Eduína: Jak obohatit výuku moderních dějin? Příběhy našich sousedů

Přečtěte si rozhovor s Magdalénou Benešovou, z organizace Post Bellum, o.p.s., která byla jednou z oceněných v letošním ročníku ceny Eduína. Druhé místo v kategorii Cena odborné poroty získal jejich projekt Příběhy našich sousedů. Během projektu se žáci 2. stupně ZŠ stanou rozhlasovými nebo televizními dokumentaristy. Mají za úkol vyzpovídat pamětníka, natočit vzpomínky, digitalizovat fotografie, prozkoumat archivy a nakonec vytvořit rozhlasovou, televizní nebo psanou reportáž či dokument.

Jaké příběhy, které žáci nalezli, vám osobně přijdou nejzajímavější?

Opravdu nejzajímavější jsou ty příběhy, které si nesou žáci v sobě – třeba jak během projektu změnili svůj názor na staré lidi, nebo na učitele, když je začnou brát jako partnery. Nebo ty příběhy, které proměňují vztahy v rodinách, když děti projekt inspiruje k zájmu o životní osudy svých prarodičů. Ostatně mnoho týmů si vybere ke zpracování příběh někoho z rodiny. K těmto příběhům se ne vždy dostaneme, pokud se to povede, radost z nich je dvojnásobná. Dělat mezi pamětníky nějaké žebříčky zajímavosti, to jde dost obtížně. Obzvlášť když jich děti nahrály a zpracovaly už přes pět set.

Kdy jste začali s tímto projektem a proč? Umíte pojmenovat a časově zařadit impuls, který vás vedl k úvaze, že na něm začnete pracovat?

Jedním z impulzů bylo zprostředkovat dětem ze základek ten pocit zvláštního mrazení, které má každý dokumentarista Post Bellum při setkání s pamětníkem. Začínali jsme v roce 2012 na šesti školách na Praze 3. Chtěli jsme motivovat místní školáky, aby natočili vzpomínky pamětníků z Prahy 3. A tak je naučit tomu, s čím máme v Post Bellum přes 15 let zkušeností – tedy nejen samotnému natáčení rozhovorů celoživotních vzpomínek, ale také převedení vyprávění do mediální formy – rozhlasové nebo psané reportáže. Později přibyly i další formy: video, komiks, animace, divadlo.

 Jaký je váš názor na výuku dějepisu a moderních dějin v českých školách?

Měla jsem tu čest poznat spoustu skvělých učitelů dějepisu, kteří výuku vedou výborně, děti motivují ke kritickému myšlení a dokáží je nadchnout pro tematiku moderních dějin. Mnozí z nich jsou účastníky Příběhů našich sousedů, projektem jich prošlo už skoro 250. A to Příběhy nejsou zdaleka jediným projektem, kterým lze výuku moderních dějin obohatit. Rámcový vzdělávací program dává školám docela velkou volnost v tom, jak výuku uchopit a kterým tématům dát větší prostor. Velká většina škol však své školní vzdělávací programy píše podle učebnic, které jsou přeplněné obsahem. Jejich autoři zřejmě počítali s tím, že si učitelé vyberou. Jenomže učebnice je určitou autoritou a mnozí učitelé ji berou jako normu toho, co by měli ve svých hodinách odučit. Tím se dostávají do situace, že nestíhají, v tématech se jede po povrchu a k nejnovějším dějinám se často ani nedojde.

Co jste chtěli vaším projektem změnit? 

Naší ambicí je změnit současný společenský trend, kdy se nejmladší a nejstarší generace stále více odcizují, nerozumí si a ani si k sobě nehledají cestu. Tenhle generační příkop vnímáme jak ve vztazích dětí a seniorů, ale také mezi dětmi a učiteli, kteří od sebe nemusí být generačně tak vzdáleni, ale přesto se stále méně navzájem chápou. Náš projekt se snaží přinášet do těchto vztahů partnerství a ukazovat, že se jejich účastníci mohou navzájem obohatit a že si mají co říct. Učitelé s žáky se najednou ocitají na jedné lodi, společně hledají řešení problémů, které přicházejí, učitel najednou není v roli vlastníka správných odpovědí. A senior už pro děti není člověkem, kterého zajímají jen slevy v Kauflandu, ale plnohodnotnou lidskou bytostí. Stejně tak senior má možnost poopravit si svůj předsudek o „té hrozné dnešní mládeži“.

Čeho jste chtěli s vaším projektem docílit?

