Dotaz: Dobrý den vážení psychologové,
obracím se na Vás s prosbou o radu, přestože s vnukem byla u vašich kolegů dcera i já. Vím, že řešíte větší problémy, než má vnuk, ale kdyby Vám zbyl čas, byla bych velmi vděčná za pomoc.
Vnukovi je patnáct let. Nesnáší rodiče od té doby, co mu za trest odebrali mobil, na který si nevydělal. Přesto si jim dovolí říct, že mu ho ukradli. Ptal se paní učitelky, jestli je to týrání, když ho rodiče bijí. Ale většinou je to proto, že vnuk bije svého menšího bratra. To podle něj týrání není. Má ještě ročního bratříčka. Toho má snad rád, ale přesto si dovolí říct, že se o něj rodiče starali míň než o bratříčka. Není to pravda, protože dcera říká, že neměla žádné dětství, protože jsem jí nedovolila psa do bytovky, vyháněla ji před jídlem ven a musela mýt umyvadlo a WC a její děti si budou dělat, co chtějí. Přesto je mi jí teď líto víc než vnuka. Nevím už, jak jim mám pomoc. Nepomáhají domluvy dceři ani vnukovi. Mám strach, že ho přestanu mít ráda. Nechci Vás zdržovat. Proto jsem popsala jen nynější stav. Jestli by pomohlo přiblížit vnukovy potíže od dětství, ráda znovu napíšu. Přeji Vám jen dobré lidi a předem děkuji za pomoc.
Odpověď: Vztahy mezi rodiči a dětmi se utvářejí tak dlouho, jak žije dítě. Zpravidla tedy způsoby nevhodného reagování i vzájemné problémové interakce nevzniknou najednou přes noc, ale utvářejí se mnohonásobným opakováním měsíce a roky. Obě strany je během doby opakují, rozvíjejí a posilují. Pak už stačí i nepatrný podnět a spustí se celý naučený stereotyp. Totéž platí i pro školu – jen zde se doba vytvoření těchto stereotypů výrazně zkracuje.
Silné nepříznivé reakce patnáctiletého na jednání rodičů jsou legitimní a jistě se netýkají pouze mobilu. Dítě kolem tohoto věku mívá často výrazně odlišné představy o tom, co by chtělo, mohlo, smělo, a co by mu tedy měli rodiče povolit, jak by se k němu měli chovat. Někdy dokonce argumentuje svým právem na něco a povinností rodičů zajistit mu to. Jedna věc však je samotná nespokojenost a druhá způsob, jakým ji dává najevo. To, že chlapec dává najevo svou nespokojenost sociálně nepřijatelným způsobem, je patrně dáno tím, že žádný jiný způsob reagování neumí.
V této souvislosti je instruktivní, že rodiče sami bijí staršího syna, protože on bije mladšího. Vzorec řešení problémů při výchově syna v této rodině je fyzické násilí, patrně i slovní agrese. Možná starší vůbec neměl možnost naučit se (okoukat a napodobovat) jiný způsob reagování, jak se vypořádat s tím, když ho malý otravuje, když mu bere bez dovolení věci, když ho druhý člověk naštve apod. A vlastně možná neměl tuto možnost ani nikdy dřív – takže co tedy umí použít v současné době? I z těchto důvodů pokládám bití dítěte za zcela nevhodný výchovný prostředek. Výchovného na tomto přístupu není vůbec nic. Pochopitelně stejně nesouhlasím, byť se vůbec nedivím, když některé dospívající či dospělé děti řeknou jednou dost a rodičům fyzický útok vrátí. Logickým pokračováním tohoto přístupu je navíc výchovné bití starých rodičů, když „neposlouchají a dopouštějí se přestupků“.
Rodiče mají skutečně povinnost zajistit dítěti základní potřeby – mobil však je jednoznačně nadstandard. Je pěkné, že rodiče mobil chlapci pořídili. Současně pokládám za zcela oprávněné odmítnout poskytnout takový nadstandard nebo ho odebrat, když dítě neplní ani minimální povinnosti nebo když něco provedlo. Jsem však přesvědčený, že pokud po něm touží, tak v patnácti už chlapec může vyvíjet takovou vlastní pracovní aktivitu (patrně vesměs doma, někdy v příbuzenstvu, výjimečně se najde i nějaká skutečná výdělečná činnost), aby si na mobil alespoň částečně vydělal sám.
Maminka si stěžuje, že když ona byla malá, tak „neměla žádné dětství“ a zřejmě to svým dětem chtěla vynahradit tím, že si mohly po nějakou dobu dělat, co chtějí. Je mi jí sice upřímně líto, ale teď jen sklízí bohaté plody tohoto zřejmě jednostranně uplatňovaného přístupu.
V současnosti je každá rada drahá. Pokud by toho byli rodiče schopni, tak by si měli se synem sednout a domluvit se na „obchodních“ pravidlech společného soužití. Syn je u nich, oni ho musí živit a starat se o něj a on by zase měl respektovat nastavená pravidla soužití. Musejí rozmyslet nejen to, co se bude dít, když syn bude dohodnuté podmínky plnit (to zpravidla nedělá problém, nicméně jeví se mi to jako méně pravděpodobné), ale i co se stane, když je plnit nebude. V první řadě musí nastavit podmínky tak, aby byli schopni a ochotni je splnit (nemá cenu vyhrožovat, že mu vyházejí všechny věci, když by pak neměl v čem chodit a tak to jsou jen plané hrozby, ze kterých si stejně nic nedělá) a současně, aby jejich počínání nebylo protiprávní. Pak je velmi důležitá důslednost. Slibovat, vyhrožovat a následně neplnit je spolehlivá cesta do výchovných pekel. Měli by také sdělit, jak mu pomohou, aby se mu podařilo podmínky splnit.
Důležité je, jestli chlapec vůbec chce respektovat nějaká pravidla. Pokud on ve skutečnosti nechce, tak i velká snaha rodičů přinese jen nepatrný efekt. Vhodným řešením by bylo studium ve škole mimo domov – tedy pobyt na internátu. Možná také všichni přetrpí boje několika nejbližších let a pak se nyní už dospělý mladý muž zklidní a vztahy dostanou přijatelnější podobu.
Na dotaz odpovídal PhDr. Václav Mertin
Poradnu Rodiče vítáni otevíráme ve spolupráci s časopisem Řízení školy a aplikací Magistr určenou pro ředitele škol.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
