Eduína: Mezigenerační setkání Povídej podporují vztahy mezi dětmi a seniory

Přinášíme rozhovory se zástupci projektů oceněných v letošním ročníku ceny Eduína. Třetí místo v kategorii Cena odborné poroty získal projekt Mezigenerační setkání „Povídej“, který organizuje o. p. s. Mezi námi. Na setkáních se potkávají žáci MŠ a ZŠ a senioři a dokazují, že k sobě mohou najít cestu lidé různých generací. V rozhovoru odpovídá Linda Obrtelová, ředitelka o.p.s. Mezi námi.

Pro koho je mezigenerační setkání větší výzva, pro děti nebo pro seniory?

Mezigenerační setkání jsou výzvou pro všechny. Komunikaci, nejen mezi generacemi, považujeme za velmi důležitou, zvláště dnes v době informačních technologií, kdy většina lidí (dětí, pracujících) je neustále v on-line světě. A právě pro ně je výzvou odložit mobil, tablet, počítač a povídat si a být tady a teď. Pro starší seniory, kteří mnohdy technologie nevyužívají, je výzvou naopak možnost porozumět dnešnímu světu.

Kdy jste začali s mezigeneračním setkáváním a proč? Umíte pojmenovat a časově zařadit impuls, který vás vedl k úvaze, že na něm začnete pracovat?

Mezi námi se zrodila z pocitu, že je nenapravitelná škoda, když se vytrácejí vazby mezi generacemi. To jsme se rozhodli zkusit změnit společně se zakladatelem naší společnosti Tomášem Jirglem. Od jara 2013 jsme pracovali na základní koncepci a na zajištění finančních prostředků. První mezigenerační setkání se začala uskutečňovat na podzim téhož roku ve dvou skupinách na Praze 10. Nadšené přijetí programu ze strany pedagogů v mateřských školách a sociálních pracovníků v domovech pro seniory, ale především u cílové skupiny – dětí a seniorů, nás utvrdilo ve smysluplnosti našeho snažení. V průběhu následujícího roku se počet zapojených školských a seniorských zařízení rychle zvýšil a tento trend stále pokračuje, za což jsme moc rádi. Je vidět, že po tomto typu aktivit je ve společnosti velká poptávka.
Co jste chtěli vaším projektem změnit? Chybí dětem kontakt se seniory?

Určitě chybí. A moc. Babičky a dědečkové v rodinách bohužel už léta nefungují tak, jak bývalo dříve zvykem. A to přesto, že historicky se vztah dětí a seniorů osvědčil jako oboustranně velmi přínosný. V některých rodinách jsou prarodiče příliš mladí, ještě chodí do práce a vnoučatům se věnují jen výjimečně. Nebo, na druhé straně, a to je ten smutnější případ, už prostě nejsou nebo bydlí daleko. V každém případě se často kontakty dětí a seniorů omezují na krátké rodinné návštěvy, především v případě seniorů žijících v domovech pro seniory. Většinu času tak tráví senioři i děti ve věkově vymezených zařízeních, lze říci v generační izolaci mezi svými vrstevníky. Proto chceme pomoci vytvořit pro děti a seniory prostor pro nové společné zážitky.

Čeho jste chtěli vaším projektem docílit?

Určitě jste se setkali s termínem “blbá nálada”. Platí i ve vztazích. Pokud je pro nás seniorka jenom ta stará paní, která nám překáží při vystupování z tramvaje, potácí se s berlemi po chodníku nebo dlouze přemýšlí, co si v tom obchodě, kam jste si skočili pro rohlík a deset deka šunky,  vlastně chtěla koupit a okrádá vás o váš vzácný čas, je to smutné. Protože ta stejná paní může mít v sobě laskavost, moudrost a zkušenost, která vás a vaše děti může nesmírně obohatit. Ona je vaší minulostí. Ona je živoucím svědectvím toho, z čeho jste vzešli, z čeho se zrodil váš dnešek. A může vám o tom vyprávět. Pokud jí dáte tu šanci. A to je přesně to, co chceme dělat. Dávat lidem šanci se poznat. Žít pospolu. Tolerovat se. Vážit si jeden druhého. Zkrátka spolu žít v “dobré náladě”.

V čem spočívá inovace, kterou přinášíte do světa vzdělávání?

Tady bychom si zřejmě měli nejprve vyjasnit, co je “svět vzdělávání”. My to vidíme tak, že člověk se vzdělává od okamžiku, kdy začne chápat první pokyn “Ne, nesahat, to je ee!”  Vzděláváme se celý život, stále se učíme, poznáváme nové věci, nové lidi, nové technologie, jásáme nad tím, že je stále ještě možné objevit něco nového i tam, kde už se zdálo, že je objevené vše. V tomto smyslu naše inovace není inovace. Je to něco mnohem důležitějšího. Je to návrat ke kořenům. Návrat k citům. K pocitům. K lásce.

Jak to vlastně probíhá? Škola se vám přihlásí, že se chce zapojit, co se stane pak, jak probíhá ta spolupráce se školou či školkou?

Nejprve pro školku nebo školu vyhledáme seniorské zařízení, které se nachází co nejblíže a které by mělo zájem o spolupráci. Po představení programu a seznámení pracovníků obou zařízení koordinátorka sjedná termín prvního setkání a vhodnou aktivitu. Činnosti jsou plánovány vždy s přihlédnutím ke schopnostem dětí a seniorů a jsou na místě přizpůsobovány konkrétní situaci skupiny (únava, zdravotní stav, počet dětí/seniorů apod.), což bývá v každé skupině různé. Aktivity je možné vybírat tak, aby navazovaly na činnosti v zařízeních a byly vhodné pro konkrétní seniory a  z hlediska dětí odpovídaly vzdělávacímu plánu.  Setkání probíhají jednou za tři až čtyři týdny, v mezidobích se připravují. Ideálně je to tak, že paní učitelky zvažují pohled seniorů na činnosti, které ve školce s dětmi dělají – líbilo by se jim to, bavilo by je to? A nebude to nudit děti? Porozumějí si obě skupiny?

Jaké aktivity a činnosti spolu děti a senioři dělají nejraději? A o jakých tématech se spolu nejčastěji baví?

Ještě jsme se nesetkali s tím, že by děti se seniory nenašly společnou řeč. Že by se jim něco ze společného tvoření nelíbilo. Děti vždy chtějí předvést, jak jsou šikovné a babičky a dědečkové nešetří chválou. A jsou pyšní na své vlastní úspěchy při zápolení se štětci, barvami, tubami s lepidlem či nůžkami. Babičky a dědečkové vědí, jak na to, jen ty ruce už jim moc neslouží. Děti mají ruce šikovné, ale netuší, co s nimi. Společně zápolí a z toho jejich zápolení vznikají krásné obrázky, koláže a další pěkné věci, které si děti odnášejí domů a seniorům zdobí jejich pokoje v domovech. A o čem se baví? To je zvláštní. Děti povídají o přítomnosti. Senioři zase rádi vzpomínají. Na léta, kdy byli malí, mladí, úžasní, plní sil. Ale jako by se z toho vždy rodila budoucnost.

Získali jste nějaké reakce přímo od dětí, učitelů, rodičů, seniorů? Co jste se z nich dozvěděli?

Že děláme dobrou věc. Potřebnou věc. Že přinášíme radost. A o to nám jde.

Z reakcí od seniorů je naprosto zřejmé, že jim dělá obrovskou radost, když za nimi děti přijdou a potěší je. Děti se na “své” babičky a dědečky těší. Někdy třeba nakreslí obrázek i pro babičku, která nemohla přijít. Jindy si holčička s babičkou dopisuje i po nástupu holčičky do školy. Reakce rodičů jsou různé, ale až na výjimky pozitivní. Někteří rodiče mají pocit, že své děti musí držet v jakési bublině daleko od reality, kam senioři nepatří. Proč ale, když stáří je naprosto přirozenou součástí života?

Co považujete za přínos projektu? Co z vašich původních představ se podařilo uskutečnit?

