim dokážeme dobře naslouchat, dozvíme se leccos zajímavého, jak vyplývá např. z tohoto výzkumu.

Když se řekne výzkum, děti si většinou představí bílé pláště, laboratoř, injekce. Čtyři socioložky se teď ale snaží v menší obci kousek od Brna třeťákům vysvětlit, že také ony jsou vědkyně a že zkoumají je, děti. Žáci ať se sami rozhodnou a jestli se chtějí výzkumu zúčastnit, ať podepíší souhlas. Nemyslí se souhlas rodičů nebo ředitele školy, měl by to být skutečně podpis žáků 3. B. „Děti se diví, nejsou zvyklé, aby se jich dospělí ptali na to, jestli s něčím souhlasí,“ říká Lenka Slepičková, jedna ze socioložek z brněnské Masarykovy univerzity, které takhle před děti předstupují.

Není to jen brněnský vynález, výzkumníci z okruhu takzvané nové sociologie dětství se na souhlas svých malých respondentů zkrátka ptají. Vycházejí z toho, že děti mají své postoje, názory, své vlastní vědění, zájmy ve společnosti. „Dívat se na děti jako na lidi,“ zní jedna z premis téhle nové sociologické školy. A také: neptat se „na děti“, ale skutečně „dětí“.

Není to úplně jednoduché, protože je potřeba odclonit dospělé „gatekeepery“, tedy rodiče, vychovatele, učitele, všechny, kdo mají pocit, že oni přece vědí, co chce dítě říct. Paní učitelky mají trochu problém nenapovídat dětem, co mají výzkumníkům říkat. Také informovaný souhlas se jim jeví jako trochu směšná procedura. „Když to máte podepsané od rodičů, nemusíte se už ptát, jste z obliga,“ upozorňují prý brněnské socioložky.

Není to ale chyba učitelů. Vězí prostě ve své epoše. „V celé moderní době byly děti vnímány jako objekt – výchovy a výcviku, medicínské péče,“ vysvětluje sociolog Igor Nosál, jeden z těch, kdo nový přístup uvedli před několika lety do české vědy. Od té doby se již ukázalo leccos zajímavého.

Hodná s pískomilem

Co si tedy děti myslí například o rodině a její budoucnosti? Čtyři výzkumnice z katedry sociologie brněnské Masarykovy univerzity – Lenka Slepičková, Michaela Bartošová, Kateřina Dvořáková a Beatrice Chromková Manea – se na to ptají ve dvou školách. Jedna je venkovská, kousek od Brna, druhá je přímo v moravské metropoli. Tak jako v podobných výzkumech v minulosti socioložky nyní zjišťují, že svět dětí prostě není stejný jako svět dospělých.

Tak třeba v něm hrají zásadní roli zvířata. Když děti měly do diagramu zakreslit, komu se svěřují, některé z nich měly jako nejbližšího důvěrníka své domácí zvíře. Pro řadu dětí je to jedna z mála věcí, o nichž rozhodují. Když plánovaly budoucnost, hodně myslely na mazlíčky, někdy měly jasno i v tom, jak se jejich zvířata budou jmenovat. „Viděly jsme velkou důležitost zvířat v celé životní dráze,“ říká Michaela Bartošová.

Socioložky se také ptaly, jak si děti představují ideální mámu. „Aby mně koupila pískomila, aby hrála na hudební nástroj, chodí se mnou do města nakupovat oblečení, umí dělat domácí pořádek, musí se o nás starat…,“ takhle si ji přejí třeťáci. Důraz prý kladli na to, aby byla hodná, hezká, dobře vařila, starala se. Nijak jim nešlo o to, aby měla vlastní zájmy nebo kariéru. S otci to bylo podobné: s ideálním tátou musí být zábava a také on musí být především hodný.

Děti chtěly vlastně docela tradiční laskavé rodiče. Obecně platí: Zatímco ve světě dospělých zuří postmoderna s alternativními rodinnými pořádky, děti o žádné nové modely nestojí. Ačkoli je kolem sebe často vidí, a mohly by je tedy brát za normální, když měly kreslit svou budoucí rodinu, byla to většinou úplně standardní rodina s maminkou, tatínkem a dětmi; dvěma a více.

