Michal Miovský: Děti, škola, drogy

Chodí za školu, zkouší alkohol, jsou agresivní nebo je někdo týrá či mají potíže s příjmem potravy. Neúplný výčet lákadel a problémů, které na děti číhají a s čím by jim kromě rodičů měla pomoct i škola. Nahnat děti do sálu a dvě hodiny jim tam vyprávět o tom, jak jsou drogy nebezpečné, to bohužel nefunguje. „Některé školy se s tím perou dobře, jinde to řeší spíše formálně,“ říká přednosta kliniky adiktologie při 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy Michal Miovský.

* LN Školy mají s dětmi řešit různé nástrahy a rizikové chování. Vy jste loni dokončili tříletý projekt VYNSPI zaměřený na zlepšení primární prevence. Proč jste se do toho pustili?

Každá škola musí mít svůj minimální preventivní program. Z něho se ale stal takový „fantom“. Všichni vědí, že „to“ mít musí. Všichni „to“ nějak mají formulované. Nikdo však není zcela přesvědčivě schopen říct, co „to“ přesně je, z jakých částí se „to“ skládá a jaký je jejich přesný obsah. Neexistuje žádný ucelený a hlavně praktický návod, jak postupovat.

* LN Jak dlouho už se řeší, jak s primární prevencí naložit?

To je dlouhá historie. Náš projekt je vyústění třináctiletého procesu, který začal v roce 1999 projektem Phare Twinning 2000. Jednou z jeho šesti částí byla primární prevence. Tehdy se v Česku poprvé od sametové revoluce prevence rozsáhleji zmapovala a nastínila se nejslabší místa a směr, kudy bychom měli jít. Témata, která nyní projekt VYNSPI zpracoval, jsou témata, která byla již tehdy identifikovaná.

* LN Posunuli jsme se někam za těch dvanáct let?

Tehdy byl u nás stav prevence velmi žalostný – roztříštěnost, nekoordinovanost, chybějící vize, kam jdeme a proč, což bylo pro postkomunistické země typické. Na druhou stranu se nyní ukazuje, jak s tím v relativně krátkém čase dokážeme pohnout. Na projektu jsme pracovali tři roky a v této chvíli jsme jediná evropská země, která má komplexní plán na celonárodní úrovni.

* LN Co je na primární prevenci tak obtížné?

Máte různé typy rizikového chování, které se proměňují postupem času, které proměňuje ekonomika, kultura. Na konkrétní projevy musíte mít konkrétní nástroje. V šesti sedmi letech děti nastoupí do základní školy a během ní by měly projít něčím, co by je mělo vybavit, aby uměly na různé nástrahy reagovat. A teď jde o to, aby to nebyl trénink cvičených opic, ale aby to děti měly zažité a když jim pak někdo nabídne alkohol nebo jiné drogy, tak aby věděly, co mají dělat a udělaly to.

* LN A co je proto třeba udělat?

Před dvanácti lety se ukázalo, že hodně lidí, kteří se věnují prevenci, v ní nemají odpovídající vzdělání. Navíc to dělají lidé s různým typem vzdělání – učitelé, psychologové, sociální pracovníci, dětští lékaři, policisté. Samotná prevence je navíc dost široká. Jsou tam programy, které jsou relativně bezpečné; i když je neděláte moc dobře, tak nenaděláte moc škody.

* LN Například?

Třeba prostou přednáškou toho moc nemůžete pokazit, děti maximálně pobavíte a sebe ztrapníte, ale ublížit nemůžete.

* LN Čím můžu uškodit?

Při prevenci často pracujeme s intervencemi, které jsou v kategorii spíše sociálně-psychologických nebo přímo psychologických nástrojů a zacházení s nim vyžaduje vysoký stupeň erudice. Pracuje se třeba s fenomény jako je dynamika třídy, kdy člověk musí být schopen zvládnout celou skupinu, pracujete s emocemi, jdete do postojů dětí, hodnot. Musíte si být například naprosto jasně vědoma hranice, kde končí prevence a začíná terapie. Prevence není terapie. Každý preventista proto musí znát své osobní hranice, hranice nástrojů, které používá a mít na uzdě zvládnuté své ambice. Přesto se někdy stane, že tuto hranice někdo poruší.

* LN Jaké řešení navrhujete?

Vytvořili jsme jednoduchý čtyřúrovňový vzdělávací model a certifikované zkoušky, aby bylo možné posoudit různé lidi s různým vzděláním, zda pro danou úroveň preventivních programů mají potřebné znalosti a dovednosti. Jinými slovy, rozdělili jsme programy podle náročnosti tak, aby preventista s určitým stupněm vzdělání mohl s dětmi dělat jen to, co skutečně umí.

* LN Primární prevence zahrnuje řadu témat. Spojuje tuto různorodost něco?

Nesmíme zapomínat, že když se s dětmi například bavíme o šikaně nebo o čemkoli jiném, tak společným jmenovatelem je oblast sociálních dovedností nebo seberegulace. To jsou důležité předpoklady pro to, abyste téma zvládly. Děti musí například rozumět a mít zažité, že je normální, že jsou dny, kdy má člověk depresi. Že je normální, že je někdo neúspěšný a že se pak cítí špatně. Spousta dětí vyrůstá v prostředí, kdy se s tím příliš neumí vypořádat ani jejich rodiče. Roli tu hraje i televize, kde se stále opakuje, že všichni jsou šťastní a všechno se jim daří – jenže ona se spousta věcí vždycky nedaří. Teď si možná říkáte, proč o tom mluvím, vždyť to se přece každý dokáže naučit a pochopit sám.

* LNA nedokáže?

Tím, jak se společnost vyvíjí hrozně rychle, tak nevytváří mechanismy, které fungovaly v původním prostředí nebo které by byly zvládnutelné v menší komunitě. Velké městské aglomerace, obrovská zátěž na rodiče, málo času, který tráví s dětmi… Ukazuje se, že společnost se vyvíjí rychleji, než je běžná schopnost vytvářet strategie a nástroje, aby děti měly prostor vše zvládnout.

* LN Podmínkou jsou tedy sociální dovednosti. Pak může učitel začít probírat konkrétní témata?

Patří sem trojice komponent v podobě zmíněných sociálních dovedností a schopnosti sebeovlivnění, těm říkáme společně tzv. dovednosti pro život (Life skills). K nim řadíme ještě soubor pravidel bezpečně a přiměřeně podporující školy a komunity. Pak se už můžeme pustit do toho, že mladí například sprejují tam, kde se nesmí, že si koupí snowboard a jdou s ním na lavinový svah a tisíc jiných věci včetně alkoholu a kouření, což je pro ně v Česku nepřiměřeně dostupné ještě před patnáctým rokem, a to způsobem, který je v řadě zemí nevídaný.

* LN Musí se brát ohled na to, jak staré děti jsou a co tedy zvládnou pochopit a s čím se má počkat až budou starší?

Ano, nesmí se stávat, že programy, které jsou pro starší děti, se používají pro mladší a opačně. Příkladem je třeba bývalý uživatel drog, který je pozvaný do školy. Děti musí být schopny to vstřebat, musí to odpovídat jejich mentálním schopnostem, jejich znalostem. Když tomu tak není, tak je v lepším případě program pouze neúčinný, v tom horším je může i poškodit.

* LN Poškodit?

Když je program špatně aplikovaný, může v nich zbytečně vzbudit o danou věc zájem. Nevhodná sexuální výchova může zvýšit jejich zájem, vést ke zbytečné úzkosti z určité věci nebo naopak ztrátě ostražitosti. Totéž se děje třeba u drog. Je ověřené, že u některých typů programu, které se dříve používaly, byl zjištěn kontraproduktivní výsledek.


* LN Když jsem chodila na základní školu já, jediné, co si z prevence pamatuji, je chození na přednášky, kde byly desítky dětí z různých škol a kde se mluvilo o drogách.

To jsem zažil taky. Tento způsob – tedy pouhá edukace či apel – je ze všech možností nejméně účinná. Je sice důležitá, ale nesmí to u ní skončit. Pokud chodí děti jen na přednášky, tak je to lepší než nic, ale současně je to skoro na nic. Navíc v době internetu, kdy jsou všechny informace snadno dohledatelné, se stává, že někdy děti ví víc než učitel nebo člověk, který jim na přednášce něco vykládá.

* LN Co musí na přednášky navázat?

Jsou to třeba programy aktivního nácviku odmítání nabídnuté cigarety či alkoholu nebo praktický tréning jak pomoci opilému kamarádovi či kamarádce.

* LN Jak se pozná, že to funguje?

Když děláte intervenci, aby dítě nekouřilo nebo nepilo, tak se dnes často měří postoje či názory. Problém je ale v tom, že postoj není to samé co chování. A naším cílem je změna chování. Píší se články, jak se ta přednáška o drogách dětem líbila a že je tedy efektivní. Ale to nemá s efektivitou co dělat. Dříve se tvrdilo, že nejde zjistit, zda daný program funguje. Jde to. Je to složité, je to drahé a trvá to dlouho, ale výsledkem je, že víme, zda funguje, tedy zda to změnilo chování dětí – zda pijí méně, kouří méně nebo že alespoň začaly pít až ve vyšším věku. Takové programy pak musíme podpořit a ty, co nefungují, naopak opustit.

* LN Některé oblasti prevence může učitel s dětmi probrat sám, na jiné se do škol zvou odborníci. Jak zajistit, aby škola měla jistotu, že si našla a zaplatila kvalitní program?

Každý program by měl splňovat určitá kritéria kvality.

* LN Programy by se měly akreditovat?

Přesně. Pak by přišel ředitel školy do nějaké organizace a řekl by, že chce program o prevenci alkoholu pro šesťáky a sedmáky, ale nejdřív by chtěl, aby mu ukázali, že program splňuje dané podmínky. Chceme, aby v budoucnu školní inspekce vyžadovala po škole, aby to takto řešila a nepouštěla k sobě kohokoli. Aby se třeba nedělo to, že jen proto, že policie dělá přednášky zadarmo, byla dominantním poskytovatelem prevence. Mně vůbec nevadí, že to dělají nejčastěji oni, ale musí to dělat dobře. Kdo jde do školy, musí splňovat podmínky stanovené odbornou komunitou – jejíž jsou oni v tomto smyslu také součástí.

* LN Najít program o drogách či šikaně asi nebude problém, tam je nabídek hodně. Narazili jste ale na něco, co tu naopak schází?

Pro děti v nejmladším věku kolem šesti, sedmi let toho moc nemáme. Hledali jsme, ale moc jsme toho nenašli. Většinou se organizace až na výjimky orientují na starší děti v šesté a vyšší třídě, ale to je dost pozdě. Vzali jsme proto například program, se kterým jsem se setkal v Řecku, původně je ale z Itálie. Sestavili jsme tým a adaptovali jsme jej do českého prostředí. Jedná se o pohádku, v níž jsou různé postavy kočiček žijících v kouzelné zahradě. Kočky mají různé charaktery a různě se chovají a modelujeme na nich například to, že někdy se k sobě lidi chovají ošklivě, že mají mají různé dobré i špatné vlastnosti…

* LN To je tedy ideální model? Vzdělaní preventisté a akreditované programy…

Ideální model není, ale je několik klíčových podmínek nebo předpokladů, chcete-li. Prvním je kvalitně řízená, bezpečná a podporující škola. Druhým je dostatečně vzdělaný a motivovaný preventista, který ví co dělá, zná své hranice, zná dobře děti a rozumí jim a zná hranice nástrojů, které používá. V neposlední řadě je cílem mít v regionech silné profesně erudované organizace, vybavené jak technicky a organizačně, tak především personálně. Prevence nemůže být centrálně řízená, musí být orientovaná na místní komunitu.

* LN Jak je to vůbec s primární prevencí ve světě?

Ve státech Evropské unie je to velmi různorodé. Na centrální úrovni to v zásadě nefunguje úplně dobře nikde. Znám různé skvělé programy na komunitní úrovni, špičková pracoviště a školy. Promyšlený a ucelený systém na celonárodní úrovni, propojující zdravotní, sociální a školskou prevenci společně s prevencí kriminality, to dodnes v praxi nikdo nezkusil zavést. V tom je tento náš návrh unikátní.

* LN Na tříletý projekt, v němž jste popsali, „jak na to“ měl navázat další, kde byste otestovali, zda to, co jste vymysleli, skutečně funguje a navrhli, jak to zavést do praxe. Jak to s druhým projektem vypadá?

Pro nás je podpásovka, že je před zánikem operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Z toho jsme čerpali peníze na první projekt. Ale z OPVK kvůli problémům, které má, nic nedostaneme a adekvátní alternativní program, kde bychom si mohli o evropské peníze zažádat, neexistuje. Náš projekt byl prý hodnocen jako jeden z nejúspěšnějších, ale co je mi to platné. Přemýšlíme tedy o tom, že projekt rozsekáme na menší projekty a budeme to testovat postupně. Což bude stát víc peněz a bude to trvat delší dobu.

***

Michal Miovský

Narozen v roce 1975. Absolvent jednooborové psychologie na Filozofické fakultě MU v Brně a postgraduálního studia na FF UP v Olomouci. V roce 2005 byl na Palackého Univerzitě v Olomouci habilitován v oboru klinická psychologie a v roce 2012 byl jmenován profesorem taktéž pro obor klinická psychologie. Svoji profesní dráhu začínal jako preventivní a poradenský pracovník ve Sdružení Podané ruce. V roce 2005 se stal vedoucím nově vzniklého Centra adiktologie Psychiatrické kliniky 1. LF UK v Praze. Adiktologie je věda zabývající se závislostmi, jejich prevencí, původem, léčbou, výzkumem a poradenstvím. Po sloučení Centra adiktologie a Oddělení pro léčbu závislostí VFN (U Apolináře) vznikla v lednu 2012 samostatná Klinika adiktologie, jejímž je přednostou.

Rozhovor vyšel v Akademii Lidových novin (5. 2. 2013) pod názvem: Nesmí jít o trénink cvičených opic

 

 

 

Sdílejte

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>