Jsem učitelka tělocviku a známkuju podle zdravého rozumu. Mým cílem je, aby děti objevily ve sportu potěšení, aby se hýbaly, zdravě a s chutí. A to pětka ze šplhu nebo ze skoku dalekého myslím probudit nedokáže. Nehodnotím podle tabulek – jsou-li vůbec na to nějaké tabulky. Jak tedy hodnotím?
Už před dvaceti pěti lety nás na fakultě učili, že je něco jako intraindividuální norma. Strašné cizí slovo, možná ani neexistuje, možná jsem si ho za ta léta prostě vymyslela. Je to ale prosté: každý se zkrátka porovnává jen se sebou samým. Vždycky, když dětem vysvětluju, proč třeba Lojzík může mít jedničku, i když nešplhá, říkám: Lojzík ale unese váhu svého těla, prostě se drží na té tyči, zkusil to a já mu stopnu, jak dlouho, a ve finále je nakonec úplně šumák, jak dlouho tam bude viset, než se pustí, šel do toho a dal to! Posiluje ve stejné poloze jako ten, kdo šplhá. A příští hodinu chce Lojzík na tyč znovu a vydrží o 5 vteřin déle a pak třeba i přehmátne a třeba vyšplhá, ale třeba ne, dám tedy ze šplhu N – prostě nešplhá, ale za posilovací cvičení 1, protože se zlepšuje. A známku tedy mám a můžu mu ji dát i na vysvědčení, s tímto podkladem, že ano…
V tělesné, výtvarné nebo hudební výchově by neměla být prioritou specializace a výkonnost. Jiné je to v dobrovolných kroužcích, ve sportovních oddílech – tam výkon a soutěžení patří a je to dobře a je to volba. Školní docházka je naopak povinná a „výchovy“ nejsou výběrovými předměty. Chodí na ně všechny děti a měly by tam objevit to, co je motivuje, co je baví nebo začne bavit, protože si to mohly vyzkoušet.
Třeba právě u mě v tělocviku. Pro malého dyspraktika je každá koordinační činnost něco nepředstavitelně těžkého, chytit míč – nadlidský úkol. Ale protože jsme mu pohyb neznechutili nějakými pětkami, ale naopak ho trpělivě chválili a pomalu – jinak než zbytek klučičí skupiny – ho posouvali, nenechal se z tělocviku uvolnit – na což by mu každý lékař dal razítko – a teď už dribluje, odbíjí míč, sice jen vrchem, ale třeba to půjde i jinak. Je pro něj těžké se zorientovat ve hře, ale herní činnosti jednotlivce zvládne. Když hrajeme basket, zeptá se, jestli si může v rohu tělocvičny sám driblovat. Běhat zmateně mezi ostatními hráči a kromě svých pohybů a míče ještě uhlídat čáry na hřišti a stranu, kam se útočí, je pro něj moc velká zátěž, což si on taky tak zhodnotí, a dělá tedy to, v čem se chce a může zdokonalit. Nebo si nosí píšťalku a 10, 20 minut hry už velmi zdatně zvládne pískat. Pravidla se učí tak, že běhá se mnou, a já mu říkám, proč jsem pískla, na co musí dát pozor, začínali jsme tím, že poznal a pískl gól, aut, koš, teď už se při florbale sám ptá: „Teď jste pískla sekání?“
Některé děti kladinu, hrazdu nebo basketbalový míč jinde než ve škole nepotkají. Tohle je to, co jim škola má umožnit. A ukázat jim, jak se hýbat zdravě a bezpečně, v týmu i samostatně, jak při tom správně dýchat a jak v tom objevit nějaké potěšení. Říká se tomu zdravotně orientovaná zdatnost. Naopak to není o tom, aby ze všech dětí, které projdou výukou TV na ZŠ, byli vynikající vícebojaři nebo gymnastky. Tak proč se to tak často hrotí, třeba známkami?
Záleží hodně i na tom, kdo tělocvik učí. Odpusťte vy, vrcholoví, vy bývalí fotbalisté a gymnastky, ale čím dál tím víc si myslím, že výkon a závod a být „nej“ do výchov ve škole nepatří.
A přesto to neznamená, že se ve škole nemohou rozvíjet i budoucí sportovci. Učila jsem i vicemistra Evropy ve sprintu. Naučila jsem ho driblovat, koordinaci měl příšernou, dvojtakt nikdy nepochopil a nedal, i když vůli měl. A pak jsme mu jezdili fandit na sprinty.
Mí školáci mají tělocvik rádi. A já pořád ještě taky. Nevím jak dlouho, už trochu vyhořívám a navíc mě z něj pořád něco bolí. A bolí mě i ty věčné diskuse o smyslu tělesné výchovy a o hodnocení.
