Možnosti práce s chybou v hodinách českého jazyka u dětí staršího školního věku

Přinášíme další text z cyklu Metoda Zprostředkovaného učení v praxi. O práci s chybou tentokrát napsala Petra Dočkalová ve spolupráci s Monikou Patzákovou. Další texty Petry Dočkalové najdete ZDE, ZDE a ZDE.

Gumovací pero……jedna z úžasných vychytávek dnešní doby, pomůcka, která je mezi dětmi velmi oblíbená, ať už pro svůj design, dlouhou životnost, ale i pro možnost gumování. Vygumuji to, co se nepovedlo, úplně to odstraním a přepíšu, předělám, kouzlo – nechám zmizet chybu, schovám ji, aby ji nikdo – ani já, ani učitel – neviděl….

Obecně ale přece víme a dokonce hlasitě tvrdíme, jak je chyba v životě užitečná, že taková chyba může člověka posunout. „Chybami se člověk učí,“ mnoho z nás slýchalo už od malička.

Chyba – ve školním prostředí – je často chápána jako nezdar. Už méně často se jde dál, než za pouhé konstatování, že dítě udělalo chybu, že nemá něco dobře. Stala se chyba z nepozornosti? Z neúplného porozumění? S chybou je potřeba pracovat, dítě musí od začátku vědět, že když se učí a chybuje, vlastně to nevadí. Je to pouhé měřítko mezi porozuměním, dovedností a neznalostí. Chyba v procesu učení je naprosto přirozená, navíc chyba opravdu způsobuje v mozku to, že se zamyslíme,  a to teprve tehdy, když chybu uděláme. Je ale potřeba, abychom chybu stále neopakovali, je důležité děti vést tak, aby se z chyby nechaly obohatit a příště pracovaly právě už bez té chyby.  Chybu je důležité rozklíčovat, najít příčinu – např. děti s diagnózou dyslexie si často pletou písmenka – ale mnohdy jen proto, že nemají zvnitřněnou pravolevou orientaci  – pracují tedy se stále stejnou chybou, která, je-li neřešena, se pak promítá i do zmatku v každodenních činnostech (na kterou stranu se zamykají dveře?)

Když ale žák chybu vygumuje, stane se následující – za prvé – bere to jemu samotnému možnost vidět, kde chyboval, kde si musel znovu odůvodnit, kde se zamyslel, chybí mu sebekontrola. A za druhé –  to samé se děje i u mne. Žák mi bere coby učiteli možnost  pracovat s chybou, bere mi možnost vidět, co přesně mu nejde, v čem konkrétně si není jistý, zda se chyba opakuje, přetrvává, nebo už byla pouhým nedopatřením.

O vzniklé chybě se snažím se žáky mluvit, dítě dostává prostor samo zformulovat, co se stalo, co přesně mu není jasné, klade k problému otázky a často se stane, že si na ně dokáže i samo odpovědět. Mojí snahou pak je, aby žák uvedl další příklady, nebo situace. Při hodinách českého jazyka hodně pracujeme se slovy – s jejich významem, hledáme, co všechno z jednoho tvaru slova můžeme vyčíst, vidět, vymyslet – ať už jde o věci významové, gramatické, o hledání souvislostí, často řešíme pravopisnou správnost. A všichni ve třídě víme, že v tuto chvíli není nic špatně a každý nápad se počítá, o každé možnosti se může mluvit, ale nikdy ji nehodnotíme.

Možná probereme v dané hodině méně jevů, ale děti projdou procesem učení přirozeně, s otázkami, nápady, velký důraz je kladen na verbalizaci, přesné a jasné vyjádření.

Další fází je potom procvičování – pracujeme v klidu, každý dostává tolik času, kolik potřebuje na splnění aspoň větší části zadaného úkolu. Často píši cvičení na tabuli spolu s dětmi, nebo píše někdo z žáků. Cvičení pak procházíme skutečně slovo od slova, chyby si označujeme (dávám do kroužku) – a to obvykle každý sám a barvou, která mu vyhovuje (používám zelenou – zdá se mi příjemná a pohodová, není varováním jako výrazně červená, spíše otevírá možnost, přechod mezi chybou a uvědoměním si). Každý pravopisný jev si pečlivě zdůvodníme, aby bylo jasné, proč to právě takto je správně. Nakonec napíšu číslo, které udává počet hodnocených jevů a každé dítě si za to napíše své číslo – to říká, kolik se toho dneska podařilo. Počet hodnocených jevů je v několika po sobě jdoucích hodinách stejný, děti pak vidí své číslo a hodnotí se za to, co se povedlo. Přidanou hodnotou je i sebekontrola coby nedílná součást nejen učení, ale běžného života vůbec.

Myslím, že tímto způsobem se podařilo to, že chyby nejsou strašákem, pracujeme s nimi, nevyhýbáme se jim. Není důvod ani pro mě, coby učitele, říci: „Tohle nevím, nejsem si jistá.“ A hledat v pravopisných pravidlech. Někdy také dělám chybu úmyslně – na tabuli náhle není tečka za datem, objeví se špatná koncovka apod. Je radost, když děti reagují, že to nemám dobře a tím krásně nahrávají na otázku „Proč si to myslíš?“. A samozřejmostí je pak mé poděkování.

Děti se snažím vést k tomu, že v každou chvíli mohou odvést pečlivou práci, důkladnou, soustředěnou. A ku podivu k tomu patří i škrtnutí chyby – vždyť je to jasně o tom, že dítě pracuje, zaváhá, přemýšlí o práci a následně si ji samo dokáže opravit! Proto gumovací pera nerada vidím – tedy ve chvíli, kdy se učíme něčemu úplně novému. Děti totiž pak, jak už bylo řečeno,  skutečně nevidí, kde chybovaly, a nemohou se  samy kontrolovat. Jinak jsou daná pera bezpochyby krásná, skvělá a tak trochu kouzelná – zahřát text, zmizí, strčit ho do mrazáku, objeví se znovu…..

A chybu je možné přeškrtnout, dát do závorky, zakrýt vlnovkou……Je zapotřebí vědět i to, že  opakovaná – opakující se- chyba je už vlastně volbou. Při učení i v životě.

Sdílejte

1 komentář u Možnosti práce s chybou v hodinách českého jazyka u dětí staršího školního věku

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *