Dávat domácí úkoly není žádná samozřejmost, lze se obejít i bez nich

Nabízíme zápis a zvukovou nahrávku z debaty na téma, zda domácí úkoly zlepšují vzdělávací výsledky žáků, nebo naopak přispívají k domácímu napětí mezi dětmi a rodiči a zvětšují rozdíly mezi žáky, které rodiny ve vzdělávání podporují a nepodporují. Diskutovalo se v polovině února v EDUpointu na pražském Staroměstském náměstí. Debaty se zúčastnili Daniel Hůle z Člověka v tísni, Alexis Katakalidis učitel jazyků na základní škole, Šárka Miková, psycholožka, Josef Zemek, učitel, Pavel Kraemer, učitel a ředitel Institutu pro inovativní vzdělávání a Marta Plecitá, matka žáka základní školy. Moderoval Tomáš Feřtek z EDUin. Kromě přehledu hlavních témat si můžete poslechnout i zvukový záznam debaty, který je ke stažení ZDE.

Hlavní myšlenky z debaty:

  • Domácí úkoly veřejnost považuje za přirozenou součást školní docházky a vzdělávání. Rodiče mají za samozřejmé, že svým dětem s úkoly pomáhají. Pedagogické debata o domácích úkolech ale v posledních letech naznačuje, že nejde o samozřejmost a domácí úkoly mohou mít na vzdělávání dětí i nepříznivý vliv.
  • Diskutuje se například o tom, zda vůbec domácí úkoly zadávat, pokud ano, pak zda všem žákům stejné, zda je vhodné, aby dětem s úkoly pomáhali rodiče, zda je správné úkoly známkovat a zda se má tato známka započítávat do celkového prospěchu.
  • Část učitelů se domnívá, že domácí úkoly jsou nutné. Například pokud má dítě na prvním stupni dobře číst, je třeba, aby četlo i doma. Některé výzkumy ale naznačují, že ve vzdělávacích výsledcích není rozdíl mezi dětmi, které domácí úkoly dostávaly a které se vzdělávaly jen ve škole.
  • Domácí úkoly mohou žáky rozvíjet, ale musí být dobře zadané. To znamená, že musí jít o jasné a jednoduché zadání, z něhož nebudou žáci a jejich rodiče doma nejistí a zmatení (Alexis Katakalidis).
  • Na většině škol neexistují explicitní a sdílená pravidla, jak úkoly zadávat, zda povinně, dobrovolně, hromadně, individuálně, s hodnocením, bez něj. Do značné míry se praxe zadávání úkolů v posledních desetiletích významně nezměnila. Pokud jde o obsah, většinou jde o víceméně mechanická cvičení.
  • Někteří učitelé dávají úkoly proto, že se nestihne probrat látka v hodině, někdy je úkol chápán jako kolektivní trest za špatné chování či vyrušování. Někdy to může fungovat, ale pokud se to dělá příliš často, pozbývá to smyslu (Josef Zemek).
  • Pro dítě, které je nadané, je společně zadaný úkol „pro všechny“ obvykle ztráta času. Většinou jde o věci, které by bylo možné v rámci vyučování bez problémů zvládnout. Je zbytečné zatěžovat tím omezený čas, který může dítě strávit s rodiči. Navíc některé děti rozeznají zbytečnost úkolu a je obtížné jim odpovídat na otázku, proč mají vypracovávat úkol z něčeho, co už umí. Pokud tedy úkoly, uvítala bych takové, které by byly dobrovolné, rozvíjející, které by dítěti přinesly něco zajímavého (Marta Plecitá).
  • Ještě je důležité ujasnit si, co rozumíme domácím úkolem. Za problematické považuji úkoly typu šest sloupečků z matematiky, spočítej, nech zkontrolovat a podepsat. Nebo udělejte si výpisky z učebnice. To je ale dovednost, kterou děti neovládají, tedy fakticky škola tuto povinnost přenáší přímo na rodiče. Něco jiného je, jestli dítě ve škole něco zaujalo a chce to doma dokončit a třeba se do toho snaží zapojit i rodinu, na něco se rodičů ptá, získává od nich informace a podobně (Šárka Miková).
  • Domácí úkoly v českém podání jsou do značné míry relikt. V té podobě, na níž jsme zvyklí, v jiných zemích buď neexistují, nebo existují v jiné formě, případně nabíhají postupně. V prvních ročnících se nedávají, přibývají postupně, často jsou dobrovolné (Daniel Hůle).
  • Je třeba si uvědomit, že jde často o velkou zátěž pro rodinu, navíc rodiče ze slabšího prostředí jen obtížně mohou dětem pomáhat. Ale ve skutečnosti je to největší zátěž pro střední třídu, pro vytížené a zaměstnané rodiče, kteří cítí zodpovědnost za domácí přípravu dětí a velkou část společného času tráví soubojem s dětmi a úkoly (Daniel Hůle).
  • Škola navíc často očekává, že rodič podpisem stvrzuje, že úkol byl vypracován správně. V tom se ale rodiče liší. Někteří podepisují úkoly jen s tím, že stvrzují, že ho dítě dělalo doma, jiní ho kontrolují a opravují. Ve skutečnosti tak domácí úkoly často jen zvyšují vzdělávací rozdíly mezi dětmi. Mezi těmi, kterým rodina s úkoly pomáhá, a těmi, jejichž rodiče na domácí práci s dětmi rezignují.
  • Na prvním stupni je rozumnější, aby odpovědnost za vzdělávání byla více na škole, úkolů přibývalo postupně a váha a odpovědnost za výsledky domácí práce se přesouvaly na děti samotné tak, aby na střední škole už to byla zcela jejich zodpovědnost (Daniel Hůle).
  • Pro rodiče je obtížné obhajovat před dítětem nesmyslný úkol. Samotné vypracovávání úkolů je v tempu dnešního rodinného života velká organizační zátěž, jak pro rodiče, tak pro děti, a hlavně jejich vzájemné vztahy. Je to nepřežitý stres, který často narušuje vztahy. Navíc úkoly dělá dítě obvykle pod stresem a emočním tlakem, který ve skutečnosti zablokuje reálný proces učení (Šárka Miková).
  • Jistá míra rutiny a pravidelnosti v zadávání úkolů může u dětí přispívat k pocitu jistoty, vědí, co mají očekávat. Pokud jsou úkoly zadávány kreativně, mohou děti rozvíjet (Alexis Katakalidis).
  • Na waldorfských školách obvykle existuje nějaká sdílená strategie, jak zadávat domácí úkoly. Tedy kolik, kdy a z jakých předmětů. Děti to obvykle baví a v rodinách to bývá vnímáno jako příležitost ke společné práci. Přesto se domácí úkoly se občas stávají zdrojem konfliktů mezi dětmi, rodiči, případně prarodiči, a školou. Stačilo, že někdo z rodiny nechápe způsob, jakým škola úkol zadala, jak ho hodnotí, nebo jaký postup vyžaduje. Z tohoto hlediska opravdu jsou domácí úkoly rizikové (Pavel Kraemer).
  • Některé školy v zahraničí pracují s úkoly tak, že je zadávají, ale předpokládají, že je žáci vypracují odpoledne ve školním klubu za případné pomoci kamarádů nebo dohlížejícího pedagoga (Pavel Kraemer).

