„Na prvním stupni mi matematika nešla, měl jsem trojky,“ přiznává Milan Hejný. „Moje matematické myšlení udržoval otec svou vlastní metodou, dost odlišnou od klasické matematiky ve škole.“ Právě tátův přístup, zaměřený na rozvoj schopnosti myslet, se stal základem mimořádně úspěšné metody matematiky, kterou přijala za svou už pětina českých škol. A co ještě dala profesoru Hejnému škola? „Naučila mě žít v totalitě,“ říká.
Škola – šťastné roky, nebo utrpení?
Byly tam chvíle velké radosti i chvíle smutku nebo zklamání. Ty radosti vyplývaly nejvíc z přátelství, která jsme si tenkrát vytvořili mezi chlapci. Celé to bylo silně ovlivněno totalitou, ve které jsme byli, a tím, že naše rodina byla na černé listině. Už od třinácti čtrnácti let jsem se učil, že před určitými lidmi se to a to nesmí říkat. Vytvářela se tím jakási komunikační schizofrenie. Otce honila STB, každou chvíli ho vyslýchali a abych vůbec mohl pokračovat na gymnáziu – to byl začátek padesátých let – tak jim musel něco podepsat.
Na gymnázium se mnou chodil režisér Ivan Passer, jeho otec byl pátý nejbohatší člověk Československa, což se režimu nelíbilo. Jednou – těsně před maturitou – nás nahnali všechny do tělocvičny a svazák, který to zosnoval, ostře oznámil, že my všichni svazáci budeme hlasovat pro to, aby byl Ivan vyloučen ze školy. A já jsem tam zvedl ruku. Všichni zvedli ruku. Nenašel se nikdo, kdo by měl odvahu to neudělat. Měl jsem jít proti? Vyhodili by mě taky. Sám Ivan Passer si to zpětně pochvaloval, protože jeho kariéru to nijak nepoznamenalo, ale pro mě to bylo trauma. To se vám pak vrací ve snech.
Byl jste šprt nebo lajdák?
Spíše lajdák. Šprtem jsem se stal, až když se blížila maturita, protože jsem se obával ruštiny. V té době se neučil jazyk se záměrem, že jím budeme mluvit. Ale gramatika, ta se musela umět. Naštěstí táta spolupracoval s jednou dámou, vysokoškolskou učitelkou ruštiny. Vzala si mě do parády a všechno do mě nasoukala. Koncovky, skloňování… to jsem tehdy dost dřel. Nakonec jsem měl snad jedničku.
Co vás ve škole bavilo a nebavilo?
Bavila mě historie. Jednu dobu taky němčina, navzdory tomu, že naše paní učitelka nebyla zrovna moc dobrá. Matika mě na gymnáziu už taky bavila a měl jsem skvělého profesora, který se mi osobně věnoval. Na základní škole mi nešla, měl jsem trojky. Tedy ta školní matematika. Já jsem to měl takové zvláštní – měl jsem matematiky dvě: tu školní, ta mi nešla, a tu tátovu, a ta mi šla. Pro mě to byly dva různé světy, on mi tvrdil, že jsem dobrý, ale známky byly špatné. Až na měšťance neboli druhém stupni, když přišly zlomky, tak se ukázalo, že já do nich vidím, kdežto pro kamarády to bylo číslo nahoře, číslo dole a mezitím ta čárečka. Pan učitel mi tehdy řekl: „Ty keď sa začneš učiť, ty to vieš.“ Což samozřejmě nebyla pravda. Moje píle se nijak nezměnila, jen se zúročila tátova metoda. Nebýt toho, že táta pomocí ní udržoval mé matematické myšlení, asi bych se nikdy nestal matematikem.
Co nejužitečnějšího jste se ve škole naučil?
Možná to bude znít zvláštně, ale když je někdo hendikepovaný, tak se s tím musí naučit žít. A já jsem se ve škole naučil žít v totalitě. Schopnost unikat z nastražených léček se mi hodila i později, když proti mně na fakultě, kde jsem učil, taky byly nejrůznější útoky.
Která zkušenost byla ve vašem životě nejpřínosnější?
Otec. Jednoznačně otec. Já jsem jeho produkt, odvar, Pinocchio, kterého si vyřezal. Jen mám obrovskou výhodu, že žiji v lepší době. Otec byl génius, ohromně vzdělaný, skvělý psycholog, velmi sugestivní člověk. Víte, mít takového otce znamená, že jste absolutně v jeho duševním područí až do smrti. Všechny myšlenky, které jsem od něj převzal, všechny fungují. Samozřejmě takové věci jako sklon k nepořádku, to do toho dědictví nepatří.
Hejného matematika se zrodila v jeho hlavě už před druhou světovou válkou. Já jsem ji rozvíjel – dokud žil, tak s jeho pomocí. Na jeho radu jsem šel učit do školy, kam chodil náš syn, když se ukázalo, že trpí při matematice. Tam vlastně začala moje didaktika, z níž je dnes Hejného metoda. Otec se chodil na moje hodiny dívat a dal mi třeba skvělou radu: vést si deník o překvapivých momentech z vyučování. To je teď můj poklad, z nějž čerpám.
Milan Hejný je předním českým a slovenským odborníkem v didaktice matematiky. Narodil se ve slovenském Martině, kde studoval až do maturity. Na VŠ v Bratislavě by ho z kádrových důvodů nepřijali, takže vystudoval pražskou matematicko-fyzikální fakultu. Působil na ČVUT v Praze, VŠD v Žilině, MFF UK v Bratislavě. V letech 1975–1979 a 1983-1989 experimentálně vyučoval matematiku na ZŠ v Bratislavě. V devadesátých letech byl náměstkem slovenského ministra školství, od roku 1991 je profesorem na Pedagogické fakultě UK v Praze. Je autorem nebo spoluautorem 16 matematických publikací a více než 270 publikací z didaktiky matematiky. Přednášel na třinácti zahraničních univerzitách, je držitelem mnoha ocenění. Naposledy byl v rámci výroční ceny Eduína uveden do Auly slávy za celoživotní přínos vzdělávání. Popularita tzv. Hejného matematiky stoupá, za svou ji přijalo už přes 750 českých základních škol.
45 Komentáře zapnuto "Co mi dala škola? Přátelství a schopnost unikat z léček totality, říká autor revoluční matematiky Milan Hejný"
Pravidla diskuze
(zavedena 13. dubna 2018)
Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:Hejného metoda je nejhorší věc, která děti ve škole potká!!!!! Děti v 7.třídě neumí zpaměti násobilku, kupecké počty ani náhodou a např 11×16 počítají tak , že 11x čislo 16 sčítají…, děs a hrůza.
no mě stačilo, když jsem si přečetl, že Hejného žáci „šijou oblečky na krychle“, aby věděli, kolik má stran, hran a vrcholů… kde jsou ty časy, kdy dětem stačil drátěný model krychle a minutový výklad od učitele, který začal slovy: „teď na odlehčení něco, co všichni znáte – krychle, šest stran…“
nastal čas oprášit staré učebnice a být svým dětem učitelem
Já Vám tedy moc nevěřím.Můj vnuk je ve třetí třídě a učí se Hejného metodou.Vámi uváděný příklad by počítal úplně normálně písemně,nebo indickým násobením,což je jen taková obdoba písemného násobení.Také jsem zpočátku byla nedůvěřivá,ale při bližším seznámení jsem musela uznat,že na tom něco je.Navíc ta metoda není pro školy povinná.Mám dojem,že nejhorší pro tuto metodu je,když ji učí pedagogové,kteří jí nevěří,jen proto,že se na dané škole zavedla.
Pardon, ale kdy jste naposledy potřeboval v běžném životě spočítat 16×11 do deseti vteřin? A opravdu je to důležitější, než naučit dítě myslet, spolupracovat, radovat se z objevování? Jak říká prof. Hejný: Rychlost je jáma lvová pro matematické myšlení. Jenže Vám nejde o myšlení, že. Vy mluvíte o umění odříkávat čísla jako básničku. To jste ale zaspal století, ono totiž v nastupující době půjde o zcela něco jiného než kupecké počty.
Podle všeho není s Hejného metodou vše v pořádku. Matematici, učitelé i rodiče se jí zabývali už na konferenci Nové metody ve výuce matematiky? 14.2.2018 v Matematickém ústavu Akademie věd, poté požadovali její prověření na školském výboru Poslanecké sněmovny, čím dál více odborné veřejnosti i rodičů se ozývá proti zavádění metody do škol či se od její výuky ustupuje. Někteří ji dokonce nazývají pouze komerčním produktem. Je opravdu s podivem, že je možné žáky touto metodou testovat bez souhlasu rodičů.
Nemyslím, že by někdo konkrétní apriori odsouval stranou názory rodičů. Podle mě, pokud by se proti této metodě ozvalo dostatečné množství rodičů, vytvořil by se tlak, který by donutil příslušné lidi a úřady couvnout. Problém je, že se daleko více nechávají slyšet právě ti, kteří s těmito alternativními metodami souhlasí.
Jak už jsem psala,ta metoda není pro školy povinná,jestliže s ní jako rodič nesouhlasím,mám možnost zapsat dítě na jinou školu.
Jistě, zatím tu možnost hypoteticky máme, protože zatím Hejného metodu provozuje „pouze“ zhruba každá třetí škola (údaj přímo z h-mat.cz, kde se uvádí 30%), přičemž toto číslo roste. Bavíme se proto o možnostech, jak růst tohoto čísla zastavit, abychom možnost přihlásit dítě jinam měli i do budoucna a nemuseli své děti doma doučovat všechno to, co je Hejný nezvládne naučit.
Dovolte, abych vyvrátila Váš omyl – prof. Hejný s metodou samozřejmě nepřichází teď. Pracoval na ní průběžně od svých 34 let, snadno se tedy – i bez kalkulačky – dobereme toho, že je stará rovných 50 let. V 70. a 80. letech ji testoval na základní škole v Bratislavě, v 90. letech začaly vznikat první učebnice – to už za jeho pražského působení.
je ale jistě hodno našeho zájmu, že se Hejného metoda nedokázala, navzdory proklamovaným kvalitám, sama prosadit vedle standardního přístupu ke vzdělání, dokud nepřišla doba, kdy je v módě všeobecné kritizování statutu quo, a donebevynášení všeho, co zavání alternativou… koneckonců, i když budeme počítat čas až od pádu komunismu, který rodině pana Hejného nepřál, pořád je to dlouhých 25 let…
Prof. Hejný nikdy nechtěl, aby se jeho metoda učila všude, ne každý učitel na to má, a ne každý rodič je schopen pochopit, že umět násobilku není důležitá dovednost pro život v 21. století. Proto je školství obor s největší setrvačností, potýkají se s tím i další země, které se snaží o změnu, ale jde to pomaleji, než by si přáli.
Som jedným z tých detí, ktoré chodili do experimentálnej triedy na bratislavskej ZŠ v rokoch 1986 – 1989. Škola sa vtedy volala ZŠ Hociminova. Spôsob výučby matematiky bol skvelý, dodnes z toho čerpám v bežnom živote. Dalo mi to viac ako len schopnosť niečo vyrátať. Naučila som sa myslieť a riešiť zadania inak. Vidieť súvislosti. K správnemu výsledku nevedie len jedna nadrilovana cesta……
ona ta doba, kdy rodiče, kteří chtějí dělat věci správně, budou muset své děti doučovat doma, protože venku povládnou rodiče, kteří chtějí dělat věci snadno, je daleko blíž, než jsme si mysleli…
Ta doba už je tady … můj reálný pohled kantora střední školy … samé blbosti se vymýšlí na ZŠ, stále nějaké „akce“, při kterých vzniknou nádherné fotky a škola je propaguje … ale podstata věci, tedy učivo, je už na třetí, čtvrté koleji …
je děsivé si uvědomit, že vzdělávání je dnes tou skutečnou alternativní formou výuky…
Teď jsem právě dočetla článek o přípravách a doučování žáků na přijímačky. Z maturitních písemek mají patřičnou obavu, jakou jsme měli mi, i dnešní studenti. Snaží se proto udělat maximum. Ale peníze za doučování nikdo vynakládat nemusel. Náš syn byl motivovaný slibem, pokud uděláš přijímací zkoušky, dostaneš počítač. To bylo těsně před rokem 2000. Byl třetí u zkousek na osmileté gymnázium. Počítač se mu stal pracovním nástrojem. Já jsem matematiku moc nemusela, asi ji zdědil po tátovi. Co se ve školství změnilo?
„ty děti naší generace“ nevyzněly tak, jak jsem chtěl – měl jsem tím na mysli nás v době, kdy jsme procházeli povinnou školní docházkou…
Zdravim páni redaktorko proc pak najednou nějaka pravidla .dostala jste přiliš mnoho minusu nebo zaporných komentařu?Copak nemame demokraci proc najednou takova omezeni a cenzura.Přijdte se podivat k nám do Jablunkova do školy s polským vyučovacim jazykem a uvidíte jak jsou nátom osmáci kteři se učili podle Hejneho.
Zavedli jsme něco, co jiná média již dávno mají, prostě jsme se opozdili. Pokud ve Vašem pojetí demokracie znamená dělat si všude, co mě napadne, nevíte, co to slovo znamená. Demokracie bez pravidel neexistuje. Pravidla chrání slušné lidi.
Paní Polanská, souhlasila byste s tvrzením, že pravidla diskuze by měla platit pro všechny diskutující bez rozdílu?
Ano, a kdo je „slušný člověk“, o tom rozhoduje paní Polanská osobně. Proto je třeba pan Jirásko, který má zřejmě nějaké osobní vazby na místní cenzurní komisi, nedotknutelný, přestože tu zcela nepokrytě uráží velice osobními útoky prakticky každého kolem sebe. Holt, co chcete od diskuze, moderované ženou, která je schopná mezi osobními útoky na vaše rozumové schopnosti tvrdit, že s vámi jedná „výhradně věcně“…
V tuto chvíli mě zajímá pouze, co hodláte dělat se skutečností, že v jiné diskuzi jiný „diskutér“ – pan Jirásko – uráží ostatní velice osobními útoky, a že zatímco po ostatních narušitelích pořádku jdete jako lovecký pes po střelené lišce, jeho necháváte zcela klidně bez sebemenší reakce řádit dál, přestože už porušil minimálně 4 pravidla diskuze.
Pokud nehodláte prosazovat rovnost diskutérů před pravidly diskuze, pak nejde o „ochranu slušných“, ale o pouhopouhou zvůli a sprostou cenzuru, která opravdu nemá v demokracii místo.
Jak jsem již řekla, moderování této diskuze je na nás, stejně jako vyhodnocení, kdo a zda zde uráží, a zda a jak zasáhnout.
Děkuji za Vaše upřímné potvrzení, že někteří lidé si tu mohou těmi pravidly takříkajíc utírat pozadí. Komunisté by z Vašeho přístupu měli velikou radost.