Martina Holcová: Uklidím, až děti vyrostou

Přečtěte si rozhovor s Martinou Holcovou, autorkou knihy Uklidím, až děti vyrostou o roli úklidu a uklízení v našich životech. Jak k úklidu přistupovat tak, aby co nejmíň zatěžoval naše vztahy a rodinný život?

Martina Holcová

„Přišlo mi, že může být užitečné prozkoumat téma z různých úhlů pohledu, dát prostor lidem, kteří přinesou i pohled odborný. A tak třeba přinést více pohody, klidu a nadhledu do soužití v rodinách, mezi partnery, mezi generacemi. Knihu už mnoho lidí přečetlo a myslím, že právě to se podařilo,“ říká o knize sama autorka.

Co vás vedlo k napsání knihy o uklízení?

Kniha je o uklízení, ale i o domácích pracích. Když se narodily děti, mám děti ve věku 8 let, 5 let a 6 měsíců, a postupně rostly, začala jsem si klást otázku, jestli se dají děti naučit uklízet a jak. Potom do toho přibyly i další domácí práce a s nimi otázka, zda striktně trvat na tom, aby se děti na úklidu a domácích pracích podílely nebo ne, když zrovna nechtějí. Začala jsem se ptát lidí ve svém okolí a začala zjišťovat, že téma je tak pestré a zajímavé a dotýká se nějak každého z nás, že bude stát za to odpovědi začít zaznamenávat. Nakonec vznikla kniha, která prošla mnoha fázemi.

Proč vám uklízení jako téma přijde důležité?

Jistě jsou na světě důležitější témata než tohle. A možná právě pro to, když nebudu plýtvat zbytečně energií ve sporech a konfliktech, které na tomto poli vznikají, zbude víc energie a času na to věnovat se tomu podstatnějšímu. U řady lidí téma úklidu a domácích prací vyvolává nejrůznější emoce, nedorozumění, konflikty. Přišlo mi, že může být užitečné prozkoumat téma z různých úhlů pohledu, dát prostor lidem, kteří přinesou i pohled odborný. A tak třeba přinést více pohody, klidu a nadhledu do soužití v rodinách, mezi partnery, mezi generacemi. Knihu už mnoho lidí přečetlo a myslím, že právě to se podařilo.

Měla jsem o knize vystoupení na TEDx Brno Women 2016. Po vystoupení za mnou přišlo několik žen podělit se: „Jsem tak ráda, že jste téma zmínila. Mám konflikty se svojí dcerou, nesnese, když ji v pokoji uklidím, hned si to musí trochu rozházet, perfektní pořádek jí nedělá dobře.“ Jiná dodala: „Přinesla jste mi úlevu, nikde jsem se o tom neodvažovala mluvit. Když jsme s přítelem, udržuji byt čistý, ale když odjede pryč, udělám si tam svůj nepořádek, ve kterém e cítím lépe.“ Jiná maminka mi vyprávěla, jak nezvládá neuklizený stůl svých dětí: „ve vypjatých situacích, když už nevím, kudy kam, udělám přesně to, co dělala moje máma a co jsem tak neměla ráda – všechno se stolu shodím na zem.“ To je jen pár z mnoha příkladů…  Z názvů kapitol se dá také ledacos vyčíst: „Muž je bordelář a ví to o sobě. Co na to jeho žena?“ „Muž, který je nešťastný z nepořádku své ženy.“ „Muž i žena jsou systematici.“

Také jsem v rámci zpracování tématu objevila jev, který jsem sama pro sebe nazvala Domácí rozbušky. Tedy takové ty malé drobnosti, zvyklosti, které, když spolu začnou žít lidé pocházející z různých rodin, začnou způsobovat drobné nebo větší konflikty. Příkladem může být stlaní postele (ráno, vůbec, odpoledne) houbička (ve dřezu, mimo dřez), špinavé nádobí (ve dřezu, mimo dřez), krájení másla (systematicky, nahodile)… Tady podle mě začíná interkulturní trénink.

Vymyslela jsem, jak z toho ven:

  1. neodsuzovat to „jiné“ (třeba houbičku ve dřezu)
  2. být zvědavý a použít kouzelné slovíčko Proč? (ptát se, proč ten druhý dává nádobí jinam než já)
  3. obohatit se o ten jiný způsob a někdy to vyzkoušet i jinak…
  4. A zasmát se, když to jen trochu jde!!! Dělala jsem si ke knize ilustrace, u kterých jsem se náramně bavila, inspirací mi byly právě různé výpovědi…

Které přístupy k uklízení vás překvapily?

Asi nejvíc mě překvapil názor, který napsala do úvodu ke knize Naomi Aldort. Ve veliké stručnosti: nechat každého být, ať dělá, co uzná za vhodné. Není třeba, aby všichni doma uklízeli a podíleli se na domácích pracích, každému jde přeci něco jiného.

Jaký přístup k uklízení a jeho roli v rámci rodinného života je vám osobně nejbližší?

Proměňuje se to. Přes snahu zavést u nás nějaký systém jsem došla k tomu, že pro způsob života, jakým žijeme, budou i tyto činnosti probíhat nahodile, jak je zrovna potřeba.

Změnila jste něco ve svých uklízecích zvycích po napsání knihy?

Jsem trpělivější vůči svému synovi, který patří stejně jako já mezi chaotiky. Snažím se mu s laskavostí pomáhat, pokud o to stojí, nalézat věcem místo, protřídit šuplíky… Vím, po tolika hovorech, že je přístup k úklidu daný dost povahou, neznamená to ale, že některé věci se nedají trénovat. Jsem v tréninku se synemJ. Nenechávám, pokud to jde, dělat děti věci samotné. Když je o něco poprosím, snažím se být okolo, pomoct, povzbudit. Ne vždy to ale jde. Miluju okamžik, kdy sundáváme prádlo, skládáme a povídáme si u toho. To, co píše Marek Herman, že společná práce s mámou a tátou je jednou s archetypálních věcí prozkoumávám a myslím, že na tom je kus pravdy. Něco společně dělat, něco zvládnout a mít dobrý pocit…a u toho se ledacos dozvědět. Je rozdíl sednout si za stůl a bavit se nebo dělat, zaměstnat ruce a bavit se…to druhé je přirozenější. Mohla bych pokračovat, mnoho dalšího najdete v knize.

Sdílejte

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *