Co mi dala škola? Přátelství a schopnost unikat z léček totality, říká autor revoluční matematiky Milan Hejný

„Na prvním stupni mi matematika nešla, měl jsem trojky,“ přiznává Milan Hejný. „Moje matematické myšlení udržoval otec svou vlastní metodou, dost odlišnou od klasické matematiky ve škole.“ Právě tátův přístup, zaměřený na rozvoj schopnosti myslet, se stal základem mimořádně úspěšné metody matematiky, kterou přijala za svou už pětina českých škol. A co ještě dala profesoru Hejnému škola? „Naučila mě žít v totalitě,“ říká.

Škola – šťastné roky, nebo utrpení?
Byly tam chvíle velké radosti i chvíle smutku nebo zklamání. Ty radosti vyplývaly nejvíc z přátelství, která jsme si tenkrát vytvořili mezi chlapci. Celé to bylo silně ovlivněno totalitou, ve které jsme byli, a tím, že naše rodina byla na černé listině. Už od třinácti čtrnácti let jsem se učil, že před určitými lidmi se to a to nesmí říkat. Vytvářela se tím jakási komunikační schizofrenie. Otce honila STB, každou chvíli ho vyslýchali a abych vůbec mohl pokračovat na gymnáziu – to byl začátek padesátých let – tak jim musel něco podepsat.

Na gymnázium se mnou chodil režisér Ivan Passer, jeho otec byl pátý nejbohatší člověk Československa, což se režimu nelíbilo. Jednou – těsně před maturitou – nás nahnali všechny do tělocvičny a svazák, který to zosnoval, ostře oznámil, že my všichni svazáci budeme hlasovat pro to, aby byl Ivan vyloučen ze školy. A já jsem tam zvedl ruku. Všichni zvedli ruku. Nenašel se nikdo, kdo by měl odvahu to neudělat. Měl jsem jít proti? Vyhodili by mě taky. Sám Ivan Passer si to zpětně pochvaloval, protože jeho kariéru to nijak nepoznamenalo, ale pro mě to bylo trauma. To se vám pak vrací ve snech.

Byl jste šprt nebo lajdák?
Spíše lajdák. Šprtem jsem se stal, až když se blížila maturita, protože jsem se obával ruštiny.  V té době se neučil jazyk se záměrem, že jím budeme mluvit. Ale gramatika, ta se musela umět. Naštěstí táta spolupracoval s jednou dámou, vysokoškolskou učitelkou ruštiny. Vzala si mě do parády a všechno do mě nasoukala. Koncovky, skloňování… to jsem tehdy dost dřel. Nakonec jsem měl snad jedničku.

Co vás ve škole bavilo a nebavilo?
Bavila mě historie. Jednu dobu taky němčina, navzdory tomu, že naše paní učitelka nebyla zrovna moc dobrá. Matika mě na gymnáziu už taky bavila a měl jsem skvělého profesora, který se mi osobně věnoval. Na základní škole mi nešla, měl jsem trojky. Tedy ta školní matematika. Já jsem to měl takové zvláštní – měl jsem matematiky dvě: tu školní, ta mi nešla, a tu tátovu, a ta mi šla. Pro mě to byly dva různé světy, on mi tvrdil, že jsem dobrý, ale známky byly špatné. Až na měšťance neboli druhém stupni, když přišly zlomky, tak se ukázalo, že já do nich vidím, kdežto pro kamarády to bylo číslo nahoře, číslo dole a mezitím ta čárečka. Pan učitel mi tehdy řekl: „Ty keď sa začneš učiť, ty to vieš.“ Což samozřejmě nebyla pravda. Moje píle se nijak nezměnila, jen se zúročila tátova metoda. Nebýt toho, že táta pomocí ní udržoval mé matematické myšlení, asi bych se nikdy nestal matematikem.

Co nejužitečnějšího jste se ve škole naučil?
Možná to bude znít zvláštně, ale když je někdo hendikepovaný, tak se s tím musí naučit žít. A já jsem se ve škole naučil žít v totalitě. Schopnost unikat z nastražených léček se mi hodila i později, když proti mně na fakultě, kde jsem učil, taky byly nejrůznější útoky.

Která zkušenost byla ve vašem životě nejpřínosnější?
Otec. Jednoznačně otec. Já jsem jeho produkt, odvar, Pinocchio, kterého si vyřezal. Jen mám obrovskou výhodu, že žiji v lepší době. Otec byl génius, ohromně vzdělaný, skvělý psycholog, velmi sugestivní člověk. Víte, mít takového otce znamená, že jste absolutně v jeho duševním područí až do smrti. Všechny myšlenky, které jsem od něj převzal, všechny fungují. Samozřejmě takové věci jako sklon k nepořádku, to do toho dědictví nepatří.

Hejného matematika se zrodila v jeho hlavě už před druhou světovou válkou. Já jsem ji rozvíjel – dokud žil, tak s jeho pomocí. Na jeho radu jsem šel učit do školy, kam chodil náš syn, když se ukázalo, že trpí při matematice. Tam vlastně začala moje didaktika, z níž je dnes Hejného metoda. Otec se chodil na moje hodiny dívat a dal mi třeba skvělou radu: vést si deník o překvapivých momentech z vyučování. To je teď můj poklad, z nějž čerpám.

Milan Hejný je předním českým a slovenským odborníkem v didaktice matematiky. Narodil se ve slovenském Martině, kde studoval až do maturity. Na VŠ v Bratislavě by ho z kádrových důvodů nepřijali, takže vystudoval pražskou matematicko-fyzikální fakultu. Působil na ČVUT v Praze, VŠD v Žilině, MFF UK v Bratislavě. V letech 1975–1979 a 1983-1989 experimentálně vyučoval matematiku na ZŠ v Bratislavě. V devadesátých letech byl náměstkem slovenského ministra školství, od roku 1991 je profesorem na Pedagogické fakultě UK v Praze. Je autorem nebo spoluautorem 16 matematických publikací a více než 270 publikací z didaktiky matematiky. Přednášel na třinácti zahraničních univerzitách, je držitelem mnoha ocenění. Naposledy byl v rámci výroční ceny Eduína uveden do Auly slávy za celoživotní přínos vzdělávání. Popularita tzv. Hejného matematiky stoupá, za svou ji přijalo už přes 750 českých základních škol.