Celou nahrávku v délce 1 hodiny 35 minut si můžete stáhnout a poslechnout ZDE.

Sdílejte

1 komentář u Dávat domácí úkoly není žádná samozřejmost, lze se obejít i bez nich

  1. Nováčková napsal:

    Dobrý den,
    učím na prvním stupni ZŠ. Úkolů dávám málo a jsou krátké. Ty tradiční jsou vždy z toho, co jsme dělali ve škole, aby si děti doma věděly rady, byly schopné pracovat samostatně. To chápu také jako možnost pro rodiče, aby věděli, zda jejich dítě zvládá to, co se ve škole učí.
    Druhou skupinou domácích úkolů jsou různé vyhledávací úkoly (najít informace, zjistit, co znamená…, menší projekty a jiné). Na ty bývá více času. Jsou vždy zadány buď dobrovolně, nebo tak, aby je mohli splnit všichni žáci (bez ohledu na domácí zázemí…).
    Poslední jsou úkoly dobrovolné. Je zajímavé, jak kontroverzně je rodiče vnímají. Někteří mi to mají až za zlé, že dětem dobrovolné úkoly dávám. Nemusím ale říkat, jak se liší zájem dítěte, pokud úkol vypracovalo dobrovolně, nebo pokud byl povinný či jej muselo splnit, protože to vyžadoval rodič…
    Pravdou ale je, že nejvíce se na domácí úkoly těší prvňáčci v září…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *