Příměstské tábory, pobytové tábory, soustředění, rodinné výlety a dovolené – tak vypadají prázdniny velké části českých dětí. Ať si jen hezky užijí své volno, myslí si rodiče, zatímco jim za letní radovánky odplouvají z účtu tisíce i desetitisíce korun. Jenže ne každá rodina tyto prostředky má, další zase volný čas svých dětí vůbec nemají prostor řešit. Po koronavirové krizi, kdy byly mnohé děti půl roku doma, mají letošní prázdniny obzvlášť hořkosladkou příchuť.

Jirkovi je patnáct let, vyrůstá jen s tátou v pražských Nuslích. Ve třinácti začal kouřit cigarety, marihuanu přidal brzy poté. Když nemůže sehnat trávu, tak si s kamarády někde ve večerce koupí láhev vodky a paří někdy až do rána, takže už si ani nevzpomíná, kdy naposledy vstával před jedenáctou. Ve škole zatím jakžtakž prolézá, ale žádná velká sláva to není; navíc cítí, že se mu situace s pitím a kouřením trochu vymyká z rukou. Jak se blíží začátek školního roku, sílí v Jirkovi nepříjemné pocity. Během koronavirových prázdnin do školy skoro nic neudělal a teď má strach z toho, že učitelé budou spěchat s probíráním staré i nové látky a on se v učivu už úplně ztratí.

O rok starší Olga se narodila na Ukrajině, ale máma ji přivezla do Česka, když byla ještě maličká; společně bydlí v Praze na Žižkově. Máma ale hodně pracuje, dcera ji skoro nevidí. Olžinou slabostí jsou sociální sítě; na Instagramu, TikToku a Facebooku tráví celé hodiny, často hluboko do noci. Pak není ráno schopná vstát, a to byl i jeden z důvodů, proč ji už v pololetí vyloučili ze střední školy. Ví, že by měla zajít na úřad práce, ale nikdy jí nešlo mluvit s cizími lidmi. Zatímco jí narůstají dluhy na povinných odvodech, nakupuje Olga kosmetiku, dělá si selfie a natáčí videa.

Nuda, sociální sítě a láhev vodky z večerky

Děti ze sociálně slabých a ohrožených rodin podle Martiny Zikmundové z České asociace streetwork letos zažívají těžší léto než v uplynulých letech – mnohé se ani na prázdniny netěšily, protože věděly, že je nic zajímavého nečeká. Tráví hodně času o samotě doma, starší sourozenci hlídají ty mladší a dlouhé dny vyplňují všelijak; dost často s mobilem v ruce, u televize nebo počítače.

„Pokud mají děti milujícího dospělého a stabilní domov a jejich rodiče ,pouze´nemají dostatek finančních prostředků na placení různých zážitků, je to vlastně ještě dobré. Problém je, když se jedná o děti ohrožené exekucemi, ztrátou bydlení, alkoholismem nebo násilím v rodině,“ říká Martina Zikmundová. „Pokud rodiče denně musejí bojovat o naplnění těch nejzákladnějších životních potřeb, pak je jakékoliv přemýšlení o volném čase dětí naprostým luxusem. Nejsou kompetence, není energie.“

To potvrzuje i Nikola Valdová, která pracuje jako vedoucí streetworkerů v organizaci Beztíže, specializovaného oddělení Domu dětí a mládeže Praha 3 – Ulita -, které pomáhá mládeži žijící rizikovým způsobem života. Říká, že mnohé děti a dospívající se ve volném čase nudí, nemají žádné kroužky nebo koníčky, poflakují se po nákupních centrech a po různých skrytých zákoutích ve městě, kde se dá někde poblíž ve večerce koupit alkohol a cigarety. Často pocházejí z neúplných rodin, nepodnětného prostředí, část z nich jsou také cizinci, jiní zase mají rodiče, kteří kromě práce nemají čas na nic jiného, a dětem jejich zájem chybí.

“V časech koronaviru jsme s nimi hodně řešili školu. Někteří se snažili, jiní se na to hned od první chvíle vykašlali a čekali, co bude. Teď, po půl roce, se všichni začínají probírat a mají značné obavy z návratu do lavic. Bojí se, že se přijde na to, že se za druhé pololetí nic moc nenaučili, taky mají strach z toho, že se nedokážou po tak dlouhé době zase vrátit do běžného koloběhu vstávání v půl sedmé,” vysvětluje Valdová. “Dá se říct, že problémy, které tito dospívající měli, se během posledních měsíců zhoršily, a některé další přibyly – třeba právě s organizací času.”

Půl roku je dlouhá doba, čas ztratil strukturu

S podobnými dětmi, jako jsou Jirka a Olga, pracuje i nízkoprahový klub pro děti a mládež R-Mosty, který sídlí v Praze na Žižkově. Klub navštěvují dospívající od deseti let – tedy děti, kterým koronavirová opatření zavřela školy začátkem března, a že je to letos ještě horší než obvykle, potvrzuje i vedoucí klubu Tomáš Rezek: „Když začala karanténa, viděli jsme u některých dětí snahu všechno si zorganizovat, učit se a o prázdninách si najít brigádu. Jenže jak ubíhaly měsíce, to odhodlání se snižovalo a děti si víc a víc přivykaly na čas bez struktury. Dnes jim jeden den splývá v druhý, a když se jich naši kontaktní pracovníci ptají, co budou dělat dnes nebo zítra, nejčastější odpověď zní: nic.“

A jak takové nic vypadá? Podle Tomáše Rezka se prostě pozdě vstává, pak se poflakuje doma u televize nebo mobilu, a kolem oběda se vyráží „ven“. Část dětí se potlouká po ulicích, čekají, koho kde potkají; část tráví odpoledne v nákupním centru, kde je wifi, lavičky k sezení a nikdo po nich nic nechce. Někteří teenageři si najdou cestu do některého z nízkoprahových zařízení v okolí, kde si můžou zahrát třeba fotbálek, hry na počítači i deskové hry. Některé kluby nabízejí v létě různé výlety a výjezdy, případně aktivity na odpoledne, které pomohou dospívajícím „zabít čas“. „Ale nejen to; sice jsme na první pohled jen taková zašívárna pro ukrácení dlouhé chvíle, ale našim cílem je vylepšit ohroženým dětem komunikační dovednosti, naučit je respektovat pravidla, zacházet se stresem a emocemi a trávit volný čas jinak než na sociálních sítích nebo zevlováním po ulicích,“ vysvětluje Tomáš Rezek. „V posledních měsících ale vidíme, že se mezi teenagery rozmáhají tzv. party na bytech. Během karantény se dospívající naučili, že zatímco na ulici jsou pod jakousi sociální kontrolou – můžou potkat například městské strážníky, sousedy nebo učitele ze školy – v bytě jsou schovaní a můžou si dělat, co se jim zlíbí. Slýcháme tedy o mejdanech, kde se pije alkohol, kouří cigarety i marihuana, a navazují se letmé a rizikové vztahy. Nejmladším účastníkům ale bývá i kolem dvanácti let, a to je opravdu příliš brzy,“ popisuje Rezek.

Ohrožené rodiny potřebují pomoc včas

Do konce prázdnin zbývají už jen dva týdny a některým dětem, které se po celou karanténu neučily, hrozí hned na počátku školního roku přezkušování a dodatečná klasifikace. I s tou v neziskovkách a dalších nízkoprahových zařízeních dovedou pomoci.

Česká asociace streetwork s podporou Nadace České spořitelny realizuje projekt na vyhledávání a podporu dětí, které byly z různých důvodů v době nouzového stavu mimo kontakt se školou a distanční výuku. Do této činnosti se aktivně zapojila i Beztíže a během prázdnin podporuje řadu žáků v několika pražských částech. “V rámci projektu děti a jejich rodiny zasíťujeme do sociálních služeb a dalších podpůrných institucí, dobrovolnických programů na doučování, poskytneme jim chybějící techniku a síťové připojení. To, že se situace ohrožených dětí skutečně zlepší, ale nezajistí žádné projektové aktivity, je potřeba postavit funkční systém. Je nutné ohrožené děti cíleně vyhledávat a nabízet jejich rodinám adekvátní podporu,” říká Martina Zikmundová z České asociace streetwork.

Velkou úlohu v tom mohou zastat pedagogové. Když se teď všechny děti zase sejdou ve škole, učitelé si mohou všimnout, že u nich není všechno v pořádku, vnímají i jemné signály změn v chování, prožívání dětí, v aktivitě nebo zapojení do kolektivu. Tyto informace by neměly zůstat jen u třídního, ale pokud se potvrdí potřeba podpory dítěte nebo celé rodiny, škola by měla znát a kontaktovat služby ve své lokalitě. “Stejně to platí i o lékařích, zejména pediatrech. Právě pedagog a lékař jsou lidé, kteří dítě vidí (krom rodinných příslušníků) pravidelně a změn si mohou všimnout. Pokud se odborná pomoc nebo jen podpora, správné nasměrování, rada, poskytne včas, včas, nemusí z toho být průšvih, mnohdy stačí malá cílená intervence, jako je třeba doučování, docházka někam do sociální služby, poradny nebo terapie,“ dodává Martina Zikmundová.

Kdo například pomáhá dětem, které jsou o prázdninách ponechány samy sobě?

Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež (laicky řečeno kluby) jsou sociální službou pro děti a dospívající ve věku 6-26 let, poskytují podporu a pomoc při řešení nepříznivých sociálních situací, fungují jako prevence rizikového chování. Služba je snadno dostupná, bezplatná a může být využita i anonymně. Nízkoprahové kluby najdete často na sídlištích ve velkých městech, kde se pohybuje větší počet neorganizovaných dětí a mládeže, ale i v menších městech nebo sociálně vyloučených lokalitách. Jejich cílem je doprovázet ohrožené děti dospíváním a nabízet jim alternativu k rizikovému životnímu stylu, nebo je síťovat do návazných služeb pomoci, spolupracovat se školou a dalšími institucemi.

Streetwork (terénní služby) je metoda sociální práce, kterou pracovníci a pracovnice poskytují službu v přirozeném prostředí klientů; ať už jsou to parky, nádraží, nebo třeba nákupní centra. Pracovníci a pracovnice aktivně vyhledávají příslušníky své cílové skupiny, poskytují pomoc a informace, které mohou pomoci ke změně životní situace, ale i doprovod do návazné služby nebo na úřad, k lékaři apod.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let