Děti jsou konzervativní, což se při výzkumu projevilo v mnoha ohledech. Nelíbila se jim například rodina, kde se maminka stará o technické věci a otec žehlí a pere. „Když už by to tak bylo, děti hlavně nechtěly, aby se to dozvěděli sousedé,“ sděluje Michaela Bartošová.

Také když si měly vybrat mezi intelektuální rodinou Prokopových, která nemá auto ani televizi, zato ráda chodí do přírody a na koncerty, a rodinou Novákových, která má dvě auta a bazén, naprostá většina by chtěla být jako Novákovi. „Děti to viděly tak, že bohatá rodina je chytřejší, protože si dokáže vydělat,“ říká Michaela Bartošová. Chtějí materiální věci, ale nelíbí se jim, když rodiče příliš pracují. „Když bude tatínek moc v práci, děti ho nebudou mít rády,“ hodnotily děti nepřítomnost otců.

Zatím mají socioložky kompletně vyhodnocena data jen z jedné školy, z venkovského, dosti tradičního prostředí. Se zájmem čekají, jestli se výsledky budou lišit v městské škole. Některé rozdíly jsou ovšem vidět na první pohled: děti z venkova si skoro výhradně představují, že budou žít v domku. Jejich vrstevníci z města častěji kreslili byt.

Je to jen drobnost, ale platí to obecně? Nakolik model původní rodiny ovlivňuje to, co si děti představují pro svou budoucnost? I to chtějí socioložky z Brna analyzovat. Liší se například plány dětí z úplných a z rozvedených rodin? Dědičnost rodinného chování, třeba zrovna rozvodů, je velké téma rodinné sociologie. A děti k němu mají co říci. Stejně jako k mnoha jiným věcem. Stačí se jen správně zeptat.

Dítě, zvláštní druh

Nejprve je však potřeba udělat si jasno v tom, co je dítě a co je dětství. „Dětství je kulturní představa, která se mění s proměnou společnosti,“ připomíná Igor Nosál základní východisko dnešního pohledu na dítě. Viděno touto optikou, dětství není nic daného, ale konstrukce, společenská domluva, a vlastně poměrně nový vynález.

Ještě ve středověku dětství v podstatě neexistovalo: dítě bylo dítětem jen „od narozenie až do zubóv vzróstu a do řeči“ (slovy Jana Husa). „Jakmile se dítě naučilo chodit a mluvit, bylo začleňováno do světa dospělých,“ vysvětluje historik Martin Nodl ve svém textu Dvě tváře dětství. Pohled na toto období lidského života se od té doby vyvíjel a moderní doba bere dítě jako zvláštní „druh“, který je třeba socializovat a formovat – jen tak se může stát plnohodnotným dospělým.

Poprvé relativitu pojmu dětství v dějinách vystopoval francouzský historik Philippe Ariès, autor dnes již klasické knihy Dítě a rodinný život za starého režimu. V době svého vydání v roce 1960 vyvolala řadu polemik. Myšlenka, že dětství není jen jedno, že jsou různá dětství, která lze rozdílně interpretovat, se nicméně ujala napříč sociálními vědami. Vznikla nová sociologie dětství a také „childhood studies“, dětská studia, která zkoumají celý dětský svět – hry, literaturu, postavení dítěte ve společnosti. Od devadesátých let se tento nový obor objevil na několika univerzitách a začala doba zkoumání dětí. Ačkoli se při něm nenosí bílé pláště, může přinést leccos zajímavého v mnoha oblastech, které se dětí týkají.

Například: Jak děti opravdu prožívají rozvod? A jak jim situaci usnadnit? Studie uveřejněná v časopisu Childhood (vydává ho norské Centrum pro výzkum dětí, jedno z hlavních středisek oboru) uvádí, že děti hlavně „potřebují vysvětlení toho, proč se rodiče rozvedli“, a musí mít pocit, že „v procesu transformace rodiny se s nimi počítá“. Výzkumníkům to řekly samy děti.

Další výzkum, uveřejněný v tomtéž časopise, se týká internetové bezpečnosti – a překvapivě zjišťuje, že vlastně neexistují žádné univerzální „děti“, o nichž v té souvislosti mluví dospělí. Ve skutečnosti jsou to různě kritičtí dětští uživatelé. Někdo z nich si pozor nedává, jsou mezi nimi ale i „nezávislí kybernauti“, kteří nástrahám internetu rozumějí pravděpodobně mnohem lépe než jejich rodiče.

Děti dokonce mohou být i samy výzkumníky. Například ve veřejném prostoru, který je vlastně celý vytvářen dospělými pro dospělé. A co tam zažívají děti? V anglickém Manchesteru se jich ptali, jak prožívají uměleckou galerii. Byl to pro ně úplně jiný prostor než pro dospělé. Nerozuměly nejednoznačnosti moderního umění, vadila jim nahota a násilí na obrazech a zdálo se jim divné, že se galerie na něčem takovém podílí (z výzkumu organizace Creative Spaces).

„Dětské vědění nabízí mnohdy úplně nová, překvapivá řešení. Dospělí však často nemají trpělivost si je poslechnout,“ říká Igor Nosál. Také socioložka Bartošová si myslí: „Děti jsou rády, když se jich zeptáte na názor.“ A když mají příležitost, dokážou své názory i výstižně formulovat. Například na otázku „k čemu je rodina?“ odpovídá třeťák: „Abi jsme nebili sami a abi jsme mohli mit potomki.“ Lze to snad říct výstižněji?

Shrnutí výsledků některých otázek výzkumu.

Jaká bude vaše rodina

(Děti ze 3. třídy kreslily, děti ze 7. třídy popisovaly svou budoucí rodinu.)

Převládají tradiční představy – maminka, tatínek, děti. Většinou dvě, u starších dětí i více. Jen výjimečně chtěl někdo žít v nějakém netradičním modelu (bez dětí, bez manžela). Děti si představují, že budou mít bazén, dům, auto, hodně peněz. Dívky mají přesnější představy o své budoucí rodině, často včetně jmen dětí a domácích zvířat. Kluci spíš myslí na to, čím se budou zabývat sami (hrát fotbal, být programátorem, jezdit na kole, mít motorku).

Děti a alternativní „domečky“

(Děti měly umístit do domečku skupinu lidí, kteří ale netvoří „tradiční“ rodinu.)

Děti se bránily alternativním rodinným modelům. Když byli v domečku například dva muži a batole, namítaly, že „muži se nemůžou starat o dítě, protože nemůžou kojit“. Většinou identifikovaly, kdo chybí do „normálního“ složení rodiny, a snažily se najít přirozené vysvětlení, například úmrtí. Děti umisťovaly ženy do kuchyně, muže do obýváku. Muži měli někdy na obrázcích nohy na stole a před sebou pivo nebo jiný alkohol.

Děti o svých činnostech

(Děti ze 3. a 7. třídy měly zakreslit, jak se doma dělí o povinnosti a pravomoci.)

Žehlení je vyhrazeno maminkám. Typickou prací dětí je péče o domácí zvířata. Míra jejich zapojení se liší, někde pomáhají téměř se vším, jinde vůbec s ničím. Starší děti rozhodují o výběru kroužků, někdy o dovolené, o tom, co bude k jídlu nebo na co se budou dívat v televizi. Mladší rozhodují často pouze o tom, kdy půjdou na záchod nebo co budou jíst. Na rozhodování o rodinných záležitostech se děti většinou nepodílejí a ani to nepovažují za součást své role v rodině.

Děti o svých plánech

(Plány dětí ze 3. a 7. třídy na časové ose.)

Převládají tradiční představy, s jednou výjimkou – ne nutně je narození dítěte spojeno se svatbou. Dívky chtějí vše podstatné stihnout do třiceti let, pak jako by život končil. Chlapci se dívají víc do budoucnosti, víc plánují události spojené s koníčky a prací a také např. nákupy aut a motorek. „Postmoderní“ životní scénáře, třeba pobyt v cizině či bydlení s přáteli, příliš nelákají. Cestovat chtějí děti na dovolenou a s rodinou. Starší dívky mezi důležité události řadily první sex, a to v patnácti až šestnácti letech.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let