Publikujeme článek Tomáše Feřteka, ve kterém autor popisuje zkušenost z besed rodičů s pedagogy a zástupci města. Proč učitelé tak těžko snášejí, když rodiče říkají, co chtějí? Článek byl napsán pro respekt.cz, kde také najdete živou diskusi, kterou tato otázka vyvolala.
Pokud se snažím mapovat, v čem jsou dnešní vzdělávání a škola jiné, rodiče se opomenout nedají. Ta změna je stále viditelnější. Každým rokem přibývá těch, kteří mají jasnou představu, co by od školy pro své dítě chtěli, a neváhají vynaložit mimořádnou energii, aby toho dosáhli. Včetně případů, kdy si raději založí školu vlastní, jestliže ty stávající – a obvykle státní – jejich představy nenaplní. Aktuální fronty a rodiče ve spacácích před školami jsou toho důkazem.
Mám za sebou čerstvý zážitek. V pondělí večer jsem byl ve městě na dohled od Krkonoš moderovat debatu mezi místními učiteli a rodiči. Sešlo se jich v nacpaném sále přes šedesát, to je na malé město velmi slušné, a debatovali o tom, jak zřídit v některé ze tří místních škol třídu pro rodiče, kteří chtějí pro své dítě vstřícnější školu. Atmosféra byla… no, dosti napjatá.
Nejdříve pan místostarosta, jinak vstřícný a konsensuální třicátník, vyjádřil údiv nad tím, že rodiče vůbec něco chtějí; to tu dřív nebývalo. A že se tedy s tím budou muset nějak vyrovnat. Pak jedna maminka vysvětlila, jakou školu pro své děti skupina rodičů žádá. Protože je vzděláním socioložka, byla to prezentace mimořádně věcná, přehledná a fundovaná. Kdo zná po Čechách i Moravě ty dobré školy, musel konstatovat, že rodiče nechtějí nic výjimečného.
Školu, kde se dítě bude cítit bezpečně. Čímž se nemyslí, že mu nenatlučou, ale že se nebude bát udělat při práci chybu a mluvit o ní. Kde bude respektováno jako svéprávná bytost, a bude tedy moci projevit a hájit vlastní názor. Kde v hodinách bude převažovat aktivita dětí nad aktivitou učitele. Tedy vyučování, kdy děti neposlouchají výklad, ale něco praktického dělají, komunikují a spolupracují mezi sebou a učitel je při tom vede a pomáhá jen tehdy, když je to nezbytné. Těch věcí bylo ještě o něco víc, ale v souhrnu přesně to, co uvádí jako žádoucí moderní pedagogická literatura a co s různou mírou úspěšnosti dělají desítky, možná stovky škol u nás.
Učitelská reakce byla… řekněme sršatá. Tohle všechno přece dávno děláme… Vůbec nechápu, co myslíte tím… Uvědomujete si vůbec… Moje snaha zklidnit debatu připomínkou, že pokud už to všechno dělají, o to snáze se tedy s aktivními rodiči domluví, moc úspěšná nebyla. Mnozí učitelé a ředitelé zatím obtížně snášejí už sám fakt, že rodiče něco chtějí a že to formulují jako zadání pro školu.
Ono přirovnání k barbarským hordám před branami Říma není od věci. V takových případech se učitelé opravdu chovají jako hrdí Římané, kteří sroceni v jeden šik brání svou kulturu, zvyky a identitu před přívalem primitivů. Ale co je normálnějšího a pozitivnějšího než rodič-občan, který jasně říká, co chce od škol, jež si platí? A je přece na pedagogické veřejnosti, aby pak řekla, zda je to uskutečnitelné, nebo ne.
Jméno toho města neuvádím záměrně, protože jsem za poslední rok absolvoval čtyři podobné debaty a všechny vypadaly jako přes kopírák. Udivený představitel města, konstruktivní rodiče, popuzení učitelé, napětí v sále. Takže to není vina konkrétních učitelů. Ti, alespoň od pohledu a poslechu, představovali spíš pedagogický nadprůměr. Přinejmenším v tom, že se přišli ve volném čase bavit o škole. Prostě si jen těžko zvykají na rodiče jako rovnoprávné partnery v diskusi.
Mějme pro to pochopení, nějakou chvíli to bude trvat. Jenže dokud nezačnou vnímat jako rovnoprávné rodiče, jen těžko vezmou jako rovnoprávné partnery k diskusi svoje žáky. A bez toho se neobejdeme zcela jistě. Chování k rodičům, to je jen blikající kontrolka aktuálního stavu učitelské profese.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Je to o tom, že se i učitelé musí naučit naslouchat. To co podle nich musí umět děti, měl by také učitel. je to o tom umět přejít od sebestřednosti k bezprostřednosti. Člověk učitel je někdy jako herec, musí zvládnou situaci, aniž by na sobě dal znát, že ho něco vykolejilo. Člověk se učí celý život. Začátky ve své práci jsem měla podle osnov, denních příprav, podle časového rozvrhu. To byla občas překážka, když se něco protáhlo, co bylo zajímavé, když nevyšlo něco tak jak mělo, nebo, když se dětem nedařilo dodržet časový limit na svačinu. Ačkoliv ten mají ve škole dodneška. Nové změny ve výuce byly pro mně z hlediska časového rozvrhu vysvobozením. S některými novými formami jsem chvilku bojovala. Ale ať se vrátím k tématu. Dobrý vztah jsem měla s rodiči již na prvním pracovišti, měly jsme velkou podporu od zřizovatele protože to byla nově postavená škola. Ačkoliv jsem měla ve smíšené třídě počet třiceti dětí, někdy i víc, dařilo se. Spolupráce byla dobrá, na vesnici je to snad jednodušší, protože se všichni lépe znají. Pak jsme přešla na vícetřídní školu a musela jsem si zvykat na nové děti i rodiče. To že mám brát rodiče jako partnery ve výchově dětí, chovat se tak, abych získala jejich důvěru, to není třeba zdůrazňovat. Pokud se vyskytl problém, řešila jsem jej pokud možno ihned, diskrétně tak aby u rodičů nevnikaly pochybnosti. Vzpomínám si na jednu třídní schůzku na začátku školního roku, to už jsme vytvářely své třídní vzdělávací programy a my jsme si jej nazvaly v rámci environmentální výchovy ,, Slunce, země, voda , vzduch.“ Co čert nechtěl, já se přeřekla a místo Slunce země atd. z toho vzniklo Slunce, seno ale to už jsem nedořekla a rodiče se srdečně smáli. Bariéra byla prolomená. Nebylo potřeba už nic říkat, rodiče se obraceli s dotazy, připomínkami a vždycky se nám podařilo dojít k nějakému závěru. Ke konci mé pedagogické práce se už stávalo, že děti, které jsem měla na začátku, my začaly vodit své děti,takže druhá generace. Nevím a ani mi nenapadlo těm svým dětem tykat. jednou to byl rodič dítěte a já ho musela respektovat. I když mi při řeči někdy nabídly proč jim netykám, vysvětlila jsem proč. Taky jedno z pravidel respektovat a být respektován. Učitelská práce je krásná, pokud si člověk najde tu správnou cestu, na konci si může říct že ty absolvované kilometry byly jako cesta kolem světa. Přinesla mi spoustu zážitků, poznatků a také dobrých lidí.
Jen dovětek pro rodiče i učitele, respektujte a budete respektováni. Je to o důvěře, dohodě a schopnosti přijímat nové.