Na problémy současného českého školství neexistují jednoduché odpovědi. Ostatně, s jednoduchými otázkami, na něž existuje jediná správná odpověď, se v dnešním světě už nedá vystačit. Je třeba iniciativa, schopnost spolehnout se na vlastní úsudek, hledat řešení a umět se vypořádat se svobodou i odpovědností z ní plynoucí. Ale kde se to naučit? Můžeme tohle všechno po škole chtít? A co vlastně máme od vzdělávacího systému chtít? Odpověď na tyto a další otázky hledá kampaň Česko mluví o vzdělávání a v rozhovoru pro Svět neziskovek o nich promluvil Tomáš Feřtek.
Mnoho rodičů se smíří s průměrnou úrovní vzdělávání ve škole, kterou jejich děti navštěvují, protože „oni to přece taky přežili“. Co vás přivedlo k tomu vydat se jinou cestou?
Mojí motivací nebylo zařídit lepší školu pro své děti, ale začít postupně měnit vzdělávací systém. Důvod? Jeho vývoj a proměny jsem sledoval jako novinář patnáct let. To, že pro své děti najdu lepší školu, není řešení. To je jen individuální únik ze systému, který vás nakonec vždycky dostihne. Třeba tím, že váš řemeslník bude pologramotný podvodník, nebo váš šéf grázl bez morálky. Proto je třeba tlačit na systémové změny.
Jak hodnotíte přehled českých rodičů o moderních možnostech vzdělávání? Nyní mám na mysli nejen známé vzdělávací alternativy, ale také principy jako individualizace, důraz na spolupráci, využívání slovního hodnocení apod.?
Minimální, pokud rovnou neřeknu, že z devadesáti procent je znalost takových pojmů nulová. A mezi učiteli to nebude o mnoho lepší. Zatímco u učitelů to vidím jako problém, u rodičů bych podobnou znalost ani nečekal. Rodiče jsou uživatelé systému, mají nárok mít o něm spíš povšechné představy. Já třeba taky chci, aby politici kvalitně vyřešili důchodovou reformu, ale nemusím být kvůli tomu expert na sociální a důchodové systémy.
Nelze spoléhat jen na stát. Co bylo tou poslední kapkou, která vás inspirovala k uspořádání kampaně Česko mluví o vzdělávání?
Nebyla žádná poslední kapka. Ta kampaň je logickou součástí dlouhodobé práce EDUin. Takže teď, kdy už jakž takž komunikujeme s médii a odbornou veřejností, jsme se rozhodli otevřít širokou debatu o tématech, která postupně vykrystalizovala jako důležitá.
Která z aktivit v rámci kampaně se zatím setkala s největším ohlasem?
Asi největší spontánní reakci zatím vzbudila možnost napsat do formuláře na webu ceskomluvi.cz, co by měly umět děti po deváté třídě. Protože na to má každý názor, je to dostatečně konkrétní a nemusíte k tomu o vzdělávání zase tak moc vědět.
Co by měly děti na konci deváté třídy umět podle vás? Umějí to vaše děti?
Moje děti chodily na běžnou venkovskou základku, se všemi problémy i výhodami, které to přináší. Jazyky skoro nic, hodně nudy, sem tam nějaká aktivita přijatelná a přestávky fajn. Zajímalo mě hlavně, nakolik v nich škola ubila či neubila zájem se něco učit. Sledoval jsem, jak to mají s morálkou, jestli by byli ochotní podvádět, nebo naopak někomu pomáhat. Dnes je jim kolem dvaceti a přijde mi, že to dopadlo lépe, než jsem čekal. Jsou to příjemní, vstřícní lidé, kteří se zajímají o svět okolo sebe.
Co bylo pro vás zatím největším překvapením v průběhu kampaně?
Zatím žádné větší překvapení. To, co vyplývá z jednotlivých diskusních témat, víceméně odpovídá tomu, co dlouhodobě odezíráme ze seminářů, debat a mediálního provozu. Snad jediný lehký údiv jsem prožíval nad výsledky debat o selekci a segregaci ve školství. Překvapilo mě, jak důsledné je přesvědčení naprosté většiny pedagogů i rodičů, že děti mají být vzdělávány odděleně, každé „mezi svými“. Oni sice skoro všichni tvrdí, že i pro ně je inkluzívní škola žádoucí jako vzdálený cíl, ale z jejich argumentace je zřejmé, že ve skutečnosti předpokládají, že nic takového v České republice v dohledné době zavedeno nebude.
Druhé překvapení se týkalo zjištění, jak hluboká je skepse učitelů k tomu, že by mohlo ve školství vůbec někdy dojít k pozitivní změně. Věděl jsem, že učitelé skoro ztratili veškerou naději, ale ta míra skepse mě přesto překvapila.
Co podle vás naši učitelé a učitelky potřebují nejvíce? A co potřebují české školy?
V obou případech totéž. Jasná pravidla, ocenění a metodickou podporu. Čímž myslím nástroje a rady, jak pracovat s dětmi, které mají ve vzdělávání nějaký problém. Záměrně nezmiňuji peníze. Ty jsou třeba zcela jistě, ale tím, že se často mluví jen o nich, přehluší stížnosti na nedostatek peněz ostatní věci, které jsou stejně důležité.
Ještě k té segregaci: proč je u nás tak těžké prosadit myšlenku společného vzdělávání, když jinde v Evropě je to již dlouho zavedený trend?
Důvodů je víc. Rodiče často vnímají možnost dát dítě někam, kde bude potkávat jen sobě podobné, za projev svobody volby, proto se jí nechtějí vzdát. Ale asi nejpodstatnější je, že učitelé a rodiče nevěří státu, že je schopen zorganizovat vzdělávání tak, aby inkluzívní „společná“ škola nepřinesla víc potíží než užitku. Proto se drží systému oddělených vzdělávacích cest pro hloupé, chytré, postižené, chudé, mimořádně talentované, protože jakž takž funguje a oni mají pocit, že změna by všechno jen zkomplikovala.
Co nového přináší workshopy Vize vzdělávání? Není to jen další z dlouhé řady seminářů, na jejichž konci si účastníci řeknou: „To je sice hezké, ale u nás to nepůjde“?
Ne, už jen proto, že se tam nesděluje, co a jak by mělo být lépe. Naopak. Workshopy jsou založené na tom, že lidé uvažují a diskutují o tom, jak se bude vyvíjet společnost. Vlastně pokaždé vyplyne, že vzdělávání bude výrazně jiné. A hlavně, že není jen jedna budoucnost, k níž dospějeme, ale celý vějíř možností. My na semináře v krajích zveme ty, kteří o vzdělávání a jeho budoucnosti rozhodují, a snažíme se je dovést k pochopení, že svou budoucnost si určujeme už dnes. Podle hesla: Pokud si neurčíme, kam chceme dojít, jen těžko budeme hledat cestu, která tam vede.
Cíl = funkční řešení. Letošní rok byl vyhlášen Evropským rokem občanů. Jak hodnotíte občanské sebevědomí nás Čechů?
To neumím posoudit. Ale přijde mi, že jsme ve fázi, kdy mnoho lidí pochopilo, že se nelze spolehnout jen na stát a potřebné změny je třeba prosazovat i prostředky občanské společnosti. Ať už jde o protikorupční či spotřebitelské organizace, nejrůznější studentské skupiny, například tu, která spustila vzdělávací portál Khanova škola, a další aktivity. EDUin patří do této vlny.
Ze zkušenosti vím, že český neziskový sektor je malý rybník, přesto se síly organizací věnujících se podobné tematice často tříští. Přispívá kampaň Česko mluví o vzdělávání k posílení spolupráce a vyjednávací pozice neziskovek ve věci vzdělávání?
To je hlavní smysl EDUin od jeho vzniku. Propojovat jednotlivé organizace a dát vědět o tom, co užitečného dělají. Rozesíláme pravidelný elektronický týdeník bEDUin, v tuhle chvíli si ho vyžádalo před deset tisíc odběratelů, provozujeme EDU kalendář, který integruje informace o všem, co souvisí se vzděláváním a školstvím. Když začínala kampaň Česko mluví o vzdělávání, na úvodní setkání v kulturním centru DOX přišlo přes sto lidí asi z padesáti neziskovek z oblasti vzdělávání. Bavili jsme se o tom, co můžeme společně udělat. A teď to děláme.
Jaký výsledek byste po skončení kampaně považoval za úspěch?
S čím bych byl spokojen? Použil jsem už přirovnání k důchodové reformě. Asi každý v České republice dneska ví, že s důchody je problém. A umí zhruba pojmenovat, v čem ten problém spočívá, i když by asi neuměl navrhnout dobré řešení. Naším postupným cílem tedy je, aby skoro každý věděl, že se vzděláváním je u nás problém a uměl alespoň zhruba říct v čem. To je dobrý předpoklad pro to, aby veřejnost požadovala po politicích nějaké funkční řešení.
Jak zformulovat vizi. Dokážete říct, proč českému ministerstvu školství již léta chybí nosná vize moderního vzdělávání v mateřských a základních školách?
Hlavním důvodem je, že se ji nikdo nepokusil zformulovat. Česká vzdělávací politika trpí velkou diskontinuitou. Každý ministr či ministryně přichází s trochu jinou představou, co je důležité, a fakticky začíná téměř od nuly. Až současné vedení ministerstva uvažuje strategičtěji. Například usiluje o sepsání dokumentu, který se jmenuje Národní program vzdělávání. Je uveden ve školském zákoně už léta, ale nikdy nevznikl. Ten by měl stanovit základní směr vzdělávací politiky a její priority tak, aby je každý nový ministr mohl naplňovat podle svých politických preferencí.
Učitelství u nás není příliš společensky ceněnou profesí. Co by mohlo stávající situaci změnit?
Návrhy současného vedení ministerstva mi připadají rozumné. Zavedení standardů učitelské profese, kariérní systém, metodická podpora. Ale kromě toho mi přijde důležité co nejjasněji sdělovat veřejnosti, že učitelství je zajímavá a ocenění hodná práce. Učitelé potřebují cítit uznání a podporu. Proto by mi přišlo dobré představovat veřejnosti konkrétní učitele, kteří svou práci dělají dobře. Portréty zajímavých učitelských osobností, to je projekt, který bychom v EDUin rádi realizovali.
Co by podle vás mohlo zatraktivnit učňovské vzdělávání? Kvalitních řemeslníků je stále jako šafránu, ovšem omezování míst na gymnáziích pouze pro nadané je cesta do minulosti.
Psal jsem včera na to téma článek a parafrázoval při tom Járu Cimrmana: „Posíláním dětí na učiliště řemeslník nevzniká“. Představa, že umístěním větší části populace na učňáky si zajistíme víc dobrých a zodpovědných instalatérů, elektrikářů a truhlářů, je mylná. Dobrý řemeslník a živnostník potřebuje ovládat základy účetnictví, kromě své profese musí umět komunikovat s lidmi, být přesný a důsledný v plnění úkolů… Ptejme se, jestli těmito kompetencemi současná učiliště děti vybaví. To nemyslím jako výtku vůči učňákům, nemají to snadné. Paradoxně atraktivitu a oblibu technických profesí (ono třeba totéž platí o inženýrském studiu) zlepší rozšíření technického vzdělání o humanitní kompetence – to je právě ona schopnost přesně číst, chápat složitější problémy, vést tým, domlouvat se s lidmi.
Co je klíčem k úspěchu. Na svém blogu zmiňujete riziko alternativního vzdělávání – učitelé ani děti se nemohou tolik věnovat osvojování znalostí, protože čas v hodinách připadá také na rozvoj sociálních dovedností a praktické zažití tématu. Opravdu si myslíte, že čas „odsezený“ nad učivem je o tolik přínosnější? Nejsou takové znalosti nabyté na úkor třeba radosti z poznávání?
Popravdě jsem tam nepsal, že je to riziko alternativního vzdělávání. Spíš jsem upozorňoval na to, že ve škole nelze stihnout všechno. Navrčet se všechno to, co dnes podle nás patří do akademického vzdělání, a zároveň mít ony komunikační a jiné kompetence, motivaci, prožitek. Musíme si vybrat, co považujeme za opravdu důležité, co přinese dětem v budoucnu úspěch v kariéře i osobním životě. Mimochodem, při zahájení kampaně Česko mluví o vzdělávání jsme se na klíč k úspěchu ptali s kamerou asi sto šedesáti byznysmenů, akademiků, vysokých úředníků a zástupců neziskovek. Víte, co jmenovali jako nejdůležitější kompetence v jejich profesním životě? Flexibilitu a schopnost komunikovat s lidmi.
Kdo by měl podle vás rozhodovat o tom, co je užitečné pro život a stojí za to věnovat tomu ve škole (i mimo ni) energii?
Zcela jistě školy samotné a jejich vedení. To se v moderních vzdělávacích systémech jednoznačně osvědčilo. Stát má jasně stanovit cíle a nastavit systém. Tedy určit jaké budeme mít školy, jak budeme kontrolovat výsledky vzdělávání, kudy povedou vzdělávací cesty, připravit metodickou podporu a nabízet nástroje k hodnocení a dobrému učení. Školy mají mít velkou míru volnosti v tom, co z té nabídky použijí a jakým způsobem dosáhnou stanovených cílů. K dobrému vzdělání opravdu nevede jen jedna cesta, a pokud chceme k učitelské profesi přitáhnout tvořivé lidi, musíme jim dát svobodu volby.
Závěrem: Odkud čerpáte naději pro posun českého školství k lepšímu?
Racionálně? Nevím. To není opřeno o nic konkrétního. Ale prostě mám celoživotní zkušenost, že když někam napřete opravdu soustředěnou energii a úsilí, realita se podvolí. A mám pocit, že lidí, kteří chtějí napřít svou vůli správným směrem, viditelně přibývá.
To je povzbudivé!
Přeji vám hodně sil,
Olga Pohl
Rozhovor vyšel v květnu 2013 v měsíčníku Svět neziskovek
O průběhu kampaně se více dozvíte na stránkách www.ceskomluvi.cz.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
