Gabriela Kotmanová

Jak se slovenská učitelka stala asistentkou pedagoga: mám čtyři syny a ve škole se starám o Honzu

Inkluze v praxi očima asistentky pedagoga v jedné běžné pražské základní škole. Gabriela Kotmanová je Slovenka, původní profesí učitelka slovenštiny a hudební výchovy na druhém stupni. „O této pracovní pozici jsem slyšela samá negativa, ale mě to baví. Důležitá je souhra s paní učitelkou,“ říká. Co je přesně její náplní práce a o koho se stará?

Jaké je vaše vzdělání?
Vystudovala jsem učitelství pro druhý stupeň na pedagogické fakultě Komenského univerzity v Bratislavě, obory slovenština a hudební výchova. Učila jsem tři roky, v Bratislavě, než jsem měla děti. Pak jsem byla osm let doma. Máme čtyři syny.

Jak jste se ocitla v Praze?
Přestěhovali jsme se sem kvůli manželově práci. Je profesí taky učitel, ale věnuje se něčemu jinému. Já jsem chtěla zůstat ve školství, byť třeba ne jako učitelka. Ještě na mateřské dovolené jsem si udělala kurz na chůvu v dětské skupině. Pak jsem ale začala zvažovat možnost pracovat jako asistentka pedagoga. Z internetu jsem se o tomto zaměstnání dozvídala spíše negativní zprávy. Hlavně se zmiňovala příliš krátká pracovní doba, třeba jen dvě tři hodiny denně, a tím pádem velmi špatné finanční ohodnocení.

Je nízký plat asistenta pro vás problém?
V našem případě to naštěstí nehraje takovou roli, manžel má dobře placené zaměstnání a uživí nás. Vlastně jsem si říkala, že malý úvazek by mohla být pro nás výhoda, přece jen se musím starat o čtyři děti. Ve škole jsem tedy jen dopoledne, odpoledne jsem se svými syny. Dva chodí do školy, kde teď pracuji, dva jsou ještě ve školce.

Kdy jste nastoupila?
Loni v září.

Jaké to bylo?
Po tolika letech doma jsem se do práce těšila a byla jsem i plná očekávání a zvědavosti, co vše vlastně tahle profese obnáší.

Nemusela jste si doplňovat vzdělání?
Jako vystudovaná učitelka ne. Jen jsem si jako slovenská rodilá mluvčí musela udělat jazykovou zkoušku z češtiny.

Koho jste dostala na starosti?
Primárně pomáhám Honzíkovi, chlapci s poruchou autistického spektra, který je teď ve čtvrté třídě. Do školy chodí od první třídy. Ale jako asistentka pedagoga jsem k ruce učitelce a pomáhám ve třídě tam, kde je třeba. Když mě Honzík nepotřebuje, věnuju se jiným dětem. Nedělám samozřejmě přímou pedagogickou činnost, to je v kompetenci učitelky. Ale třeba když se chvíli věnuje slabším dětem, tak já s těmi šikovnějšími dělám něco podle jejího zadání. Nebo naopak.

Asistentka pedagoga s dalšími dětmi ve třídě

Musely jste se s paní učitelkou nějak slaďovat, bylo to těžké?
Měly jsme štěstí, že jsme si padly do noty, jsme v podstatě kamarádky. Pořád si povídáme, takže vím přesně, co se bude v hodině dít, jsme spolu v kabinetě. Před dětmi mě bere jako pedagogického partnera, na stejné úrovni, jako je ona sama, říká jim, že v její nepřítomnost platí moje slovo. Tím mi ve třídě vytvořila prostor a zajistila komfort.

Jak byste popsala vztahy ve třídě?
Je to fajn kolektiv a Honzíka berou takového, jaký je. Je to taky proto, že je s nimi od první třídy, děti jsou na něj zvyklé. Dokáží mu říct „tohle už ne“. Třeba když je objímá tak, že už to je trochu jako škrcení. A on přestane. Jsem tady jen od září, ale vím od učitelek, že Honzík se hodně zlepšuje. Asi taky tím, jak roste a uvědomuje si, co je jeho hendikep a že divoké emoce musí nějak zpracovat. Od září měl nějaký záchvat vzteku snad jen dvakrát, dřív to bylo častější. A stále víc si uvědomuje důsledky svých činů, i když třeba někdy až pak. Ale přijde a řekne zkroušeně: „Já jsem uhodil spolužáka. Ale předtím jsem mu třikrát řekl, ať toho nechá“. Ví, že to musí pořád trénovat. Často se něco takového stane, když mu děti nějak naruší jeho osobní prostor. Potřebuje mít vše perfektně na svém místě, třeba pomůcky na lavici. Nesnáší, když mu na to někdo sahá. Děti ho taky někdy trochu provokují, ví jak na něj, jsou to děti.

Reportáž ze třídy, kde tato asistentka pedagoga působí, najdete na tomto odkazu.

Dokáže Honza s ostatními dětmi spolupracovat?
Pracovat ve skupině je pro něj těžké. Rozrušuje ho to. A když ho emoce zahltí, tak najednou neví, co s tím, a třeba spolužákům vypne interaktivní tabuli a vymaže jim všechno, co celou hodinu dělali. Učí se své emoce zpracovávat, postupně. Někdy si něco dělá sám mimo skupinu a já jsem s ním.

Bere vás?
Myslím, že máme dobrý vztah. Byla jsem teď nějakou dobu doma s nemocnými dětmi a po návratu mě hned vítal: „Kde jste byla tak dlouho?“ Občas mi přinese sušenku: “To si dejte ke kafíčku.“ Taky si umí říct, když nechce, abych mu pomáhala, když to zvládá. Je velmi šikovný v hodně předmětech, zvlášť na matematiku je dobrý. Ale jde mu i čeština, angličtina a vlastivěda. Na jeho výsledcích je poznat i dobrá práce jeho maminky, podpora rodiny. Máme výbornou spolupráci. Udělali jsme takovou dohodu: když se ve škole popere, nesmí pak doma na počítač. To je pro něj velký trest. Honzík přistoupil na to, že když bude problém, napíšeme vzkaz mamince. Občas to použiju, když ´zlobí´. Řeknu mu: „Tak co, píšeme vzkaz mamince?“ Skoro vždy to zabere, zatím jsem poznámku napsala jen jednou, možná dvakrát.

Takže žádný problém, práce se vám líbí?
Trochu jsem se toho bála, ale obavy se nenaplnily. Když jsem ještě učila, v Bratislavě, měla jsem ve třídě tři problematické děti, ale asistenti tenkrát ve škole nebyli. Děti měly individuální vzdělávací plán a vše více záviselo na rodině. Nebylo to jednoduché.

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

avatar