Přinášíme vám rozhovor s Milošem Hernychem, zástupcem projektu Dětská univerzita realizovaného Technickou univerzitou v Liberci. Projekt je jedním z těch, které uspěly v soutěži Eduína 2015. Soutěž se snaží poukazovat na projekty, které neotřelým způsobem rozvíjejí vzdělávání v ČR.
„Běžný absolvent netuší a ani nemůže tušit, co všechno je dnes možné a co jako společnost umíme. Proto se alespoň malé části populace snažíme zprostředkovat kontakt s moderními technologiemi, aby měla základní představu, co dnes který konkrétní obor reálně představuje,“ říká o projektu Dětská univerzita Technické univerzity v Liberci Miloš Hernych, jeden z těch, kteří projekt pro školy připravují. Projekt se zaměřuje zejména na ty děti, kterým je škola „příliš úzká“ ve smyslu rozvoje jejich badatelského talentu. Reakce učitelů jsou někdy ukřivděné, ti sebevědomí ale říkají: „To je super, ví o tom víc než já!“
Co to je ta Dětská univerzita? Získali jste za to ocenění Eduína 2015, jakože inovativní vzdělávací projekt. Řeknu vám, mám velké pochybnosti, děti se přece napřed musejí napřed naučit základy, počty, čtení, psaní, fakta. Na univerzitu přece chodí lidi až od 18 výš…
S podobnými pochybnostmi jsme se na začátku setkávali i u nás na univerzitě. Zaznamenal jsem i názory, že studenty Dětské univerzity „zkazíme“ a oni už pak nebudou schopni absolvovat běžnou školní docházku. Myslím si ale, že to souvisí s nepochopením fungování Dětské univerzity, která je koncipována jako dobrovolná volnočasová aktivita, podobně jako ZUŠky, jazykové školy, domy dětí a mládeže, sportovní kluby a podobně. Nevím o tom, že by například učitel hudební výchovy vyjadřoval pochybnosti o smyslu výuky hry na hudební nástroje v ZUŠ, učitel tělocviku o činnosti sportovních klubů nebo učitel cizích jazyků o návštěvách jeho žáků v jazykových školách. My také „pouze“ rozvíjíme kompetence účastníků ve specifických směrech – podle nás není nic špatného na tom, že se žáci naučí pájet a konstruovat elektroniku, programovat mikroprocesory, navrhovat vzory a vyrobit podle nich tkaniny, analyzovat mikrobiální složení vody a podobně. Ve vyučovaných oborech Dětské univerzity, které by teoreticky mohly zasahovat do výuky na školách, u nás navíc aktivně působí buď přímo didaktici oboru nebo alespoň pedagogové s příslušnou aprobací. Naším záměrem je rozvíjet a doplňovat klasické školní vzdělání zejména o praktickou a experimentální složku.
Mně osobně přijde daleko horší trend některých škol rezignovat na aktivity, které by mohly žáky (byť teoreticky) ohrozit – rušit pracovní vyučování, praktika v chemii nebo fyzice a podobně ve jménu bezpečnosti nebo finančních úspor – to je podle mne tragédie s budoucími dalekosáhlými celospolečenskými následky.
Řekněte, nevlamujete se tak trochu do otevřených dveří? Vždyť přece škola by měla připravovat podle stejných principů poznávání, jedno jestli ta základní, střední nebo vysoká? Co jiného vlastně Dětská univerzita může nabídnout? Co je smyslem a cílem?
Naše aktivity mají několik aspektů. V první řadě tak trošku suplujeme odbornou vzdělávací funkci škol a zájmových organizací. Jak jsem zmiňoval výše – zjišťujeme, že zejména v základním školství je praktická výuka čím dál tím větší popelkou a docela i chápu, že střední a vysoké školy nenacházejí dost zájemců o technické a přírodovědné obory, které jsou sice perspektivní a zaměstnavateli vysoce žádané, ale předpokládají určité praktické znalosti a schopnosti – jenom křídou na tabuli se třeba chemie dost dobře naučit nedá. Zájmové organizace, domy dětí a mládeže a podobně bojují, stejně jako školy, s nedostatkem peněz a vybavení a je jenom logické, že při škrtání výdajů jsou první na řadě právě finančně náročné aktivity, kterými technicky a přírodovědně zaměřené kroužky bezesporu jsou.
Druhým aspektem jsou stále více se rozevírající nůžky mezi základním a středním školstvím a realitou. Díky technickému vývoji a masivním investicím v průmyslu i veřejném sektoru v posledních letech jsou přístrojové vybavení, měřicí technika a technologie obecně na zcela jiné kvalitativní úrovni, než bylo ještě před pár lety, a dnešní základní a střední školství prakticky nemá šanci žáka na příchod do reálného světa připravit. Běžný absolvent netuší a ani nemůže tušit, co všechno je dnes možné a co jako společnost umíme. Proto se alespoň malé části populace snažíme zprostředkovat kontakt s moderními technologiemi, aby měla základní představu, co dnes který konkrétní obor reálně představuje. Velkou roli při tom hraje zejména Ústav pro nanomateriály, pokročilé technologie a inovace, který jako součást Technické univerzity v mnoha oborech nabízí to nejlepší, co je dnes, nejenom v rámci České republiky, k dispozici.