Na cestě za tou velkou společenskou změnou se během projektu v každém týmu děje spousta dílčích kroků, které pomáhají účastníkům projektu vyrůst. Mladí dokumentaristé se nejdříve musí zorientovat v problematice a době, o které jim bude pamětník vyprávět, naučit se pracovat s novinářskou technikou, navštívit pamětníka a získat rozhovor celoživotních vzpomínek. To vše pak ještě zapojit do kontextu, zajít do archivu nebo uspořádat výlet do míst, o kterých jim pamětník vyprávěl, a jeho vzpomínky konfrontovat s dalšími prameny. Náš projekt potom učí žáky vyprávět získaný materiál novinářskou formou dál – vznikají rozhlasové či video reportáže, texty, komiksy, výstavní panely. Práce zabere celé pololetí, přicházejí krize a slepé uličky, konflikty v týmu. Všechny tyhle překážky musí tým překonat, naučit se spolupracovat, komunikovat, nevzdávat to. A také třeba smysluplně sestříhat natočený materiál, pochopit vyprávěný příběh a předat ho dál. Všechny tyto dovednosti vyžadují od účastníků dost silnou motivaci se projektu věnovat. Často jí čerpají ze samotných příběhů pamětníků, kteří se nevzdávali ve velmi složitých životních situacích. Odměnou týmům, které to dotáhnou až do závěrečné prezentace, je nově nabyté sebevědomí – prezentovat před plným sálem, kde v hledišti kromě spolužáků sedí i pamětníci, zástupci města a novináři, je elektrizujícím zážitkem.

Zaznamenali jste během doby trvání vašeho projektu nějakou změnu v praxi škol, např. v oblasti výuky dějepisu? Pokud ano, jakou?

Systémová změna je běh na dlouhou trať. Zvolili jsme metodu masarykovské „drobné práce“ zdola a tím, jak se projekt šíří, věříme, že dokážeme pohnout i systémem. Tím, že pracujeme lokálně, vždy ve spolupráci se zřizovateli škol (městy a městskými částmi), se nám daří projektem zasáhnout většinu škol v daném místě, a tedy i žáky učitelů, kteří by se do široce koncipovaného, celorepublikového projektu sami nikdy nepřihlásili. To se nám daří, myslím, ze dvou důvodů – jednak jsme schopni zapojené učitele za práci nad rámec běžné výuky finančně ohodnotit, a také náš místní koordinátor je opravdu lokální. Je učitelům k dispozici nejen na telefonu, ale také do škol osobně zajíždí, pomáhá s částmi projektu, ve kterých si učitel není tolik jistý (často to bývá např. technická stránka věci), a celou dobu stojí učitelům i dětem po boku.

Výuka dějepisu je projektem proměňována určitě, součástí často bývají prezentace a další aktivity zapojených dětí pro spolužáky z ostatních ročníků. K nejpodstatnější změně však dochází v myslích zapojených učitelů. Zkušenost s dlouhodobým projektem s viditelným výsledkem, pro kterou v běžném vyučování často není prostor, dokáže otevřít oči a přispět ke změně nejen ve výuce dějepisu, ale ve vnímání žáků a jejich schopností obecně.

V čem spočívá inovace, kterou přinášíte do světa vzdělávání?

Příběhy našich sousedů je velmi komplexní a provázaný projekt, vždyť trvá půl roku, a aktivity v něm jsou hodně různorodé. Jednotlivě určitě byly mnohokrát použity před námi, jedinečné je jejich spojení. Unikátní je možná naše spolupráce s Českým rozhlasem, která dává účastníkům možnost nahrát si v profesionálním studiu svou vlastní rozhlasovou reportáž. A pak také workshop „Jak vyprávět příběh“. Z naší zkušenosti totiž vyplývá, že největší problém mají žáci se zorientováním se v nesourodém pamětnickém vypravování, a následně pak s jeho interpretací tak, aby měla jasný začátek, děj a konec, v ideálním případě i pointu. Samozřejmě si uvědomujeme, že to je oříšek i pro mnohé dospělé (skutečné lidské příběhy se nedějí ve struktuře klasického řeckého dramatu), o to víc nás těší, že se výsledné příběhy po zavedení tohoto workshopu vylepšily.

Jako inovaci vnímám také lokálnost projektu. Propojuje seniory i děti z jednoho místa, které obě strany dobře znají, spolupracují s místními médii, samosprávou, veřejností. Nejvíce to je vidět na veřejných závěrečných prezentacích, kde bývá v hledišti pravidelně více jak 100 diváků, a potom při výstavách, které místní pamětnické příběhy přináší do veřejného prostoru.

Můžete na konkrétním případě popsat, co konkrétně se studenti během své badatelské práce naučí?

Je toho hodně. Studenti se naučí vést rozhovor celoživotních vzpomínek. Orientovat se – přinejmenším částečně – v našich moderních dějinách. Ovládat profesionální nahrávací zařízení nebo videokameru, nástroje na střih a postprodukci. Vyhledávat a rozpoznávat relevantní informace. Základům novinářské práce a vyprávění příběhu. Prezentovat svou práci před publikem. Ale také dohodnout se v týmu, nevzdávat práci předčasně, opouštět své předsudky o starých lidech, kriticky přemýšlet a podrobovat různé zdroje kritické analýze, posilovat svou schopnost empatie, věřit si.

Jak to vlastně probíhá? Škola se vám přihlásí, že se chce do projektu zapojit, co se stane pak, jak probíhá vaše spolupráce?

Začínáme vždy na radnici. Pokud ona projekt nechce podpořit, nejsme schopni jej v příslušném místě realizovat. Pokud ovšem spolupráci s radnicí navážeme, angažuje se v místě náš koordinátor, který má na starosti představení projektu na všech místních základních školách (případně i nižších stupních víceletých gymnázií). Na škole vyhledá učitele, kteří se chtějí do projektu zapojit, ti pak sestavují žákovské dokumentaristické týmy. V této fázi může přijít řada také na motivační hodinu pro žáky vedenou koordinátorem, má-li učitel pocit, že by měl problém pro projekt získat zájemce. Místní koordinátor také pomáhá týmům s výběrem pamětníků.

Říkáte, že spolupráce začíná vždy na radnici. Jaká je vaše úspěšnost, kolik procent z nich se do projektu chce zapojit? A čím je to podle vás způsobeno, že některé radnice o projekt mají a jiné zase nemají zájem?

Pokud máme v místě lokálního koordinátora, člověka, který je zapálený pro věc a zároveň zná místní radnici, je naše úspěšnost velká, určitě více jak padesátiprocentní. Je důležité na radnici najít člověka, který projekt vezme za svůj a snaží se ho prosadit. Co moc nefunguje, je anonymní rozesílání nabídek na radnice, kde kontakt nemáme. Jsme tedy úspěšní tam, kde se nám podaří nakazit druhou stranu naším nadšením.

Je ale třeba říci, že radnice Příběhy našich sousedů hodně získává – projekt pomáhá budovat lokální patriotismus, působí jako prevence sociálně patologických jevů mládeže, místním seniorům dodává zájem, který v dnešní osamělé době často velmi postrádají. Nezanedbatelná je i možnost představitelů radnice vystoupit na závěrečných prezentacích a mediální ohlas.

Získali jste nějaké reakce přímo od studentů, učitelů, veřejnosti? Co jste se z nich dozvěděli?

Ano, od začátku projektu sbíráme zpětné vazby od pedagogů. Reakce od dalších účastníků projektu (pamětníků, žáků, veřejnosti) získáváme, pokud se nám sami ozvou, z osobních rozhovorů nebo když o projektu mluví do médií. Z dětských reakcí si jako velmi silné vybavuji, jak se romská holčička dokázala ztotožnit s pamětnicí židovského holokaustu, nebo chlapce, který se po skončení projektu dušoval, že už nikdy o paní v pokročilejším věku neřekne „stará bába“.  Pamětníci nám často volají a dělí se s námi o radost, kterou jim setkání s náctiletými přineslo. Mívají k projektu své připomínky, občas slyšíme, že by se měly děti umět lépe vyjadřovat. I proto připravujeme nový workshop prezentačních dovedností.

Co považujete za přínos projektu? Co z vašich původních představ se podařilo uskutečnit?

Naší původní vizí bylo spojit děti s nejstaršími pamětníky ze svého města, aby se o historických událostech dozvěděli od přímých účastníků. S tím, jak projekt exponenciálně narůstá, zjišťujeme, že dopady projektu jsou podstatně širší. Za nejdůležitější u dětí nyní považujeme jejich posílené sebevědomí, že svou aktivitou můžou ovlivnit dění kolem sebe. Tedy naše původní představy jsou naplněny a překonány.

Co žáky na rozhovorech s pamětníky nejvíce baví?

Ptáte-li se na samotný rozhovor, je to velmi různorodé, každý pamětník i jeho posluchač jsou jiní. Kdybych se měla pokusit o nějaké zobecnění, tak úspěch mají – třeba vtipné, ale i vážné – historky, které pamětníka v dětských očích zlidšťují a nestaví ho na piedestal. Vzpomínám například na situaci, kdy pamětnice při prohlídce StB schovávala ve vykuchaných akumulačkách těhotnou kamarádku. Ta se v nich během tříhodinové prohlídky málem počůrala. Tenkrát to nakonec pro kamarádku dobře dopadlo, i když měla namále. Celá historka rozhodně stojí za to, přečíst si jí můžete na stránkách projektu u pamětnice Věry Roubalové.

Co se zatím nepodařilo naplnit?

Chtěli bychom, aby příležitost zapojit se do projektu měla každá škola, nejen ty, jejichž osvícení zřizovatelé s námi projekt realizují. V tomto školním roce realizujeme projekt na 138 školách po celé ČR, celkem je ale základních škol přes 4.000. Takže práce před námi je ještě dost.

Co plánujete pro příští rok? Jak budete váš projekt dále rozvíjet?

Příští rok plánujeme navýšit počet zapojených měst z 20 na 30. Více energie chceme vložit do Příběhů, které realizujeme ve spolupráci s knihovnami – model se po dvou testovacích ročních ustálil a osvědčil. Více se také zaměříme na podporu pedagogů, organizovat pro ně budeme jednodenní semináře i letní školu.

Sdílejte
Štítky: cena Eduína

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *