Pololetní vysvědčení je tu a každý je zvědavý, jak si jeho dítě ve škole vede. Dovedeme ze známek ale tuto informaci zjistit? A je to vůbec nejlepší způsob hodnocení práce dětí ve škole? Na tyto a další otázky odpovídají v rozhovoru pro časopis Moderní vyučování Jan Kovařovic a Jana Nováčková. Její názory na známkování a motivaci dětí ve škole si můžete poslechnout také ve videu z konference TEDxPrague.
Vy jste již před 13 lety napsala své Mýty ve vzdělávání. Cítila jste ve vizi kurikulární reformy podporu pro naplnění vašich doporučení, resp. pro zboření těchto mýtů?
J.N.: Osobně se mi zdálo, že RVP jsou stále velmi obsažné, svázané s jednotlivými předměty a že mnoho z toho nemůže děti vůbec zaujmout. Víme-li, jak mozek funguje, tedy že je postaven na dvou principech – bezpečí a smysluplnosti, nebyla jsem si jistá, kde mám v tzv. očekávaných výstupech vidět onu zásadní změnu. Pokud děti nevidí ve věcech smysluplnost a nejsou tedy vnitřně motivovány, nezbývá, než sahat k vnější motivaci, tedy známkování. Hned v devadesátých letech měli progresivní učitelé, kteří zkoušeli např. slovní hodnocení, motto: Jestliže chceme jinak hodnotit, musíme jinak učit. Myslím si, že řada lidí se sice shoduje na úrovni obecných proklamací (např. klíčové kompetence), ale že si pak už nepropojí, co to znamená na konkrétní úrovni. Jak máme děti vést ke kompetenci k učení, když k jejich vzdělávání používáme „cukr a bič“ známek?
Proč si myslíte, že nejsme schopní pro profesi učitele získat ty skutečně nejlepší studenty středních škol?
J.K.: Faktorů je v tomto ohledu zřejmě více, nicméně vzpomeneme-li zprávu McKinsey, ta toto téma otvírá na příkladu Jižní Koreje. Tam je skutečně počet míst pro přípravu pedagogů pro první stupeň zásadně omezen, a to s ohledem na počet míst ve školách, tedy striktní plánovací politikou. Motivací pro tuto kariérní volbu je zajištěné pracovní místo a kariérní dráha. Tím se obor stává prestižní a dostává se na něj jen velmi omezený počet studentů. Naopak na úrovni sekundární již zaměstnání zaručeno není, není tedy ani omezen počet studentů, ale i kvalita je následně nižší.
Jaký je váš pohled na roli rodičů v realizaci reforem?
J.N.: Bohužel musím říci, že rodiče jsou často brzdící složkou snah učitelů o změny ve výuce. K nám na kurzy Respektovat a být respektován už chodí určitá „elita“ rodičů, kteří se snaží vyhledávat školy, které již umí učit novými metodami. Nicméně problém je, že většina rodičů se zaměřuje jen na známky na vysvědčení, mají představu, že „učení musí být mučení“ a jiné formy u nich vzbuzují nedůvěru, že to není kvalitní vzdělávání. Pro změnu tohoto postoje rodičů je však potřebná právě již zmíněná celospolečenská diskuse. V tomto směru mi v paměti utkvěl příklad Ontaria z McKinseyho zprávy, kde taková celospolečenská diskuse proběhla a která tak pomohla nastavit podmínky pro skutečně zásadní změny, které vedly k výraznému zlepšení vzdělávání.
Proč jsme vlastně tak posedlí známkami?
J.N.: Známky jsou jednoduše nástrojem vnější motivace, na níž funguje i výchova v řadě rodin – tedy princip odměny a trestu. Jejich „zrada“ je v tom, že na první pohled fungují, zdánlivě vyřeší aktuální problém, takže málokdo pak zvažuje jejich dlouhodobé negativní důsledky. Pak rodiče přirozeně ani nenapadne, že by škola měla fungovat jinak.
J.K.: Ale ono to stejné platí i pro vysokoškolské studium, kde zase certifikát je onou vnější motivací. Kolik vysokoškoláků studuje jen pro diplom!
J.N.: Nebo vezměme příklady, které jsem slyšela z odborných škol, kde někteří studenti přesně znají minimální požadavek na čtyřku, aby prošli. A neudělají ani kousek navíc.
J.K.: Ona otázka vnitřní a vnější motivace se projevila právě i při realizaci reformy, resp. zpracování ŠVP. Na školách, které byly motivované připravit si vlastní program, využít své tvořivosti a změnit například dosud zaběhlé tradiční přístupy, to funguje výborně. Pokud to ale některá škola učinila jen jako formální povinnost, tam to určitě fungovat nemůže. Podívejme se například na chrudimskou základní školu dr. Malíka, kde vše probíhá naprosto výborně, což ale trvalo řadu let příprav a postupné realizace. Jakým způsobem je tedy nutné tradiční přístup učitelů k dětem změnit?
J.N.: Pro mě, pokud jde o práci učitele, je alfou a omegou jeho postoj k dítěti. Respektovat ho. Nechovat se autoritativně. Mám-li respektující postoj, pak budu hledat nejlepší nástroje a metody pro aktivitu dětí, budu společně s dětmi hledat pravidla, budu příznivcem kooperativního učení. Cokoli ponižující vůči dítěti je absolutně vyloučené.
Jak lze tento přístup podpořit?
J.N.: Podporovat kreativní učitele, kteří budou moci působit ve svobodném prostoru. Existují nejrůznější přístupy, které opouštějí tradiční rozdělení předmětů a známkování. Není jen jedna cesta, ale všechny mají společné prvky – aktivitu dětí, spolupráci, propojenost s reálným životem, smysluplnost, možnost volby.
J.K.: Nicméně třeba projektovou výuku bylo možno vidět například již v 70. letech ve Velké Británii. Pamatuji si, jak vyhlásili téma „moře“, které žáci zpracovávali. A mohu říci, že přitom byli aktivní, kreativní, naučili se diskutovat a prezentovat. V zahraničí ale i u nás je mnoho inspirací, u nichž se bojím jediné věci – aby to někdo nenařídil.
Pokud tedy k určitým změnám ze strany škol ve velké míře nedojde, co může následovat?
J.N.: Obávám se, že si rodiče, pro které je vzdělání a vzdělávání svých dětí skutečnou prioritou, začnou hledat alternativní cesty učení, například si najmou učitele a využijí domácí výuku, apod. To už nastává, počet rodičů nespokojených s tím, co současná škola nabízí, narůstá.
J.K.: To je však skutečně alarmující, protože pak budou nejlepší vzdělání získávat jen děti těch, kteří na to mají. Školy by ale měly poskytovat všem dětem stejně kvalitní vzdělání. A další otázkou je, jakou roli mohou – či mají – školy sehrávat v mimo-školním vzdělávání. Utopií by neměla být ani role školy jako vzdělávacího i kulturního centra dané obce, které by dokázalo poskytnout adekvátní nabídku pro dospělé.
Jana Nováčková: Jak se z touhy učit se stane sběratelství známek; zdroj: TEDxPrague
Rozhovor vyšel v časopise Moderní vyučování, 09-10/2012, přinášíme pouze jeho část.
Debatovat o známkování a jiných způsobech hodnocení můžete v našem diskuzním fóru ZDE.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
