Mám za to, že si poněkud protiřečíte. Tvrdíte, že maturita by měla prověřovat mimojiné pravopis, ale zároveň označujete jistá naprosto základní pravidla pravopisu za „pseudoakademické znalosti“, určené pro gymnázia. Zbytek toho výčtu jsou především studijní předpoklady, jak jsem předjímal v předchozím příspěvku.

Matematika, jako každá činnost, vyžaduje trénink. Což znamená řešení početních, grafických a logických úloh. V matematice nelze přirozeně, bez destruktivního dopadu na studijní výsledky žáků, omezit objem počítání. I to Vámi zmíněné čtení grafů a procenta ho koneckonců vyžaduje. Humanitní obory počítání možná nevyžadují, nicméně i tak potřebují jako sůl.

Já Vám rozumím a v zásadě s Vámi i souhlasím. Chápu, že máte k dispozici zdůvodnění účelu jednotlivých úloh. Co mi však stále vrtá hlavou je právě to, kdo a na základě jakých kritérií by měl posuzovat, co (který účel) je podstatné a co nikoliv. Mám-li vzít jako příklad ten jmenný přísudek – podle Vás jde o zbytečnou technikalitu, kterou si můžou „opepřit“ testy gymnazisté, podle mě je ale pochopení vztahu mezi slovy ve větě, který je pointou této „technikality“, stěžejní součást porozumění textu, přičemž mějme na paměti, že maturant by měl text chápat na vyšší, než pouze intuitivní úrovni, což jste také víceméně sám řekl v předcházejícím příspěvku.

Co znamená, že se daný typ úlohy „osvědčil“? A na základě čeho byl sestaven onen maturitní katalog? Stále se totiž nedostáváme k pointě – podle jakých kritérií se rozhoduje o tom, co je pro maturanta účelné a co nikoliv? Pořád mám totiž pocit, že ta kritéria nelze stanovit racionálně, čím se dostávám k původní myšlence, zda je vhodné stanovovat obsah maturitní zkoušky na základě konsenzu nevyhnutelně poplatného době a společenským náladám.

Ta na začátku zmíněná potíž má velmi snadný lék – čtení knih. Tím se se všemi probíranými pravidly pravopisu setkají v praxi, ta jim přejdou do krve a už pro ně nebudou jen nepochopenou mechanickou znalostí.

Co si představujete pod pojmem podstata úlohy? Že by každá úloha měla mít světsky srozumitelné zadání a končit odpovědí, která interpretuje výsledek? Něco na způsob: „k získání směsi o dané teplotě potřebujeme tolik té kapaliny a tolik oné“? Jistě Vás nemusím upozorňovat, že většina výpočtů v matematice jsou pouhé mezivýpočty, které takovýto význam samy o sobě nemají (a které jsou s probíraným učivem čím dál náročnější), ale přesto se studenti musejí naučit je počítat, aby se přes ty mezivýpočty dostali k finálnímu výsledku. Proto jsou také cvičebnice plné takovýchto „mezivýpočtů“, jejichž smyslem je pouze všestranný dril vzorečků. Je to proto, aby se studenti naučili počítat, bez čehož se možná obejdou u intuitivních logických úloh, ale zcela určitě ne u ničeho složitějšího.

Říkáte, že podpora aktivního čtenářství ze strany mnoha škol už přináší výsledky, ale také, že místo skutečné gramotnosti ze čtení vyplývající mají studenti pořád jen mechanické znalosti. Jak tomu mám rozumět?

„Osvědčila se“ tedy znamená: „efektivně testuje užitečnou znalost“, chápu to správně? Z toho, co říkáte, mi však připadá, že bychom měli rozlišovat mezi užitečnou znalostí a užitečným způsobem, jak ji testovat. Klíčová je tedy volba adekvátního způsobu testování dané znalosti.

A tady bych chtěl podotknout, že maturant není typickým zástupcem většinové společnosti. Především se nevydává cestou obtížnějších studií jen proto, aby se na jejím konci spokojil s tím, co by mohl mít i s výučním listem. Nelze tedy posuzovat, co je užitečná znalost a co už „akademická zbytečnost“ podle toho, co by maturant využil i kdyby nebyl maturantem, ale spíše podle toho, co očekáváme od maturantů a především co od nich očekávají vysoké školy, kam většina z nich půjde.

PŘ.: Většinová populace může na jmenný přísudek klidně zapomenout a také zapomene, ovšem maturant by měl být schopný textu nejen intuitivně rozumět, ale také analyzovat, aby v něm našel třeba ty Vámi zmíněné manipulace, nebo prostě jen ay dokázal pochopit mnohdy velice náročné studijní materiály na vš. Nevím, nakolik mu k tomu pomůžou básnické figury, ale znalost typů vztahů mezi slovy ve větě je pro tyto účely jistě užitečná.

Ztracené peníze tedy nejsou v tom, že někomu dáme možnost opakovat náročnou zkoušku. Do příslovečného kanálu je vyhazujeme spíše tím, že někomu platíme maturitní vzdělání a přitom ho neustálým snižováním laťky pod DOJMEM užitečnosti přibližujeme k „nižšímu“ vzdělání. Nemyslíte?

Představa, že maturanti tvoří většinu společnosti, je vskutku děsivá. Není se pak čemu divit, že tolik lidí u maturit propadá – tolik studentů, kteří by měli kombinaci zázemí, motivace a intelektuálních kapacit na zvládnutí náročné maturitní zkoušky v žádné normální populaci není. Nevím, jaká je situace v jiných zemích, ale ta naše rozhodně tolik maturantů nepotřebuje (tzn. nejsou v takovém počtu uplatnitelní na trhu práce, což dokazují firmy, volající po absolventech nematuritních oborů) a neměla by se tedy snažit maturity jakkoliv upravovat s cílem umožnit úspěšné absolvování takovému počtu studentů. Degraduje to význam maturit a deformuje to trh práce. A taková situace rozhodně není žádoucí.

Naštěstí doba, kdy bylo v každé druhé firmě trendem vytvářet „mladé dynamické kolektivy“ už pomalu odchází. Firmy si dnes již více váží dříve vystudovaných. Jednak začínají chápat, že kvalita jejich vzdělání, byť třeba často nemají ani maturitum natož vš, je úplně někde jinde, než vzdělání dnešních mladých. A jednak si uvědomují, že člověk, který jim může nabídnout praxi, pracovní zkušenosti a návyky a loajalitu, které se od mladých nedočkají, je pro zajištění stabilního výkonu větší přínos, než kdejaký kničemubakalář. Mnoho zaměstnavatelů v soukromé sféře tedy raději v individuálním případě upustí od požadavku vyššího vzdělání, pokud to jde, než aby přišli o kvalitního zaměstnance. Jsou ale i případy, kdy toto nemohou udělat ze zákona. Například ve finančnictví je spousta pozic spojena s odbornou zkouškou od ČNB, která je podmíněna právě maturitou.

Jistě. Jenže někdo mluví o rozkladu školství z pozice a kompetence ministerstva, a někdo se naváží do kvality jednotlivých škol, tedy produktů tvrdé kolektivní práce, neodůvodnitelnými všeobecnými pomluvami toho typu, že tu máme málo kvalitních základek. V tom je krapet rozdíl.

Ó nikoliv. Říkám, asi ne dost jasně, že já kritizuji ministerstvo za rozklad školství. Všechny ty nedomyšlené inkluze, po deseti letech stále chybové státní maturity, přeměna vzdělávacích institucí na výchovné, financování podle počtu žáků, vnucování různých alternativních metod v stádiu experimentů a další věci, na které si stěžuje celá spousta lidí z laické i odborné veřejnosti. Vy, oproti tomu, tvrdíte, že je tu málo kvalitních základních škol, přičemž to nejslušnější, co se o tomto tvrzení dá říct je, že je to nepodložená pomluva. Nikdo Vám nebrání kritizovat věcně.

Dovolím si odpovědět zde a přeskočit úvod toho blogu, protože k dekádě neutuchajících chyb v testech i metodice hodnocení by se měl vyjádřit spíše Cermat. Jenom podotknu, že za jedinou chybu nikdo nikdo nevylítl, takže výroky typu „jediná drobná chyba může dramaticky ovlivnit váš život“ jsou jemně řečeno dost divoké.

Ad první krok) Minimálně odborná veřejnost, která je v debatách s laickou veřejností v první linii obrany, by detailně informovaná jistě být měla. Podobně stěžejní přijímací zkoušky na vš však do takové hloubky nikdo nerozebírá, nekontroluje jejich bezchybnost, a nikomu to nevadí, takže je otázka, zda není tento tlak na maturity motivován i něčím jiným, než jen snahou o účelné testování. Třeba konkurenčním bojem.

Druhý a třetí krok jsme už v podstatě rozebírali v diskuzi.

Ad čtvrtý krok) Velmi vydařený nápad. Mohl byste ho trochu rozvést? Konkrétně by mě zajímalo, jak by taková maturitní práce vypadala na méně akademických oborech. Protože přiznejme si, „jednodušší bakalářka“ zní pořád dost akademicky a tak se trochu obávám, že by se jí musela přizpůsobovat výuka. A co si myslíte v tomto duchu o středoškolských odborných činnostech, které již existují a mají podobnou podstatu, byť nejsou na všech školách a neobhajují se u maturity?

To zní velice slibně, musím uznat. Také mi to jistým způsobem připomíná praxi z GB, kde mají u A Levels, což je takový ekvivalent české maturity (ale myslím, že to mají i u „nematuritních“ oborů), povinnou obhajobu svých studijně-pracovních aktivit, říkají tomu portfolio. Kdo rád maluje, má ve svém portfoliu obrazy, kuchař zase třeba své recepty, fotky jídel a ověřenou praxi z restaurace apod. Jen to musí být aktivity, které mají nějakou spojitost se studovaným oborem. Takovýmto způsobem se do hodnocení výstupní zkoušky promítne nejen poslední dejme tomu pololetí, ale v podstatě celé jejich středoškolské studium a to ne ve formě známek s omezenou vypovídací hodnotou, ale ve formě praktických výstupů, které může kvalifikovaně posoudit i porota, která daného studenta do té doby nikdy neviděla. Není to asi úplně to samé, co navrhujete Vy, ale myslím, že by stálo za to tyto dvě věci nějakým užitečným způsobem zkombinovat, co myslíte? I kdyby to mělo být „jen“ tak, že ta Vámi navrhovaná maturitní práce by byla takovou majoritní dominantou v portfoliu studenta. Opravdu by mě zajímalo, co byste na toto řekl.