Za hlavní přínos považujeme pravidelnost setkání dětí a seniorů v jedné skupině. Účastníci tak mají možnost si vytvořit užší vztah. Důležité je také to, že při aktivitách jsou si všichni “rovni” a činnosti provádějí společně. Děti tedy získávají pozitivní zkušenost s přirozeným kontaktem se seniory.

Podařilo se nám to hlavní – ověřili jsme si, že o mezigenerační aktivity je velký zájem, a naše původní myšlenka byla správná. A jsme šťastní, že jsme už překročili hranice Prahy a našim programům se daří v řadě dalších měst v Čechách i na Moravě.

Zkuste prosím čtenářům vysvětlit, jaký je rozdíl mezi „před a po“, tedy jaký vliv má zapojení do mezigeneračního setkávání na děti i seniory? Co se naučí, co si odnesou?

Vzhledem k tomu, že některé děti vůbec nemají možnost přijít do styku s tak starými lidmi, protože je prostě v rodině nemají, mohou cítit se seniory zpočátku ostych. Mohou se divit tomu, proč senioři špatně slyší, vidí, proč mají tak vrásčité a skvrnité ruce…… v průběhu setkání se ale vždy s pomocí paní učitelek dozvídají, že to je normální proces stárnutí. Děti si postupně zvykají a objevují, co všechno senioři vědí a co všechno umí. Děti se naučí úctě ke stáří, naučí se, že je potřeba o seniory pečovat.

Oproti tomu senioři při prvním setkání mohou mít o sobě pochybnosti, mít pocit, že nezvládnou to, co děti, protože jsou už staří. Časem ale zjistí, že děti potřebují jejich pomoc, že jim mohou být užiteční a získají chuť se s dětmi pravidelně setkávat a čerpat z jejich energie. Je velice příjemné vidět, jak se senioři s každým setkáním s dětmi mění – při prvních setkáních jsou často pasivní, “jdou to zkusit”; postupně je však vidět, jak se na setkání stále více těší a připravují: oblékají se do svého “lepšího” oblečení, dámy se líčí či přicházejí v klobouku.

My věříme, že měníme jejich pohled na svět, na lidi kolem nich. Že budou vstřícnější, chápavější, tolerantnější. Laskavější a vnímavější. A také zvídavější. Že pochopí – jak senioři, tak děti -,  že svět není černobílý. Že má mnoho barev, podob, tváří, vůní a chutí. A že je krásné jej poznávat v jeho celistvosti. I s těmi kazy a nedostatky, které přináší buďto neohrabanost mládí nebo nemohoucnost stáří.

Co se vám zatím nepodařilo naplnit?

Jsme teprve na začátku, jsme sotva odrostlé tříleté batole, máme za sebou první krůčky. Učíme se za pochodu, hledáme cesty, hledáme možnosti, přemýšlíme, jak na to, abychom naši práci dělali co nejlépe. Bylo by hezké, kdyby mezigenerační setkání fungovala v každém městě, městečku, vesnici, kdyby k sobě lidé znovu našli cestu a vnímali se tak, jako kdysi. Jako sousedé, přátelé.

Poptávka je od počátku větší než naše možnosti, které jsou závislé na finančním zajištění. V uplynulých letech jsme se zaměřili na obsahovou náplň a kvalitativní stránku, avšak neměli jsme již kapacitu na získávání finančních prostředků pro uspokojení vysoké poptávky. A to je právě ta výzva pro nejbližší období. Rádi bychom umožnili dalším stovkám či tisícům dětí a seniorů prožít nezapomenutelné chvíle při společných činnostech.

Co plánujete pro příští rok? Jak chcete projekt dále rozvíjet?

Rádi bychom se soustředili na zkvalitnění fundraisingu v naší společnosti. V současnosti hledáme zkušeného pracovníka, který by nám pomohl získat více finančních zdrojů. Tak bychom mohli mezigenerační aktivity rozšířit do dalších měst a obcí České republiky.

Plánujeme také kampaň o důležitosti mezigeneračních aktivit, dialogu a spolupráce a o možnostech jejich rozvoje a podpory.

Sdílejte
Štítky: cena Eduína

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *