Jak se pozná dobrá škola

Školní lavice se znovu zaplnily a první slova ministra školství ukazují, že hlavním úkolem dneška je upevnění kázně českých dětí. Atmosféra ve školách je bezpochyby zásadní věc. A většina z nich se na zlepšování vztahů mezi dětmi, učiteli a rodiči už nějaký čas zaměřuje. Jaký kus cesty jsme na tomto poli za léta svobody urazili?

Třída šesťáků základní školy v pražském Slivenci se po prázdninách schází v hodně prořídlé podobě. Může za to nejen tradiční odliv dětí do víceletých gymnázií. Šest dětí letos odešlo proto, že si jejich rodiče se školou neporozuměli. Nelíbilo se jim, že se jejich ratolesti učí spolu s několika hyperaktivními dětmi, které ostatní ruší, a že zvýšená péče, kterou jim učitelé věnují, ohrožuje vzdělávání jejich dětí. Krátce před prázdninami navrhli škole své řešení: buď se zbavíte těch neukázněných žáků, nebo dáme děti jinam.

Ředitelka Romana Lisnerová ale trvala na tom, že její škola je pro všechny, a rodiče svou hrozbu splnili. Pro školu, jež má v devíti třídách jen sto osmdesát dětí, je to citelná ztráta. Kapacita je už takhle naplněná jen z poloviny a s každým dítětem se ztenčují peníze, které škola dostává od státu. Ředitelku nezvládnutý konflikt mrzí, je však přesvědčená, že ustoupit prostě nebylo možné.

„Byla to početnější živá třída, věděli jsme, že se s ní hůř pracuje,“ popisuje ředitelka loňské páťáky. „Kvůli čtyřem dětem se specifickými poruchami učení jsme ji na některé předměty dělili. Ty děti nikomu neubližují. Jsou jen hyperaktivní. Mají větší potřebu střídat činnosti než ostatní, často mluví i v době, kdy se to nehodí, třeba při diktátu.“ Na rodiče, kteří dali nakonec své děti jinam, tohle prostě bylo moc. „Preferovali výklad učitele a tichou práci dětí,“ dodává ředitelka. Jenže ve slivenecké škole to mnohdy vypadá jinak, děti například pracují ve skupinách a je žádoucí, aby se spolu při práci bavily. „Maminka jednoho z dětí, které odešly, mi řekla: ,Když jsem poslouchala za dveřmi, slyšela jsem uvnitř hluk. To přece není možné, ve třídě musí být slyšet i špendlík, když spadne na zem,‘“ vzpomíná ředitelka. „Marně jsem jí vysvětlovala, že to tak bylo správně, že při téhle hodině se děti měly spolu domlouvat.“

Jednou z matek, jejíž dcera Aneta prožila letošní první školní den poprvé jinde než ve Slivenci, je Andrea Javůrková. Matku změna mrzí – ví, že dcera si bude těžko zvykat na nové spolužáky a prostředí, ale nedalo se prý nic jiného dělat. Slivenecké škole přestala důvěřovat. Nelíbí se jí, jak ředitelka Lisnerová, jež nastoupila před třemi roky, školu mění.

„Děti neměly učebnice, dceru jsem mohla zkoušet jen z poznámek, které si při hodině stihla udělat. Jak ale potom mohu vědět, jestli škola plní osnovy?“ vypočítává Andrea Javůrková novoty, s nimiž nebyla spokojená. „Sešity nosila neobalené, s oslíma ušima. Když jsem se ptala, co na to paní učitelka, říkala: ‚My sešity neodevzdáváme, kontrolujeme si je mezi sebou navzájem.‛ Když jsem já chodila do školy, dbalo se na úpravu sešitů, kdo měl třeba známku mezi dvojkou a trojkou, mohl si hezky vedeným sešitem polepšit. Jak jinak se děti naučí, že mají mít věci v práci v pořádku?“