Třetím aspektem je vyhledávání a podpora talentů – v každé populaci je přirozeně určité množství specificky zaměřených talentů, kterým je třeba dát prostor pro jejich rozvoj. Z tohoto pohledu musím opět konstatovat, že jim naše společnost nedává příliš šancí, alespoň v mnou zmiňovaných technických a přírodovědných oborech, a je bohužel logické, že tak přicházíme o mnoho talentů, kteří by v těchto oborech mohli v budoucnu vyniknout. Naší snahou je proto poskytnout jim možnost ověřit si svůj talent nebo aktivní zájem ve skupině podobně motivovaných jedinců a v konfrontaci se skutečnými odborníky v tom kterém oboru.
Smyslem a cílem Dětské univerzity tedy je formou hry na studium (snažíme se formálně zachovat všechny aspekty vysokoškolského studia – výkazy o studiu, kredity, zápočty, zkoušky, obhajoby závěrečných prací a nakonec promoce) umožnit zájemcům lépe poznat konkrétní vybraný obor. Na rozdíl od mnoha jiných podobných aktivit není naším cílem prvoplánová popularizace formou show pro víceméně pasivní účastníky – pozorovatele, ale dlouhodobé aktivní zapojení účastníků do relativně úzce zaměřené činnosti. Snažíme se, aby výstupem celoroční docházky bylo něco hmatatelného – „studenti“ oboru Konstrukce automobilů si ověřují teorii na stavbě motokáry, absolventi oboru Textilní design si odnesou vlastnoručně navrženou a utkanou tkaninu, mikroelektronici staví svůj procesorem řízený „inteligentní“ podvozek, fyzici navrhují aerodynamický tvar křídla, které následně proměřují ve větrném tunelu, atd. Zásadou je, aby vždy měli šanci se zapojit všichni účastníci konkrétního kurzu – proto striktně omezujeme jejich počty možnostmi pracoviště – například textilní designatéři pracují na osmi grafických stanicích s profesionálním SW (jedna instalace představuje investici kolem 1 milionu Kč), takže počet účastníků je omezen na 8, mikrobiologové mají k dispozici 5 kvalitních mikroskopů, takže nedovolíme v kurzu více než 5 účastníků, atd.
Jaké žáky či školy váš projekt primárně oslovuje?
Naše zkušenost říká, že primárně oslovujeme ty jedince, kterým je běžná škola příliš „úzká“ a hledají nějaké aktivity, kde by se mohli realizovat. Zejména u menších dětí z 1. stupně samozřejmě hrají ve výběru Dětské univerzity primární roli rodiče, s postupem času stráveného u nás ale tyto děti berou za automatické pokračovat ve studiu i v dalších letech – ideální je, pokud si vyzkouší co nejvíce různých oborů, aby získaly co největší přehled – máme i případy, kdy žák navštěvuje současně 3 obory! Obecně musím konstatovat, že naše studentíky obdivuji – tráví večery nebo soboty ve škole, někteří dojíždějí až ze vzdálenosti 200 km, to není pro každého.
V jakých oblastech vědy se mohou děti v rámci vašeho projektu rozvíjet?
Jsou to především obory, které mají zázemí na jednotlivých fakultách Technické univerzity v Liberci, dnes hlavně technické a přírodovědné – strojírenství, konstrukce automobilů, 3D technologie, aplikovaná fyzika, chemie a matematika, mikrobiologie, nanotechnologie, mikroelektronika a robotika, inteligentní budovy ale také třeba biomedicína nebo architektura. Rádi bychom rozšířili záběr i na další oblasti jako jsou ekonomické nebo humanitní vědy, vše ovšem závisí na ochotě a nadšení garantů a lektorů i jejich časových možnostech – i v jejich případě se jedná o volnočasovou aktivitu nad rámec pracovních povinností.
Jak to vypadá, když se chce škola vašeho projektu zapojit? Co musí udělat a s jakou podporou naopak může počítat? A mimochodem, jde asi primárně o školy v Liberci a okolí…
Snažíme se oslovovat přímo žáky bez ohledu na školu, odkud pochází. Máme samozřejmě několik „ostrůvků pozitivní deviace“ na základních a středních školách, kromě Liberce a Jablonce nad Nisou třeba v Broumově, Hradci Králové nebo Mělníku, ale naším cílem je především soustředit aktivní žáky u nás, kde jim poskytneme kvalitní zázemí – naše výzkumné laboratoře se po školách vozit nedají… Dlouhodobým parterem je nám Střední průmyslová škola strojní a elektrotechnická a Vyšší odborná škola v Liberci, která poskytuje zázemí některým našim aktivitám pro nejmenší děti. V jejich případě je Dětská univerzita směřována zejména na rozvoj základních polytechnických dovedností – učí se vrtat, pájet, brousit, řezat atd. a tato škola má pro tyto aktivity, na rozdíl od univerzity, vhodně vybavené dílny. Pomyslným zlatým hřebem je jejich kovářská dílna se 4 výhněmi. Říká se, že dnešní mládež je nešikovná a nic neumí, když jí však dáte příležitost, zjistíte, že to není až tak pravda. A právě v kovářské dílně se každoročně přesvědčujeme, že rukodělná tradice musí snad být v našem národě geneticky zakódovaná – i žáčci z 1. stupně jsou schopni vzít do jedné ruky kladivo, do druhé kleště s doběla rozžhaveným železem a něco smysluplného z něj vyrobit.
Určitě už máte nějakou zpětnou vazbu od učitelů a dětí. Jak se dívají oni na zkušenost z dětské univerzity? Co hodnotí kladně? Setkává se to s jejich očekáváním?
Mohl bych parafrázovat reakce pedagoga, když dítě ve škole uplatní svou znalost z výuky – jednou reakcí je „To je hrůza, on (ona) se mne snažil(a) zesměšnit!“, druhou „To je super, on (ona) o tom ví víc, než já!“. Máme pedagogy, kteří nám každý rok vytipovávají šikovné děti a doporučují jim návštěvu Dětské univerzity, už jsem zaregistroval i doporučení z pedagogicko-psychiatrických poraden. Na druhou stranu jsem ze strany škol zaznamenal i odrazování od účasti, které ale podle mne většinou pramení z nepochopení smyslu a cíle DU, případně z pocitu „ohrožení dominance“ nad žákem. To samozřejmě chápu – před nějakou dobou jsme na podporu Dětské univerzity zorganizovali exkurzi po našich laboratořích pro pedagogy ze ZŠ a SŠ z blízkého i vzdálenějšího okolí a jedna známá se mi na konci, po návštěvě laboratoře genetiky svěřila „Víš, já jsem to sice před 25 lety vystudovala, ale teď jsem od třetí věty vůbec netušila, o čem to tam ta paní povídala, my jsme skončili někde u lakmusového papírku“. Když pak přijde osmák z kurzu mikrobiologie a řeší nejnovější metody sekvenování DNA nebo přinese z kurzu 3D technologií vizitku s 3D modelem svého obličeje, může to leckterého pedagoga zabolet, ale podle mne je to o jeho sebevědomí.
Máte nějaké „success stories“, tedy příběhy úspěšného „obrácení na vědu“?
Zase tak dlouho Dětskou univerzitu neděláme… Každopádně víme o několika úspěšných absolventech. Například před několika lety vyhrál náš absolvent, tehdy ještě žák nižšího stupně gymnázia, soutěž středoškolských robotů na ČVUT. Jako vítěz se mohl zúčastnit i soutěže pro vysokoškoláky a skončil zde druhý, čímž uvedl organizátory v rozpaky, protože cenou za 2. místo byl sud piva. Druhý příběh je z minulého roku, kdy náš dlouhodobý účastník strojírenských kurzů vyhrál české finále soutěže AMAVETu a se svým 3D modelem vozů pražského metra a v mezinárodní soutěže vědeckých a technických projektů pro středoškoláky I-SWEEEP v USA skončil třetí. Jestli ale skončí jako vědečtí pracovníci, na to bych si rozhodně nevsadil, vychovávat vědce snad ani není naším záměrem.
Upřímně, že vy si tak trochu připravujete budoucí adepty Technické univerzity v Liberci? Je to skutečně zištné, kalkul?
Mezi návštěvou Dětské univerzity a podáváním přihlášek na VŠ je strašně dlouhá doba, u žáka 1. třídy je to 13 let – to by nikdo racionálně uvažující nebral jako dobrou investici. Přiznám se, že mojí osobní motivací při zakládání Dětské univerzity bylo alespoň u malé části populace zlomit pozitivní zkušeností odpor k technickým a přírodním vědám, který bohužel naše školství v poslední době v žácích (doufejme nechtěně) pěstuje. Stejně tak mi vadí faktická nedostupnost kvalitního zájmového vzdělávání pro většinu populace, čest výjimkám.
Jestli pak některý z absolventů půjde k nám, do Prahy, Brna nebo do světa, to nám je celkem jedno, důležité je, že jsme mu poskytli možnost si „nanečisto“ vyzkoušet, jestli ho vybraný obor baví nebo naopak dovést ke zjištění, že to není to pravé. Dnes je mnoho oborů v kurzu díky marketingu či různým seriálům či filmům, o to je pak horší setkání s realitou – máme dost příkladů dětí, které chtěly za každou cenu na nějaký obor a pak nadšeně absolvovaly něco úplně jiného. S podobnými problémy se setkávám i u našich vysokoškolských studentů, tam už bývá chyba ve výběru dost drahá…
Budete pokračovat? Jaká je budoucnost projektu?
Pokračujeme, v tomto roce budeme otevírat již 7. ročník a prakticky denně odpovídám na dotazy, kdy už se bude možné přihlásit.
Současně řešíme jeden příjemný problém – první absolventi postupně opouštějí základní školy a dožadují se rozšíření naší zatím omezené nabídky oborů pro středoškoláky, s tím budeme muset něco udělat.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
