„Už dávno jsem přestala věřit na odměny a tresty,“ říká americká učitelka Jennifer Dickinson, která momentálně žije a učí v Praze. Raději se soustředí na vztahy s dětmi. Domnívá se, že když se děti necítí jako bezbranné oběti školského systému, ale jako někdo, kdo má situaci ve svých rukách, pak jsou spíš ochotné pracovat i na věcech, které je nebaví.
Proč jste se stala učitelkou?
Přála jsem si to už asi od deseti let. Ve třetí třídě jsem měla hroznou učitelku, které jsem se bála tak, že jsem ani nechtěla chodit do školy, ale pak jsem dostala učitelku naprosto úžasnou, která mi vrátila sebedůvěru, podporovala mě, a tehdy mě napadlo, že bych taky mohla být učitelkou. Viděla jsem, jakou moc má učitel v tom, jaký pocit ze sebe děti mají. V životě dítěte může postava učitel udělat mnoho…
Jak podle vás vypadá dobrý učitel?
Během těch let, co učím, mi došlo, že opravdu má smysl soustředit se na vztahy s dětmi. Zjistila jsem totiž, že když si vybudujete se studenty a žáky zdravý vztah plný důvěry, pak je přimějete dělat skoro cokoliv a můžete v tom kolektivu být opravdovým lídrem. Protože když se cítí v pohodě, v bezpečí a sebejistě, když vám důvěřují, pak jsou daleko ochotnější pracovat i na věcech, do kterých se jim vlastně nechce. Jsou ochotné počítat příklady, i když je matematika vlastně nebaví.
A jak toho dosáhnete?
Snažím se s nimi hodně mluvit. Mluvím s dětmi stejně, jako bych mluvila s kýmkoliv jiným, i s dospělými. Musíte samozřejmě přizpůsobit slovní zásobu jejich věku a znalostem, ale jinak se snažím být maximálně upřímná. A to si myslím, že děti chápou a oceňují.
A jak udržujete jejich pozornost i u věcí, které je příliš nebaví?
Už dávno nevěřím na odměny a tresty. Začala jsem se spíš soustředit na jejich vnitřní pocity ze sebe samých a ze školy. Škola je teď jejich práce a je na nich, jak se k ní postaví. Myslím si, že pokud nemají pocit, že škola je něco, co se jim jen pasivně děje a nemají nad tím žádnou kontrolu, když naopak zažívají, že si do jisté míry můžou zvolit, jak svou práci udělají a jaký z ní budou mít pocit, pak je daleko pravděpodobnější, že budou chtít něco dělat.
Není to snadné a stojí to dost práce. Je o dost jednodušší jim prostě rozdávat bonbonky nebo pochvaly za dobré chování a poznámky nebo tresty za špatné. Dělat to jinak stojí spoustu úsilí a taky mluvení.
První díl povídání s americkou učitelkou čtěte zde
Co je pro vás ve vztazích ve třídě vůbec nejdůležitější?
Respekt a zodpovědnost. Respekt k sobě i k ostatním, a také k okolí a k životnímu prostředí – k zemi, zvířatům, k přírodě, která nás obklopuje. Zodpovědnost sám za sebe. Je mi sedm, dvanáct nebo patnáct a moje zodpovědnost je chodit do školy, snažit se být dobrým synem nebo dcerou, mít s rodiči dobré vztahy. Když si dítě uvědomí tu zodpovědnost, uvědomí si i moc, kterou má.
Začínám mluvit o respektu už v 1. třídě. Když si děti povídají, zatímco jim něco vykládám, tak jim říkám: „Když mi chceš něco říct, tak se já zastavím, dívám se na tebe a poslouchám. Jak by ti bylo, kdybys přišel, říkal mi Miss Jennifer! a já se dál bavila s někým jiným? To bys asi nechtěl, viď?“
Nestačí to říct jednou, je potřeba jim to neustále připomínat. Je uctivé, když je poslouchám, a neuctivé, když oni neposlouchají. Musíte o tom pořád mluvit. O empatii, o pocitech druhých. Možná jsme my dospělí v dětských očích tak mocní, že podle nich ani nemáme pocity. Proto je dobré, aby pochopili, že i nás může některé jejich chování zranit.
