Já mám ráda kočička. Děti z cizích zemí se učí ve školce češtinu, ulehčí jim to vstup do školy

Šestiletá Verunka má jít už za půl roku do školy. Má zrzavé kudrny, na nose pihy, proříznutou pusu a jeden malý handikep – oba její rodiče hovoří pouze ukrajinsky. Je šikovná a akční, ale češtinu ještě potřebuje dobrousit. Dvakrát týdně za ní a několika dalšími dětmi dochází dvě lektorky češtiny. Školka je za jazykovou pomoc vděčná a ocení to brzy i škola.

Ze tříd jedné žižkovské školky se line hudba, smích, dětské výskání. Je po svačině, za hodinku se půjde ven. Zatímco většina dětí má klasický mateřinkový program se svými učitelkami, pětice dětí se schází v jídelně s Terezou a Evou, lektorkami programu, který má předškolákům pomoci se záludnostmi češtiny. Počet cizinců v českých školkách i školách narůstá a stát zatím nemá vypracovaný systém, jak jim pomoci s včasným zvládnutím češtiny.

To je beranka
„Děti, jaká znáte zvířátka a jaké zvuky dělají?“ ptá se lektorka Tereza a vytahuje obrázky. Děti začnou jako o závod bečet, mečet, mňoukat a štěkat. „To je beranka,“ ukazuje drobný hnědooký Jaroušek na obrázek ovečky. Jaroušek je Rus, ale jeho otec, který žije v Česku už dvacet let, na něj doma důsledně mluví česky. „To je morče! Na Ukrajině jsem měla morče, ale umřelo,“ vzpomíná nad obrázky zvířátek zrzavá Verunka. Mluví se o tom, kde která zvířátka žijí a čím se živí.

Hodina se pomalu mění v jeden velký zvěřinec. Nakonec zabírá nápad s míčkem: mluvit může jen ten, kdo ho drží. Hned, jak dokončí myšlenku, musí míček předat dál. Klid obnoven, pokračuje se dál.

Mluví jen ten, kdo má míč.

Asijské děti se učí pomaleji
Zejména v Praze počet usazených cizinců neustále roste. Podle statistik jich v hlavním městě v roce 2016 žilo asi 185 tisíc. Čím dál častěji se tu usazují, kupují byty, zakládají rodiny – a ve školkách a školách je to znát.

„Děti, které učíme, pocházejí zejména z Ruska, Ukrajiny, Vietnamu, Běloruska, Bulharska a dalších zemí. Jejich jazyková úroveň je různá. Naším cílem je, aby se před zápisem na základní školu zbavily ostychu a upevnily si jazyk natolik, aby prošly zápisem a ve škole se jim ostatní kvůli češtině nesmáli,“ vysvětluje Tereza.

Ona sama vystudovala francouzštinu, domluví se rumunsky, má za sebou celou řadu zahraničních stáží a studijních pobytů. Už půl roku pro neziskovou organizaci My.aktivity dochází do několika pražských školek. Kromě ní tvoří tým lektorek ještě studentky a absolventky bohemistiky na Filosofické fakultě UK.

„Velký rozdíl je v tom, jestli se děti narodily už do českého jazykového prostředí, nebo zda sem přijely s rodiči třeba těsně před nástupem do školky. Děti ze slovanských národů se učí rychleji než děti asijské, které se navíc mimo školku pohybují prakticky jen ve své komunitě,“ sdílí Tereza svoje zkušenosti.

Ach to skloňování
„Co má ráda kočička? Kočička má ráda myš. A já mám ráda kočička,“ usmívá se Vietnamka, které se ve školce říká Anička, a ukazuje na své tričko s obrázkem kočky. Děti pomalu přecházejí na další aktivitu. Lektorky vytvořily obrázky popletených zvířátek a děti je dávají do pořádku. Vzduchem létají slova jako ploutve, ocas, zobáček. „Slovní zásobu mívají tyto děti ze školek poměrně slušnou,“ vysvětluje Tereza. „Problémy jim dělá spíš gramatika, jako je skloňování nebo časování. Snažíme se s nimi hravou formou procvičovat právě tyto problematické jevy.“

Vyučovací hodina se chýlí ke konci, děti usedají k papírům a pastelkám a začínají sami vytvářet svá popletená zvířátka. Nakonec se s učitelkami rozloučí písničkou a odbíhají se převléknout a hrát si s ostatními dětmi. „Příště si povíme něco o Velikonocích,“ volá za nimi Tereza.

Zbytečné odklady
Nezisková organizace má s výukou češtiny velké plány. Momentálně chystají učebnici pro lektory a pracovní listy pro děti, které by si mohly nosit domů, malovat a vystřihovat si z nich.

„Zatím skripta pro výuku předškoláků neexistují,“ vysvětluje Zuzana Kortusová z neziskovky My.aktivity. „Naše lektorky je teď vlastně vytvářejí. Pravidelně se scházejí na poradách a workshopech a dávají dohromady nápady na aktivity, které se jim v praxi osvědčily. Jedním z výstupů projektu by tedy měla být úplně první sada výukových materiálů pro výuku češtiny v mateřských školách.“

„Na začátku jsme školky oslovovali my, dnes už chtějí vědět samy, zda budeme pokračovat i v příštím roce, a ozývají se nám další. Děti už jsou navázané na lektorky, navykly si na rituály, kterými hodiny začínáme a končíme,“ uzavírá Zuzana Kortusová.

Doposud se přitom otázka předškoláků s jiným mateřským jazykem než je čeština příliš neřešila. Děti většinou dostávaly odklad školní docházky, případně trávily rok v přípravné třídě, takzvaném nultém ročníku. Stačí přitom malá dopomoc s jazykem a většina z nich může zasednout v lavicích s vrstevníky.

2 Komentáře zapnuto "Já mám ráda kočička. Děti z cizích zemí se učí ve školce češtinu, ulehčí jim to vstup do školy"

Pravidla diskuze

(zavedena 13. dubna 2018)

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání
Příspěvky porušující pravidla mažeme.
avatar
nejnovější nejstarší
Lea
Host

To jsou přece aktivity,které se ve školce běžně dělají,také jsme měli děti jak asijské,tak slovanské.Všechny se česky naučily velmi dobře i bez asistentek.

Eva
Host

Příklad od nás. V našem menším městě tři vietnamské rodiny svěřily do péče své malé roční potomky na dva roky přes den českým ,,babičkám,, a děti při nástupu do mateřské školy se v českém jazyce orientovaly a pak trochu starší fungovaly jako tlumočníci mezi námi a rodiči.