Nejvíc však Andree Javůrkové vadil přístup školy k hůře zvladatelným dětem. „Skoro je netrestali. Proč nenechali dítě, které ruší, po škole, tak jako dřív?“ ptá se. „Proč mu nedali dvojku z chování a nepohrozili vyloučením? A když dítě ze základní školy vyloučit nemohou, proč tam aspoň nepozvali nějakou komisi? Děti by viděly, že jde do tuhého, měly by stažený zadek a chovaly by se líp.“ Její obavy vyvrcholily, když se na jaře mezi rodiči začalo povídat, že na víceletá gymnázia se dostalo méně dětí než obvykle. Ve strachu, že pokud nezakročí, riskuje, že dcera neobstojí v konkurenčním boji, ji tedy raději přeřadila jinam.

O tom, že rodiče pochybují o modelu výuky, se ředitelka dozvěděla až ve chvíli, kdy oslovili starostku a požádali ji, aby jako zástupce zřizovatele svolala schůzku na radnici. Fakt, že si rodiče nešli nejdřív popovídat do školy, ale vyrazili rovnou za starostkou, ředitelku zaskočil. Ještě víc ji udivilo, jak chtějí nespokojení rodiče situaci řešit. „Požadovali, aby ty čtyři hyperaktivní děti byly z naší školy vyloučeny. Padl také návrh, abychom je nechaly propadnout,“ vzpomíná. Pro ředitelku, jež donedávna pracovala ve Výzkumném ústavu pedagogickém, jezdila po školách a podporovala je mimo jiné v tom, aby ze vzdělávání nevytěsňovaly děti s různými problémy a handicapy, byly takové návrhy nepřijatelné. Pro rodiče šesti dětí byl zase zcela nepřijatelný ředitelčin postoj a se školou se rozloučili.

Během prázdnin ředitelka Romana Lisnerová často přemýšlela, kde se stala chyba. „Málo jsme komunikovali s rodiči. Měli jsme jim více vysvětlovat, kam naše škola směřuje a jaké má priority,“ uvažuje ředitelka. Letos chce proto s rodiči mnohem víc mluvit o tom, že ticho ve třídách ani zdaleka nezaručuje, že se toho děti víc naučí. Naopak, když jsou ve skupinách, hledají informace na počítači připojeném k webu a radí se, práce je víc baví. A také o tom, že pestrá třída, různě nadaní spolužáci z rozdílného sociálního prostředí, někdy i handicapovaní, děti obohacuje. V ideálním případě se toho naučí stejně jako děti v prostředí zaměřeném na výkon a jako bonus dostanou naději, že pestrost přispěje k jejich sociálnímu rozvoji. Ředitelčino prohlédnutí už také stojí černé na bílém ve školním plánu: letošní prioritou bude spolupráce s rodiči.

 

Rodiče vítáni

Jde o zásadní věc, na niž se dosud na cestě od sešněrovaného normalizačního školství směrem k moderní a otevřené výuce poněkud zapomínalo. Právě teď se nacházíme zhruba v půli cesty. Pokud jde o přístup k dětem, z čistě represivního komunistického modelu už mnoho nezbylo a většina škol se víceméně přizpůsobila imperativu, že jejich děti jsou osobnosti, které je nutné respektovat. Část ředitelů, odhadem přibližně pětina ze zhruba čtyř tisíc škol, se pustila do odvážnějších změn, které děti mnohem více zapojují do výuky a rozmělňují léta danou situaci, v níž má učitel během výuky vždy monopol na pravdu. Ale novinky, zpočátku všemi vítané, dnes začínají narážet na odpor. V mezinárodních srovnávacích testech se propadáme a rodiče se logicky tážou: Mají naše děti vůbec nějaké hranice? Není to vina příliš liberální výuky? Nikdo jim přitom moc nevysvětluje, že české děti nezaostávají ani tak v sumě informací, které mají v hlavě, jako spíš ve schopnosti znalosti interpretovat a smysluplně s nimi pracovat. A to se naučí spíš samostatnou prací, jež samozřejmě klade vysoké nároky na učitele (především na jejich schopnost nastavit během živější výuky dětem srozumitelné hranice).

Současný ministr tento základní problém zjednodušuje a dává pochybujícím rodičům za pravdu: úkolem číslo jedna je vrátit do škol kázeň. O notný kus dál se dívá stostránková publikace Rodiče vítáni z dílny společnosti Eduin, která se zabývá hlavně popularizací školských témat. Její autor Tomáš Feřtek si všiml, že i úspěšné progresivní školy mají se spoluprací učitelů a rodičů problém. Drhne to na obou stranách. Rodiče vyrostli v normalizační škole sedmdesátých a osmdesátých let a ať už chtějí pro své děti stejnou školu, jakou prošli sami, nebo naopak zásadně odlišnou, jedno mají společné – škola je pro ně především represivní instituce, jež ohrožuje jejich osobnost. I dnes tam chodí s obavou, tentokrát z toho, že o svém dítěti uslyší něco nepříjemného. Vědí sice, že už mohou říkat svůj názor, často to však nedovedou nebo to dělají poněkud úzkostně či naopak agresivně. Učitelé zase neumí mluvit s dospělými, řada z nich je zvyklá komunikovat s dětmi z pozice nadřízeného a partnerský dialog je pro ně obtížný a stresující. Navíc se bojí, že když rodičům podají prst, dřív nebo později jim budou chtít mluvit úplně do všeho.

„Na vzájemná setkání přichází obě strany ve střehu, s pocitem, že budou muset bránit své pozice,“ vysvětluje Feřtek. „Pak není divu, že obě strany nejsou schopny se domluvit a tón debat je často agresivní.“ Podle průzkumu, který si společnost Eduin nechala udělat letos na jaře, je teď míč na straně škol. Přes čtyřicet procent rodičů by totiž o větší spolupráci se školou stálo, mají ale za to, že první krok by měla udělat škola.

Společnost Eduin se proto rozhodla nabídnout školám pomocnou ruku. Když splní aspoň osm z nabídnutých více než dvaceti kritérií, mohou si na dveře vystavit ceduli „Rodiče vítáni“ a zároveň se profil školy objeví na interaktivních webových stránkách. Rodičům to umožní, aby si v okolí bydliště našli vstřícnou školu. Mezi „povinné“ úkoly se řadí zdánlivé samozřejmosti – třeba to, že se rodiče kdykoli dostanou do školy a mají telefony na učitele, nebo požadavek, aby se prospěch a chování konkrétního dítěte neprobíral před ostatními rodiči.

Jedno z nepovinných kritérií zároveň nabízí, jak debatu o dítěti posunout – přizvat ho k ní. Nikdo nedokáže říci, kde se „konzultace ve trojici“ na českých školách vzala. Tam, kde ji zkusili (jde odhadem o desetinu škol), si ji však pochvalují. Dítě přestává být objektem, který dospělí posunují tam či onam. Je na něm, aby dokázalo zhodnotit své dovednosti, píli, znalosti, může reagovat na to, co si dospělí myslí o jeho chování, vysvětlit, proč dělá to či ono. Předchází se tak nedorozuměním, ale hlavně – dítě, vtažené do debaty, bere snáz její výsledek za svůj, než kdyby mu byl předložen jako příkaz. Učitelé nejsou z novinky vždy nadšeni: změna je stojí drahocenný čas, nakonec však zpravidla vnímají, že „trojice“ může zásadně pročistit vzduch ve škole.

 

Uvolněná konverzace

Na posledním místě mezi sedmnácti „úkoly“ pro otevřenou školu je „kurikulární odpoledne“. Míní se jím posezení, při kterém škola rodičům vysvětluje, co, jak a proč učí. Zájem o tento formát není nijak oslnivý. Matce Sofie a Andreje (jdou do páté a druhé třídy) Kateřině Círové ale po návratu z tříletého pobytu ve Velké Británii, kde její manžel pracoval, chybělo právě tohle ze všeho nejvíc. V Británii chodila Sofie na soukromou katolickou školu a Kateřina Círová přijala jako samozřejmost, že se rodiče a učitelé několikrát do roka sejdou u dortu nebo sklenky vína. Mluví se hlavně o vzdělávacím programu školy a o tom, v čem mohou rodiče doma děti podpořit. „Jedním z cílů bylo, aby si rodiče s dětmi vzdělávání užívali,“ vzpomíná Círová. „A také aby se školou komunikovali. Dítě nemusí nutně udělat každý domácí úkol, ale rodič by měl aspoň napsat, že se mu do toho zrovna nechtělo nebo že mělo na práci něco jiného.“

Rodina Kateřiny Círové je zpátky čtvrtým rokem a ona se jako členka rady školy snaží, aby se základní škola v Kunraticích více proměnila směrem k tomu, co zažila na ostrovech. „Čeští rodiče mají tendenci všechno rychle zavrhnout,“ vysvětluje Círová. „Často chtějí přesně to, na co byli sami zvyklí – ticho ve třídě a známky.“ Kamenem úrazu se staly například takzvané oborové dny. Spočívají v tom, že se učitelé rozdělí podle různých oborů, jeden si vybere třeba historii Kunratic, další horolezectví. Děti se pak učí si v rámci této nabídky samy vybrat téma, zpracovat ho nejen písemně, ale také o něm vyprávět ostatním. „Rodičům se nezdálo, že děti nemají matematiku ani češtinu a místo toho lítají někde venku,“ říká Círová. Spory se vedly i o možnost žáků hodnotit své vlastní výkony. Rodiče vůbec nechápali, co ty „hrozné“ dětské texty v žákovské knížce mají znamenat. Nakonec si ale nechali vysvětlit, že umění reálně zhodnotit sám sebe patří k důležitým kompetencím současné doby.

Ovoce přinesla především pravidelná posezení s rodiči, na nichž ředitel školy Vít Beran trpělivě vysvětloval, k čemu jsou novinky dobré a že dětem neškodí, ale naopak prospívají. A pomohla i tvrdá data – podle testů Kalibro kunratické děti navzdory neortodoxní výuce směle drží krok se svými vrstevníky.

Ledy bylo ovšem třeba prolomit také na učitelské straně. „Báli se rodičů,“ vzpomíná Círová. „Vyhovovalo jim, že děti opustí mezi dveřmi a do školy nevstupují.“ Zde sehrála blahodárnou roli místní zahradní slavnost. Děti tady za přítomnosti učitelů a rodičů sportují, hrají divadlo, vyrábí šperky či keramiku. První rok aktivní matce Círové pomáhalo jen pět rodičů, letos už jich bylo šedesát. To uvolnilo ruce učitelům, kteří se najednou mohli procházet kolem a zbaveni odpovědnosti nenuceně konverzovat. „Teprve potom ztratili pocit, že už po nich zase někdo chce něco navíc,“ shrnuje Círová.

 

Rodiče na hraně

Mnozí rodiče už vědí, že školy se zásadně liší přístupem k dětem i metodami výuky. Výběru školy proto věnují značnou pozornost. „Současným trendem je, že rodiče obejdou víc škol. Zajímají se, zda zvoní, jestli děti hodnotí známkami či slovně, jdou se podívat do hodiny, aby viděli, jak učitelé s dětmi komunikují. Chtějí vědět, jaká je nabídka kroužků nebo co vaří školní jídelna,“ popisuje ředitelka základní školy ve Slivenci Romana Lisnerová.

Stále více rodičů už také přišlo na to, že se školy liší vzdělávacím programem. „Z počátku k nám rodiče dávali děti hlavně proto, že jsme taková hezká nová škola se dvěma tělocvičnami,“ říká ředitel chrudimské Základní školy Dr. Jana Malíka Zdeněk Brož. „Dnes si nás vybírají kvůli programu.“ Někteří rodiče jsou ochotni vozit děti za slovním hodnocením, projektovým vyučováním a jinými moderními věcmi dvacet kilometrů. Jiní ji sice mají za panelákem nedalekého sídliště, ale vyžadují spíše tradiční výuku a známky, a proto si s dítětem raději zajedou dál do města.

Rodiče se logicky chtějí také čím dál více podílet na životě školy. Ředitelé v tomto směru registrují, že část rodičů nepřešla od pasivity k partnerskému přístupu, ale dorazila až k druhému extrému. „V posledních letech přibývá rodičů, se kterými se dá jen obtížně domluvit,“ připouští ředitel Brož. „Pokud dojde ke konfliktu mezi žákem a učitelem, vina je podle nich jen na učiteli – je moc náročný, na žáka si zasedl, případně nemá autoritu. Odmítají uznat, že by za něco mohlo i jejich dítě.“

Podobnou zkušenost má ředitel pražské základní školy v Meteorologické ulici Zdeněk Bělecký. Rodiče podle něj někdy reagují podrážděně i na upozornění, že jejich dítě chodí často pozdě a mělo by se polepšit. „Očekával bych, že řeknou něco ve stylu: Jasně, víme o tom, pokusíme se, aby se to stávalo co nejméně,“ říká. „Jenže někdy reagují jako v autoservisu: Co si to dovolujete, jste služba, která je tu pro nás. Kdybyste byli v soukromé sféře, tak byste si takovéhle výčitky nemohli dovolit.“

Zřejmě právě na takovéto stesky reagoval ministr Josef Dobeš (VV) nápadem, jak naložit se zlobivými dětmi. „Z mých cest po školách vidím, že chování dětí je jedním z nejpalčivějších problémů,“ uvedl před časem a dodal, že má recept – smlouvy s rodiči. Od září by je měla zkoušet třicítka pilotních škol. Z ministerstva zatím zaznělo jen málo informací. I z nich je však jasné, že Dobeš to chce rodičům „osladit“. Třeba pro dítě, které „odmítá pracovat při hodinách, vykřikuje nebo má vulgární poznámky“, by si rodiče museli podle smlouvy okamžitě přijít (ministerský tým spoléhá na výchovný vliv skutečnosti, že to pro rodiče bude znamenat vážné komplikace v práci). Smlouva by mohla obsahovat i to, že záškoláka, třeba bezmála dospělého, bude muset rodič každé ráno vodit do školy.

„Ty smlouvy jsou pěkná ptákovina,“ hodnotí ministrův nápad ředitel Bělecký. „Ti, se kterými by bylo třeba smlouvu uzavřít, do školy stejně nepřijdou, natož aby podepisovali smlouvu a k něčemu se v ní zavazovali,“ říká. Nelíbí se mu restriktivní tón, jejž ministerstvo smlouvám vdechuje, ani fakt, že postrádají nápady, jak s problémovým dítětem opravdu pracovat. „Nepodepsal bych to ani jako ředitel, ani jako rodič,“ tvrdí Bělecký.

Léta praxe ho naučila, že na problémové děti platí dvě věci: „Musí někomu, aspoň k jednomu člověku ve škole, důvěřovat. A potřebují jasná pravidla a důslednost.“ Ředitel si je vědom, že v opravdu vážných případech toho škola zmůže jen málo, větší vliv má rodina a sociální prostředí dítěte. Přesto je mírný optimista v tom, že když dítě aspoň někde zakusí „vstřícnost a hranice“, dřív nebo později si na to třeba vzpomene.