Ale nic, přes to vše stále učím, a ještě s elánem, a dokud budou existovat známky, tak tedy známkuji, ale po svém. A klidně si to obhájím.
Šárka Eisová vystudovala český jazyk a literaturu a tělesnou výchovu na pedagogické fakultě v Hradci Králové. Učí již dvacet let, aktuálně na základní škole s rozšířenou výukou cizích jazyků v Kladně.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
S touto paní učitelkou naprosto souhlasím. Takový přístup jsem zažil už před více než padesáti lety ve škole v Hrušovanech n/jev. Bohužel v současné době vnučka ve stejném případě dostala za 5. Za měřenou čtvrtku 4. Hudební sluch ji také neinfikoval a tak na konci roku učitelka sečte známky ze zpěvu a ze znalostí o hudbě, průměr rovná se výsledná známka, totéž TV.
Zkrátka žák nasbírá v průběhu roku x známek a na konci je z toho nějaký průměr. Kdyby na konci roku znal za jedna, Známky ze začátku to spolehlivě pokazí.
Přesně tak – já také, před 35 lety v Ostravě. Hodnocení tělocviku, to tenkrát nikdo neřešil. Šlo o to, abychom si prostě ty věci zkusili.
Já jsem od 4. třídy měla z TV za 2, naši nesportovali, takže jsem nesplňovala normy. Jízda na kole (které jsem využívala celý život) se jaksi nepočítala. A na gymplu jsem vedla hodiny tělocviku místo učitelky, ke které jsem si zašla před hodinou pro kazeťák, ona zůstala v kabinetě a já odcvičila hodinu aerobiku několikrát za pololetí. Výsledek? Na vysvědčení za 3.
Naštěstí od druhého ročníku jsme měli někoho jiného, kdo nás motivoval k výkonům (nebo aspoň to zkusit) a známka byla někde jinde. Aerobic se nekonal, jedině po vyučování. I to se stává.
Velice hezké čtení!! Více takových učitelek!!!
Vím jak má dcera ,tanečnice od malička trpěla na střední pedagogické,že nesplnila limit v hodu gaánátem měla tam za 5,ale gymnastiku měla nejlepší z ročníku, můj manžel s ní na poli trénoval :-D, naštěstí paní učitelka byla taky rozumná a dcera ,,prošla“ do dalšího ročníku 😀 protože na mateřince musíte splňovat limity…. což absolutně nechápu.
Souhlasím, hezké čtení! Takovou učitelku na základce bych si přála. My museli splňovat kritéria a podle toho byli všichni hodnoceni. Sport na náčiní mi moc nešel, raději míčové hry. Šplh na provaz za 5, ale šplh na tyči za 1, což byl šok pro celou třídu, učitelku i pro mne… Poprvé jsem se stěží udržela, doma pak na tyčích od klepadel zkoušela viset a přikládat nohy na tyč. Pak přišlo zkoušení a já se „přisála“ k tyči a pomalými krouživými pohyby vzhůru jsem vyšplhala až úplně nahoru. Dodnes pamatuji,jak se na mne učitelka ani nedívala, nevěřila, že to zvládnu… Horší byl pak šplh dolů, nevěděla jsem jak :-), málem pro mne musela šplhat, já furt visela nahoře :-). Ovšem na střední škole jsme měli už rozumnější učitelku, která aspoň trochu známkovala podle snahy, protože někdo nešel ani k bradlům a rovnou řekl, že to neumí a neudělá, já tam holt šla ukázat, že to fakt neudělám :-). Ve čtvrťáku mi dala dvojku za snahu, což všechny rozesmálo a řekli, ať chodím dál do školy, příště budu mít za 1…
Paní učitelko, děkuji Vám za Váš přístup. Já jsem si vyzkoušela jak velké množství pětek na základce (Moc motivující to teda nebylo, spíš to byl velký zbytečný stres), tak osvíceného tělocvikáře na střední. Neznamená to, že jsme se na střední flákali, bylo to spíš naopak. Jeho přístup byl ale velmi lidský, stejně jako Vy oceňoval upřímnou snahu. „Každý jsme tu pro něco jiného, někdo hezky zpívá, někdo hezky maluje…“ říkával. Pane učiteli, ráda na Vás vzpomínám, odpočívejte v pokoji!
Děkuji všem učitelkám, které nedělí děti na „schopné “ a „ty k ničemu“, je to postoj, který výrazně chybí v dnešních školách.
On chyběl vždycky, jen ted se obcas najde nekdo osviceny kdo si sve osviceni nebojí obhájit. Krom tehle skvělé pani ucitelky co pouziva namisto teoretickych tabulek svuj rozum jsem cetla o panu uciteli anglictiny, loni vyhrál zlateho Ámose. Jehly v kupkach sena…
Naprosto s vámi souhlasím.Motivace je strašně důležitá.Za sebe,do osmé třídy jsem nebyla schopná vyšplhat na tyč ani cvičit na hrazde. Jednoho dne jsme měli supla a ten učitel přinesl na šplhání kridu na ruce,od té doby jsem díky ní v obou disciplínách patřila mezi nejlepší ve třídě.
Vydržte, zkuste nevyhořet, byla by to velikánská škoda. Podle mě to děláte tak, že to líp nejde :)))).
Šárko ode mne máte 1*!!!
Tohle je super přístup, jen škoda, že ojedinělý. Většina tělocvikářů těm méně pohybově nadaným dětem dokáže sport znechutit na celý život. Já sice měla z TV jedničku, aby se mi „nekazilo vysvědčení“, ale kritické či ironické poznámky učitelek k mým nemotorným výkonům přispěly k tomu, že pohyb je dodnes mým velkým nepřítelem. Držím palce, ať vám elán vydrží co nejdéle a najde se více učitelů s podobným přístupem.
Zrovna nedávno se mi dostalo synovo vysvědčení z 1. třídy (r. 1998). Měl jednu dvojku z tělocviku. Dnes je z něj sportovec tělem i duší. Jen netuším, co na tom nebohém prvňáčkovi paní učitelce vadilo. Možná neuměl kontromelec. Paní učitelka má pravdu, je úplně jedno jestli umí šplhat, zkusil to a to je výhra.
To je ale krava!!! Ahoj byl spekoun kteryho celej zivot na skolach sikanovali a vite proc? Protoze misto toho aby me nekdo vzal za ruku a ukazal me ze nato mam mavnul rukou a rek je to dobry.
Vypestoval sem si diky tomu system vyhejbani a vymluv kterym sem sam uveril.
Potom sem narazil na tvrdyho ale INTELIGENTNIHO UCITELE kterej me kop do zadku vzal mi ruce a manualne jako debilovy ukazal co mam delat.
SVETE DIV SE ja sem VYSPLHAL BEHEM PAR MINUT AZ NAHORU!!!
Neumite si predstavit jak se me zvedlo sebevedomi. Dodnes na pana ucitele spominam v dobrem a na ty kravy ze zakladky tak ty si ani nevybavim!!!
Sme chlapy a at se nam to libi nebo ne cvicit a posilovat je zakladem nasich genu a EVOLUCE. Drive nebo pozdeji dite dojde do puberty a stejne zacne posilovat uz jen proto aby se libylo holkam. No a co ty spekouni jako sem byl ja? Ty budou dal hledat vymluvi proc ze sebou neco nedelat dokud nepride nekdo jako pak UCITEL a nekopne je do zadku aby ze sebou zacali neco delat.
Dodnes sem rad za kazdyho cloveka co si dome kompnul a plivu na kazdyho kdo se zastaval moji sebedestruktivni povahy!
Sou 2 druhy pomoci.
1) Pomoc ktera cloveku v budoucnu jeste vice ublizi.
2) Pomoc ktera sice neni echt pro honeni ega ale cloveku opravdu pomuze.
Ano takove tabulky na bech a podobne sou prezitek ale dite ktere se vyslovene vyhyba a nezlepsuje nema co dostavat JEDNICKY a nema se ho kdo ZASTAVAT!!!
A ne neserte me z vymluvama typu ja mam ten nebo tamten zdravotni problem pokud je to pravda tak mate od doktora zakaz scvicit pokud to nemate tak TO MUZETE SPLNIT!!!
Škoda, ze to samy neudelala učitelka ČJ.
To máte pravdu.
No, asi to byla ta osvícená, a dostával i vyznamenáníá za český jazyk neboť byl snaživý.
