„Vděčím české škole za disciplínu, ale podstatné věci jsem se naučila až v zahraničí,“ říká první česká zástupkyně mládeže v mezinárodní organizaci OSN.
Základní škola – šťastné roky, nebo utrpení?
Kombinace obojího. Šťastné roky to určitě byly, pořád na ně v dobrém vzpomínám. Vděčím české škole za disciplínu, kterou mi dala, za to, že jsem si navykla se učit, i když ty tuny vědomostí, které jsem se musela učit nazpaměť, není samo o sobě není nic, co by člověk později v životě využil. Utrpení spočívalo v tom, že jsem musela dělat hodně věcí, které mě nebavily, stylem, který mě nebavil.
Šprt nebo lajdák?
Já jsem byla hroznej šprt, megašprt. Můj první sen, který si pamatuju, bylo mít samé jedničky na gymplu. Co jsem to byla za dítě, že jsem měla takový sen? Všichni říkali, že to nejde, že gympl je hrozně těžkej a budu ráda, když budu mít trojky. Takže jsem vážně dřela, klidně třeba do půlnoci. A úplně ze své vůle, rodiče mi nic neříkali. Když chceš mít jedničky na české škole, ani to jinak nejde, vždyť toho množství látky, kterou musíš recitovat před tabulí, je šíleně moc.
Oblíbený/neoblíbený předmět?
Bavily mě jazyky, dějepis, zeměpis – učit se o světě. Bavil mě i tělocvik, mám ráda sporty. Co mě vůbec nebavilo – chemie, fyzika. Byla jsem humanitně zaměřená, ale později při studiu v USA jsem si brala třeba matematiku dobrovolně. Ono je to totiž často o přístupu učitele. I na besedách mi čeští studenti často říkají: mě baví tenhle předmět, protože máme dobrého učitele. Chtělo by to víc učitelů, kteří se soustředí víc na studenty, diskutují s nimi a jsou otevření otázkám. Často slýchám, že se děti bojí ve škole něco říct, protože mají pocit, že žádoucí je jen papouškování.
Co nejužitečnějšího jste se ve škole naučila?
Tu disciplínu, o které už jsem mluvila. Ale celkově víc jsem se toho naučila v Americe. Nejvíc asi na bakaláři, to bylo něco, co mi změnilo život – měla jsem tam velkou podporu učitelů, kvalita výuky byla obrovská, bylo to hodně náročné a měla jsem neustále pocit, že nestíhám. Ale naučilo mě to kriticky myslet, psát, hodně jsme psali, hodně jsme četli. A když jsem dělala přijímací řízení do OSN, tak to byly samé eseje a k tomu 70 vědomostních otázek a všechny prověřovaly moje kritické myšlení. Právě Pomona College, kde jsem studovala bakaláře, vděčím za to, že jsem uspěla.
Kterou zkušenost považujete v životě za nejpřínosnější?
Těch je. Nejvíc asi to, že jsem odjela v šestnácti do zahraničí a byla jsem tam úplně sama. To mi naprosto změnilo pohled na svět. Ale zároveň si uvědomuju, nakolik mě utváří to, že jsem z Mostu. Díky tomu vím, jaké štěstí mám a cítím vděčnost. Třeba za to, že mí rodiče nejsou rozvedení, jak tomu v Mostě často bývá. To mi vždycky dodávalo sílu. A taky za jejich podporu. Doteď si vzpomínám, v jakém šoku byli, když jsem jim po roce v Americe zavolala, že už se nevrátím, že chci pokračovat ve studiu tam. Ale věřili, že vím, co dělám, a dali to.
Zuzana Vuová (26) se narodila v severočeském Mostě. V šestnácti letech odešla do USA, kde dokončila střední školu a vystudovala bakalářský obor na kalifornské Pomona College. Navázala magisterským studiem politologie na London School of Economics. Je první českou mládežnickou delegátkou do OSN. Žila v Libanonu, loni ji pracovní povinnosti zavedly do Keni. Mluví česky, vietnamsky, anglicky, francouzsky, španělsky a učí se arabštinu.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Nevim zda diskuze spis dotaz Kcemu,proc a komu je takova zastupkyne ci zastupce co tim Cr ziskava.Prosim o konkretni udaje ne vseobecne plkani jako v eu parlamete
Slečna to popisuje jako pohádku, odjela studovat do USA a poté rodičům sdělila, že zůstane studovat dál. Prosím pohádky snad patří na jiné stránky. Vzhledem k tomu, že mám osobní zkušenost s náklady studia v zahraničí, tak se patrně jedná o slečnu mimořádně finančně zajištěnou, která své vzdělání zahodila v takové zbytečné organizaci jako OSN. Patrně by byla prospěšnější společnosti při svém vzdělání nějakým smysluplnějším povoláním, než plkáním v OSN.
Můžeme se jí zeptat, ale osobně si nemyslím, že byla finančně zajištěná ani že neexistuje pro výborné studenty možnost studovat v USA na stipendium. Taky si nemyslím, že OSN je zbytečná organizace. Přinejmenším vznikla z velké potřeby a vůle se domluvit, a jestli to nefunguje, neznamená to, že se o to nemá cenu pokoušet. Takhle bychom mohli být brzy hotoví se vším.:-)
Víte, protože mám osobní zkušenost se studiem v zahraničí jednoho z našich dětí, tak vím, že i se stipendiem Vám nezajistí levný život při studiu. To především. Dovolím si jen uvést příklad. Před pár lety byl medializován případ australského studenta, který absolvoval NEPLACENOU praxi u OSN. On tak strašně chtěl tuto praxi absolvovat, že spal na pláži ve stanu, zatímco jeho „kolegové na neplacené praxe“ z práce se na této pláži bavili. Oni totiž byli zcela zabezpečení a tato praxe pro ně byla zábava. Hrozné zjištění. Opravdu si myslíte, že člověk, který nikdy nepoznal hodnotu peněz (nikdy je nevydělal, protože na účet chodí bez práce) může mít pochopení pro problém obyčejného člověka? Například pro jeho potřebu k přístupem k základním životním potřebám? To těžko. Vůbec s vámi nejsem v rozporu, ano OSN vzniklo z potřeby řešit problémy světa. Ano, ale kde je dnes? To raději ani nechci vyslovit. Je to velmi drahá organizace, která nikdy nic nevyřeší, jen spolyká peníze.
Pokud měla slečna výborné výsledky ve studiu, velmi jí je přeji, ale přeci jen by se dalo využít mnohem lepším způsobem, například ve vědě atd.
Mně se na tom jejím příspěvku líbilo, že se sebrala a někam odjela, kde na rodičovskou podporu nemohla spoléhat (protože znám většinový model vietnamských rodin s rodiči, kteří jsou od rána do noci v kšeftu, ale rozhodně nejsou bohatí, byla jsem se podívat i v rodinách).
Zrovna včera jsem byla u jedné naší čtenářky na návštěvě – tedy Češky, žijící na Moravě – a ta mi představila syna, který byl taky dva měsíce v Anglii, aby si vyzkoušel, zda se tam uživí, a v září tam pojede studovat. A při tom bude pracovat. Ovšem bylo by fajn, kdyby se pak mladí lidé vraceli zpátky sem, do České republiky, a nejen do Prahy. Vždycky se mi líbilo třeba na Italech to, že se drží svého města, že malá severoitalská města jsou bohatá a krásně opravená, lidi jsou tam zakořenění a neprchají nikam do Říma nebo do Milána. Příklad Itálie dávám proto, že to tam znám, ale platí to myslím i pro Německo… Až tohle bude fungovat u nás, máme vyhráno. Zatím ale slyším spíš jen, že v regionech chybí to a to, hlavně lidi…
Vraťte možnost dát hlas příspěvku! Nebo vám to takhle vyhovuje, že většina diskutujících odešla?
Většina diskutujících neodešla, a pokud někdo odešel proto, že se tady neboduje jako v gladiátorské aréně, nevadí. Už jsem vám myslím na tuto otázku odpovídala. Pokud se Vám některý příspěvek libí – nebo nelíbí, není o moc těžší napsat pod něj „dobrý příspěvek“ nebo „nelíbí se mi to“. Ještě lepší je napsat k tomu argument. Hodně médií debatní zóny ruší, protože se z nich stává nesmyslná vřava emocí bez užitku.
Já nechápu, proč by měla být škola zábavná??? Je třeba autoškola zábavná??? Nebo zaměstnání bude zábavné??? Jako že přijdu domů a budeme si s manželem vyporavovat, čemu jsme se v práci ten den zasmáli a jak nás tento den v práci obohatil a posunul dál a výš????
Zaujalo mne to kritérium „pobavit se“. Zuzana je prostě Češka s tmavými vlasy. V zemi jejích předků by ji to asi ani nenapadlo…
Dopisuji si s učitelkou z Vietnamu, tak vím, že si tam s nějakou didaktikou hlavu moc nelámou. Tvrdý frontál a všechno se nadrtit, disciplína a svědomitost, na nic jiného se tam nehraje. Naše školství hodnotí jako vysoce (až přehnaně) liberální. Nicméně Zuzana se narodila a vyrostla zde. Je vidět, jak je vše relativní.