Banální každodennost může změnit i jiné věci. Jednou z pilotních škol, které mají ministerské smlouvy s rodiči zkoušet, je základní škola v Komenského ulici ve Žďáru nad Sázavou. Její ředitelka Jana Svobodová nemá snadnou práci, do její školy chodí řada dětí s poruchami učení a chování, s lehčím i těžším mentálním postižením. „Máme tu hodně dětí s hraničním intelektem, z nepodnětného rodinného prostředí,“ vysvětluje ředitelka. „Zvládnout učivo základní školy bývá na hranici a někdy i za hranicemi jejich možností.“ Ředitelka má ale jasno: posílat do „zvláštní“ školy nikoho nechce a ctí předpoklad, že když už děti sedí devět let v lavici, měly by odejít s ukončeným základním vzděláním.

Se smlouvami mezi školou, dětmi a rodiči má zkušenost. Osvědčily se jí jako nástroj ve chvíli, kdy hrozí, že žák na konci roku propadne. V podání ředitelky Svobodové však smlouvy nejsou žádný bič. „Snažili jsme se hledat cesty, jak předejít tomu, aby žák propadl,“ říká. Smlouva je jakýsi bonus, způsob, jak rodičům a žákům srozumitelně sdělit, co jim škola může nabídnout a co po nich bude chtít. Hlavní je, že škola vypracuje dítěti individuální studijní plán. Učivo, jež má zvládnout, je v něm redukované na nejzákladnější věci, takové, které dítě dokáže pojmout. Škola zároveň se zaostávajícími žáky pracuje v menších skupinách, po vyučování jim nabízí doučování.

Při podepisování smlouvy učitel rodičům vysvětlí, že také po nich bude chtít jen věci, jež mohou zvládnout – především aby dítě podpořili, případně dohlédli, zda do školy nosí všechny potřebné pomůcky. „Nemůžeme na rodiče nakládat něco, co splnit nemohou,“ míní ředitelka. Vstřícnost nese ovoce: z dvaceti dětí, jimž loni hrozilo propadnutí, tento příběh nakonec potkal jen jedno (a právě jeho rodiče nabídku školy nevyužili).

Podobný přístup jako u prospěchových problémů chce ředitelka Svobodová zvolit také u záškoláctví, vulgárního chování nebo šikany. „Představuji si, že bychom rodičům nabídli školní poradenské pracoviště. Mohli by tam spolu s dítětem zajít, poradit se o věcech, se kterými si třeba nevědí rady,“ plánuje ředitelka. „Se sankcemi nemáme dobrou zkušenost. Situace se může zlepšit jen tehdy, když s rodiči a dětmi navážeme dobrý vztah.“

 

Změňme se

Mnozí pedagogové dnes přímo bytostně cítí, že tohle všechno jsou hodně smělé výzvy. „Nedávno jsme se s kolegy bavili o tom, že děti jsou opět úplně jiné než před pár lety,“ říká chrudimský ředitel Zdeněk Brož. Stejně jako rodiče: výchova je daleko partnerštější než dřív a děti jsou, především díky internetu, informacemi spíše přesycené, než že by jim chyběly. „Je jasné, že i my se sebou musíme něco udělat, jinak pro ně přestaneme být zajímaví.“ Jak známo, děti již učitele nepotřebují jen k tomu, aby se od nich dozvídali informace. Škola je musí vést především ke schopnosti se v nich vyznat. Zdeněk Brož dnes spoléhá především na to, že učitelé z jeho týmu mají chuť přemýšlet, jak se vyrovnat s tempem, jemuž všichni čelíme.

A přesně tohle je nyní důležité i pro rodiče. Od současného ministerstva se totiž rozhodně nedá čekat, že by jim seslalo shůry nějaké smysluplné nápady, jak dále zlepšovat vztah mezi jejich dětmi, školou a jimi samotnými. O situaci nejlépe vypovídá známý fakt, že ministr právě ruší Ústav pro informace ve vzdělávání a omezuje činnost Výzkumného ústavu pedagogického. Právě odborníci z těchto institucí by měli sbírat data, analyzovat je, zkoumat zahraniční zkušenosti a pak školám radit, co dělat jinak nebo lépe. Za dané situace to ale vypadá, že učitelé a rodiče jsou schopni řídit loď sami.

Sdílejte

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>