Když jsme tak u toho, tak to samy není české sousloví, správně je totéž. Ale jinak máte pravdu, psaný projev špekouna je děs… 🙂
Pane Spekoune, existujete? Váš příspěvek mě rozesmál, připadá mi to jako sofistikovaný literární útvar. Asi vím, kam míříte. Jen bych ráda dodala, že paní učitelka nemluví o dětech, které se tělocviku vyhýbají a nezlepšují se. Naopak, nevyhýbají se a zlepšují se. Díky jejímu přístupu. Možná někomu vyhovuje kopání do zadku, které si pochvalujete, ale mně třeba ne a myslím, že nejsem sama. Hezký den:-)
nebojte existuje, já to vidím stejně…nedovedl jsem vyšplhat a učitel mě dal k tyčce a dokud jsem nevylezl nahoru tak nic, žádný volejbal, basket nic, stát jak cyp u tyčky…za dvě hodiny jsem byl nahoře…podle mě jsou určité chvíle, kdy je třeba prostě přitlačit…ne kvůli šplhu, ale pro výchovu
Zdravím na Moravu, vyrůstala jsem ve Slezsku:-). S tím, co říkáte, se asi obecně dá souhlasit, i když tlakem se sice něčeho dosáhnout dá a je to asi lepší než úplný nezájem, ale jsou i lepší cesty, jak to udělat, aby dítě vyrostlo ve spokojeného a schopného jedince. Nemáme přímé srovnání, a tak můžeme pořád tvrdit to i ono, podle toho, čemu dáváme přednost. Moderní psychologie ale dokázala, že děti se daleko líp rozvíjejí, když je nikdo neponižuje. Hodně lidí dělá chybný závěr v tom, že se rozhlédne kolem a řekne si „dnešní děti jsou bez vůle a nešikovné, to je ta dnešní výchova“. Ale to je často spíš důsledek nevýchovy, nezájmu. Děti, které mají to štěstí, že jim rodiče dopřáli dobré vzdělání a výchovu, jsou často velmi zdatné a schopné. Zvětšily se rozdíly mezi rodinami.
Naprostej souhlas, člověka, i toho malého již od začátku učíme, že všechno se dá obejít. Nemusím nic umět, ale dobrou známku dostanu. O tempora o morés.
Dobrý den, popravdě já zase nechápu to, proč najednou máme desítky dis dětí a na vše se hledá výmluva. To chcete říci že jsme za 20 let zdegenerovali? Za nás byly tabulky a prostě podle toho se známkovalo. Rovné podmínky jako v životě. Nikdo nepropadal, nikdo neměl skoro 3 ku. Samozřejmě když se někdo snažil ale neměl na to tak to byl jenom tělák tak měl třeba 3 ku a co? To když se budu snažit učit matiku ale pokaždé udělám chybu tak dostanu za 1? Protože se snažím ale nejde mi to? A to bude zase argumentace jak je matika důležitá proti těláku. Já mám zase pocit když se koukám na zástupy vyjedených lidí co se vůbec nehábou že ten pohyb by pro většinu z nich byl důležitější než znalost latinských jmen prvoků… To vychováváme děti v umělé bublině a když pak nastoupí život a dostanou od něj naloženo tak se složí protože je někdo pořád bránil? A to že motivuju studenty neznamená že jim musím dávat N ka a 1 ky za něco jiného … Děti by se měly hlavně ve škole připravit na život a život nedává N ka a 1 ky za něco jiného ….
Já právě od 6.třídy mívala 3 za tělák, protože jsem nesplňovala limity. Ale nevyhýbala jsem se cvičení, jen prostě nezvládala nářadí jako např. skok přes kozu, kdy mne učitelka nutila a nutila skočit před celou třídou. Tak jsem skočila a skončily jsme obě i s kozou na zemi :-). Bála jsem se některého nářadí, ale nikdy jsem se z toho neomlouvala, nevynechávala tělocvik. Naštěstí mi aspoň kvůli průměru dali ke konci dvojku. Brala jsem jinak tu trojku jako fakt, že to prostě neumím. Na střední jsem pak viděla holky (no jen dvě), které na základce necvičily a tady se vždy rovnou omluvily, že to neumí. Já to šla aspoň zkusit, proto ke mě naštěstí byla učitelka milosrdnější a měla lepší přístup. Já ji naoplátku šokovala – v dobrém – když jsem díky působení v házenkářském oddílu zaběhla limit v 60metrech za 1-. Musela jsem tehdy běžet dvakrát, protože si myslela, že se jí zastavily stopky :-). Až pak se dozvěděla, že hraji už celý rok házenou. No ale nářadí holt nebylo můj kamarád nikdy.
Protože se současná plodná generace rozhodla se plození dětí odložit a užívat si, děti odkládá na později. Tím se dostávají do pozic tělesně pomalu degenerující populace, která se najednou snaží rodit děti. A aby je to nebolelo, píchají se epidurály, případně vyvolávací injekce (způsobující téměř stoprocentně hyperaktivitu) atd. A pak se divíme, co se nám narodilo… Za nás měli téměř všichni všechny děti do třicítky, neb se vědělo, že optimální doba pro rodičku byla mezi 21. a 28. rokem věku. Přechod z bolševického režimu na tzv. demokracii se mladí přeložili na sousloví užívat si, dokud to jde, povinnosti až potom. A učitelky se pak z toho mohou zbláznit…
Nemyslím si, že je to až tak věkem rodičů. Kdyby jsme to měli rozebírat dopodrobna existují extrémy na obou stranách. Mladá generace oplývající zbytečnou technikou nemá problém nacpat 2 letému dítěti na celý den tablet, protože se nechce dítětem zaobírat, když má „důležitější“ věci na práci a starší generace, která dělá totéž, ale jen pro to, že na dítě nemá již tolik energie. V obou těch skupinách existují výjimky. Znám 30-ti leté matky, které jsou totálně neschopné a znám i 18-ti leté matky, které se postarají doma o vše od A do Z.
Teď k té demokracii a jejímu vlivu na věk prvorodičů. Nesmysl!! Kdo většinu lidí odrazuje od brzkého rodičovství? Přece jejich vlastní rodiče. U mě to bylo před dvěma lety stejné, když jsem ve 22 plánovaně otěhotněla. Otázky typu není to brzo jsem poslouchala asi 3 měsíce a otázky typu, co budeme dělat po zbytek těhotenství. Opět za to nemůže demokracie, ale nějaký vliv komunismu je z toho znát a to v otázce majetku. Dneska každý řeší nejdříve školu, pak práci, dovolené, vlastní bydlení a ta rodina, ta je až někde u konce. To se pak nedivme s dnešními cenami nemovitostí kontra mzdy , že si většina lidí do 30-ti nemůže dovolit vlastní bydlení, tudíž odkládá rodičovství.
My to po roce hledání vhodného pozemku vzdali a ejhle, narodil se nám syn a za 2 měsíce jsme kupovali dům. Lidé dneska mají trochu překroucené priority, protože v dřívějším režimu nic nebylo, teď je toho všude plno, ale ne každý si to může dovolit, tak se všichni honí za penězi, aby sousedovi ukázali, že mají lepší auto….
Považuju to chvílemi i za dobrý tah pojišťoven a lékařů , protože nakukají 16-ti leté holce, že užívání antikoncepce jí nějak nepoškodí a počítají s tím, že v dnešní době ty prášky bude jíst minimálně do 25, pak jí 3 roky nepůjde otěhotnět a skončí na IVF a z toho tečou dobrý prachy.
Co se spojitosti epiduralu a jiných léčiv s hyperaktivitou týče, nemůžu to potvrdit ani vyvrátit, ale já osobně nežeru ani paralen, ATB jsem měla jen jednou v životě, epidural jsem neměla vyvolávačku bohužel pro přenášení jo a syn je energický až až. Pochybuju, že by to však bylo z toho, že jsem jednou za život dostala prášek ve kterém se vyskytujou v nějaké dávce hormony stejné jako v mém těle.
Píšu schválně energický, protože mi pojem hyperaktivita příjde v dnešní době používaný moc často a v 90% případů zbytečně. Copak dřívější generace nebyly schopné pobíhat celý den po venku? Pro radost ze hry kolikrát zapomínali i jíst, aspoň tak mi to vyprávěl můj otec. A teď si představte, že dítě, které chce poznávat okolní svět zavřete doma do dvou pokojů a nakážete mu hrát si s tou samou hračkou jako každý den. Ve Vás by to nevřelo? Ve mě teda jo. Nechci se tím dotknout někoho, kdo tomu věří a spol, ale já osobně jsem hyperaktivní dítě ještě neviděla. Většinou jsem viděla děti, které zoufale touží po pozornosti a pochopení, které nedokážou zaujmout vlastní rodiče, protože jsou totálně bez nápadu a raději sahají pro osvědčený tablet. Můžete mi věřit a nemusíte, ale docházela jsem na návštěvy do škol pro postižené děti a i dítě s poruchou pozornosti dokázal dobrý učitel udržet v lavici po dobu celé hodiny. Jenže pro rodiče je lehčí výmluva. Sehnat papíry na hlavu a nacpat dítě prášky.
Tak mě napadá,TV je předmět jako každý jiný,ač paní učitelka píše jinak. Proč by měl třeba v matematice trpět žák,který to prostě nedává? Podle mě je to jen a jen na učiteli,jeho přístupu a schopnosti ,,zatáhnout,, do děje. Přesně,jako to dělá paní učitelka. Nerozlišoval bych,jde-li o výběrový předmět nebo ne. Jinak skvěle a více takových ,,osvícených,, učitelů.
Nelžete si. Dnešní doba není o tom, kdo koho kam zatáhne. Dnešní doba je o výkonu a pokud ho nebude kdokoliv mít, dočká se velkikých zklamání,. jedno jestli jako žák, studen, zaměstnanec. Dítě nebude umět násobilku ani vyjmenovaná slova, ale když ono je tak snaživé. My tomu říkali snaživý blbec. No, takhle se dělá kvalifikace na poslance. Nic neumí, ale je snaživý.
Konečně rozumné slovo.
Které, slovo Boží je také rozumné? Mě připadá, že většina příspěvků je lidí, kteří ve škole zklamali a nedokázali se s tím vyrovnat a chtěli by ať už dříve nebo nyní oproti jiným nějaké úlevy. Ale, proboha, proč? Nastavme hranici, nedoskočíš, nevylezeš, nesplnil, tak je to i v životě. Proto je tolik zadlužených.Nevyrovnají se s tím, že neumí hospodařit a vrší jednu půjčku za druhou, když to praskne, tak se diví, že mají dluhy. Je třeba dávat si cíle, a výsledek je ano nebo ne. Nic jiného přeci nerozhoduje. Dostal jste zaměstnání – ano ne, když ho nemáte – přeci jste byl tak snaživý, ale to Vám nepomůže. Prostě nemáte práci.
Musím s Vámi souhlasit ač jsem z mladší generace(25). Může za to asi i výchova mého otce a já jsem mu teď zpětně za to hodně vděčná. Kladl důraz na školu, ne přehnaný, ale chtěl, aby nám ta škola něco dala. Kladl důraz na pečlivost, což se mi vyplatilo do budoucna v práci. Za nás se tělocvik hodnotil a byla jsem za to ráda, protože nic neudělalo větší radost mě i otci než dobrá a poctivě odmakaná známka a bylo jedno z čeho je.
Teď k té práci, je to i přístupem dnešních mladých. Když jsem se konečně ve svých 21 letech dostala do práce, která by mi dlouhodobě vyhovovala, udělala jsem všechno pro to, abych se v ní udržela. Za necelý půl rok ze mě byla vedoucí úseku. Co mi tam za rok začalo chodit za lidi by člověk nevěřil!!! Mladé pometla, co by se nejraději za 30 měsíčně váleli na zemi ve skladu a nedělali nic. Byli to lidi jen o pár let mladší. Kondice úplně v kýblu i když to byly třeba statné ženské, musela jsem jim pomáhat se vším i s tou nejprimitivnější prací. Nezájem jestli si práci udrží nebo ne. Nechápala jsem to, protože jsem měla za to, že většina lidí se chce někam dopracovat a udržet si nějaký příjemný standart. Asi trend dnešní doby vydržet v práci tak max půl roku a jít jinam bez ohledu na následky, bez vděku za dobrou práci a přiměřený výdělek a různé benefity s tím spojené. Pro mě například tato konkrétní práce znamenala zlom, protože jsem (stejně jako všichni ostatní) chodila místo na různé směny po 12-ti hodinách jen na ranní osmičky a měla jsem za to více peněz než za ony dvanáctky. A ne, neseděla jsem v kanceláři, běhala jsem po hale v monterkách a dělala rukama a to až do 8-mého měsíce těhotenství.
Bohužel se v této době stalo normou mít samé jedničky. Nechápu, co je špatného na tom, když neumím lézt, tak dostanu 4;5. Neumím kreslit, dostanu 4. Jde přeci o hodnocení. Tady se srovnává hodnocení a skutečně dosažené dovednosti. Má 10 letá vnučka mi říkala, jak je naštvaná, že některé děti s asistenty mají jedničku, přitom nic neumí a ona má dvojku pro dvě chyby. Nejde přeci o to chodit do školy pro jedničky. Ty pak nemají význam a neodpovídají skutečnosti. Na základě 1 z tělocviku ho vezmete jako záchranáře a ejhle, on ani neumí plavat, ale má k tomu hezký přístup. Třeba právě Vás bude zachraňovat. Zvrácená doba.
Nehodnoťme tedy děti ve škole, nemá to žádnou vypovídací hodnotu. Ať si na konci roku dojdou pro samé jedničky a je hotovo. Zde ty rozněžnělé ženy hodnotí známkování a ne výkon. Oni se vás v práci taky zastávají? Proto potom mají dnešní děti to obrovské sebevědomí, že všechno vědí a znají – mají přeci jedničky ze všeho.
Říkáte „nehodnoťme“ a vzápětí „ohodnoťme všechny jednotnou známkou“. To je trochu protimluv, nemyslíte? Jinak souhlasím s návrhem nehodnotit – předměty nazvané jako „výchovy“ rozhodně. A u těch ostatních bych se bez toho taky obešla 😀 Není falešná jednička – není falešné sebevědomí. Je hezké, jak jste si sám vědom ošemetnosti stávajícího systému hodnocení.
Jsem ročník 1962 a nějak si nevzpomínám, že by se dávaly v tělocviku pětky. Nebo jsem to díky tomu, že jsem s tělocvikem problémy neměl (i když ohledně šplhu jsem na tom nebyl dobře, protože jsem neměl kde trénovat, ale časem jsem na to přišel), u jiných neregistroval. Přitom je to volovina, každý se narodíme s určitými dispozicemi, ke kterým zrovna fyzické dovednosti patřit nemusím, podívejte se na našeho prezidenta, že… 🙂
Učitelka má rozum. Obecně známkování nepovažuji za optimální hodnocení žáka, do pětistupňové škály se nedají optimálně srovnat hodnocení všech ve třídě. Když už konečně přijdeme na to, že škola na I. stupni má být v první řadě hrou a ne terorizováním. Komenský se v hrobě obrací… A aplikace finského modelu? Na co se u nás stále čeká?
Já jsem zažil jen samé blbé tělocvikáře, kteří ve mně lásku k pohybu nevypěstovali, naopak mi jej znechutili. Dnes je mi 38 a na všechny tělocvikáře mám názor jako na ty mé. Jsem strašně rád, že jsem dnes zjistil, že se pletu a všichni takoví nejsou, jak je vidět na této paní učitelce. Také je na rozhovoru vidět, jaký je rozdíl mezi povoláním a posláním. Učitelů s posláním jsem za svůj žákovský život také moc nezažil. Myslím, že mám odstup i věk na to, abych to dokázal posoudit.
Paní učitelko, přeji Vám mnoho duševních i fyzických sil a také vytrvalosti při naplňování Vašeho poslání. Vaše děti na Vás budou po letech rády vzpomínat, a to bude Vaše životní zlatá medaile.
Děkuji Vám, z mých žáků a studentů vyrostli spokojení lidé, myslím a doufám, uplatňují se v životě, maji děti a vychovávají je, vracejí se za mnou i po letecch a to je opravdu ta zlatá učitelská…
V mé době probíhal tělocvik způsobem který by dnes byl tolerovaný maximálně v Cizinecké legii ale byla to fakt jiná doba takže dva tři kluci co byly velmi pozadu učitel ponechal k volnému posměchu jak kluků tak holek což byla taky velmi účiná motivace, podotknu že je neomezovala žádná tělesná vada jen vlastní lenost. Jeden z těch kluků můj kamarád by dnes v padesáti vpohodě udolal kdejakého dvacetiletého. Kondice je postupně na ústupu, za mne bylo běžné že učeň unesl 50 kilový pytel ale naším dědům jsme se tak tak mohly rovnat ti byly z generace která měla standard uplně jinde. Tím neříkám že metoda paní učitelky je špatná, naopak je jiná doba a ke stejnému cíli prostě jen vede jiná cesta než kdysi.
Díky. je to tak, jiná doba má jiné cesty. Inovativní směry pedagogiky, tzv. měkké, o kterých si mnzéí lidé myslí, že vychovávají změkčilé děti, usilují o pravý opak. Mají ve svém středu snahu mimo jiné o to, aby děti vylezly z lavic ven do přírody, získaly znovu zručnost a schopnost se pohybovat v přírodě a fyzickou zdatnost. Do hlavního proudu vzdělávání to ještě nedorazilo, ale okrajově tahle trend sílí. Jsou to tzv. lesní školky a přírodní pedagogika. Máme i osmileté přírodní gymnázium organizované podobně jako skaut. Tyhle směry už v pedagogice existovaly dávno, na začátku 20.století, ale teď nacházejí své poměrně široké publikum. Tudy zřejmě vede ta cesta pro dnešní dobu. Cesta k tomu, aby se z lidí nestaly kancelářské myši. 🙂
Syn zažil učitele tělocviku co ho chtěl nechat propadnout z tělocviku.
Syn byl v té době s akordeonovým kvartetem ve své věkové kategorii první v republice.
Učitel byl můj spolužák ze základky.
A tak jej dodnes nezdravím.
Paní učitelka je rozumná. Od 4. do 7. třídy jsem měla z tělocviku dvojku, protože soudružka učitelka byla bývalá gymnastka, zatížená na uměleckou gymnastiku a já jsem byla dlouhá a neohebná. Dvojku mi dávala jenom proto, že jsem měla jinak samé jedničky. Ostatní žáci až na výjimky měli z tělocviku trojky i čtyřky. V 8. třídě jsme dostali učitele, který preferoval míčové hry, šplh, skok přes kozu, koně a šédskou bednu. To jsem ovládala a měla tak na vysvědčení jedničky odshora až dolů.
Totéž bylo s hudební výchovou. S tím jsem probémy neměla, ale někteří žáci byli trestáni špatnou známkou za to, že se nenarodili s hudebním sluchem. Moje kamarádka, dnes už rovněž důchodová, vyučovala výtvarnou výchovu a také neklasifikovala žáky podle nadání, ale podle snahy.
A na střední škole jsme měli spolužáka, který vyhrával všechny celostátní matematické a fyzikální olympiády, ale v humanitních předmětech byl zcela nejapný.
Rozumní pedagogové mu nekazili vysvědčení, aby se dostal na VŠ. Stal se z něho celoevropsky uznávaný odborník na kolejová vozidla.
Učitelé tělesné, výtvarné a pracovní výchovy mi nikdy vysvědčení nezkazili, třebaže tyhle předměty byly pro mě nesmírným trápením a utrpením. Je přece nesmyslem, aby žák, který má jinak samé jedničky (ale to jsem později neměl, bývaly tam na devítiletce i dvojky) měl na vysvědčení z těchto předmětů čtyřku.
Hezky napsáno, dávat někomu trojku za to, že neskoci určitou dálku do pisku, je na hlavu, děcka by se k pohybu měly motivovat, ne že je ještě bude deptat, že se nevlezou do tabulky a bude jim to zbytečne kazit vysvědčení
Paní učitelka má skvělý přístup! 🙂
Moc hezky napsané a super přístup, ne každý může umět všechno a být sportovně nadaný. A dobrý učitel si své známkování vždy obhájí. Ve škole by se mělo hledat co jde, a když něco nejde, tak hledat možnost, aby to aspoň trochu šlo. A to Vy děláte. Přeji hodně zdaru a pevné nervy.
„Některé děti kladinu, hrazdu nebo basketbalový míč jinde než ve škole nepotkají.“
A bohužel jsou také, které je nepotkají ani ve škole.:( Dcera už dva roky na TV hraje vybiku. NIKDY kromě vycházky do parku nedělali nic jiného. Co se divit když mají na TV 75letou učitelku. Přála bych si pro naše školství víc pedagogů jako je paní v článku, přála bych si lepší vybavení škol i v malých městech jako je to naše. Přála bych si prostě lepší školství.
Doufám, že učitelka neučí i matematiku. Takže v počtech by zřejmě taky stačilo projevit snahu a když výsledek příkladu trefíte na osmdesát procent, je to jasně za jedna!
Souhlasím s malou výhradou… Dítě, které ukáže upřímnou snahu si nezaslouží za pět. Ale jedničku bych nedával. Může dojít k tomu, že ve skutečném životě i když nepodá výsledek, bude očekávat plné ohodnocení – jinými slovy i když nebudu pracovat, k získání platu stačí přijít do práce… A naopak děti, které výkon podají a dostanou stejnou známku, mohou získat negativní podnět – i když budu podávat 100% výkon, ostatní ohodnocení dostanou stejné, tudíž proč se snažit. Jinak se skláním nad dnešními pedagogy za jejich pevné nervy a schopnost přežít s platem. Učitelé jsou jedním z hlavních pilířů pro společnost a měli by být dle toho ohodnoceni a podporováni jak ze strany úřadu, tak především ze strany RODIČŮ!!!
Úžasná paní učitelka ! Jen kdyby takových bylo více …
Díky Bohu za takové učitele, kteří pochopili, že je důležitější vzbudit v dítěti zájem o pohyb a sport než dosahování výkonů a vyplňování kolonek v tabulkách.
Super přístup, který plně podporuji. Cílem TV by mělo být zlepšit vztah dětí k pohybu, nikoliv jim ho znechutit.
Promiňte, ale nechápu, proč někteří z vás dávají mínusy těm, kteří s paní učitelkou souhlasí. Proč chtějí špatnou známkou trestat dítě, které se výborně učí, ale nemá tělesné dispozice na sport. Tady je opravdu namístě hodnotit snahu. A kdyby chtěl někdo namítat, že by to pak mohlo platit i pro ostatní učební předměty, tak je vedle.
Pro život není důležité, jestli dokáži udělat kotrmelec, ale jestli to mám srovnané v hlavě. Samozřejmě „kalokagathia“ – jednota těla a ducha – je dokonalý ideál, ale není každému dispozičně dáno.
„Lojzík má jedničku, i když nešplhá.“ – no dobře, pokud není v osnovách, že má na konci školního roku umět šplhat, pak je v pořádku, že to neumí. A může dostat („ze šplhu“) jedničku. Pokud ale v osnovách je, že šplhat má umět, pak je potřeba ho to během školního roku naučit – od toho jsou hodiny TV (2, na některých školách 3 h týdně). A TV je povinný předmět. Pro srovnání – angličtina má taky 3 h týdně. Kdyby Lojzík na konci šk. r. neuměl anglicky, dostal by z angličtiny jedničku?