A jak tohle dokážete stihnout, když k tomu máte látku, kterou je potřeba probrat?
Věřím, že se ve škole mají mimo jiné naučit, jak být lidmi. Někdy se možná až příliš snažíme, aby všechno bylo zábavné. Ale ne všechno je legrace, něco je prostě práce. Všichni musíme po celý svůj život dělat věci, do nichž se nám nechce. Takže já jim říkám: vím, že si myslíš, že tohle je nuda, a je v pohodě si to myslet. Ale stejně to prostě musíme udělat. Je to to samé, jako když si mají vzít léky. Ta medicína není dobrá, nechceš ji, ale musíš si prostě zacpat nos a polknout. Je také potřeba zdůrazňovat fakt, že čím déle se zasekneme na tom, že „já to nechci udělat“, tím déle to celé bude trvat.
Pomáhá mluvit o pocitech. „Jak se cítíš teď, když jsi dodělal svou práci?“ „Cítím se super, je to za mnou, hurá.“ „Vidíš, máš to hotové, a můžeme si jít ven hrát.“ A když se pak trápí s nějakou těžkou úlohou, můžete jim připomenout, jak skvělý pocit to minule byl, když úkol dokončili.
Kromě angličtiny učíte i předmět nazvaný STEM. Co to je a jak do výuky promítáte tyto své principy?
STEM je zkratka pro Science, Technology, Engineering and Math (věda, technologie, inženýring a matematika) a je to předmět, který je ve světě čím dál oblíbenější. Jsou to většinou velmi praktické aktivity, které zahrnují trochu vědy, něco techniky, hodně šikovnosti.
Učím celkem malé děti, druháky a třeťáky, jsou to z většiny kluci, takže třeba hodně stavíme. Včera jsme se bavili o bublinách. Zkonstruovali jsme si kostku a jehlan a foukali přes to bubliny. Byla to legrace, ale taky jsme se bavili o povrchovém napětí a o tom, jak si tekutiny udržují tvar.
Nebo stavíme věže nebo mosty a zkoumáme, který typ konstrukce nejlíp funguje a nejvíc udrží, co bude stát samo o sobě a co spadne. A je zajímavé, že je potřeba dětem zdůrazňovat, aby to nevzdávaly. Když jim něco nejde, tak mají tendenci to hodit do kouta a vykašlat se na to. Je důležité je motivovat a přimět, aby to nevzdávaly, aby se tím prokousaly. Když to spadne a my to sebereme a zkusíme to znovu, učíme se tím mnohému, třeba vytrvalosti.
Minule měli venku hledat geometrické tvary a zaznamenávat je do pracovních listů. Měla jsem obavy, že u toho nevydrží, protože kolem nich na hřišti běhala celá družina, ale hezky pracovali a hledali. To mi udělalo velkou radost. Pokud ve škole takový předmět nemáte, nevadí. Inspirace je spoustu na internetu, třeba na Pinterestu. Stačí jen do Google napsat „STEM activities“ a máte na dlouho o zábavu postaráno.
Jennifer Dickinson se narodila v americkém Miami. Vystudovala angličtinu, historii a pedagogiku na univerzitě v Atlantě. Dvacet let učila na katolické základní škole v Atlantě, v roce 2006 začala působit jako učitelka na The American International School of Abu Dhabi. Od roku 2015 žije a učí v Praze, a to jak na základní škole, tak i v různých kurzech pro děti i dospělé.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Dobry den,
Moc dekuji za naprosto konkretni inspiraci pro budovani vzajemneho respektu ve tride. Je ulevne zjistit, ze nemusi byt ve skole vsechno zabavne a ze neco je proste prace a cely zivot musime delat veci, do kterych se nam nechce.
Takže „debata“ se nám po aktualizaci povolených trendů smrskla na radostné přitakávání, dobře to děláte… Ale na zkoušku: americké školství, a potažmo všeobecné znalosti žáků, jsou tak tristní, že už i průmysl si stýská, koho bude zaměstnávat. A paní učitelka nám rozdává rozumy, jak býti zdatnějšími… proč nezůstala v USA, a nepokusila se zlepšit tamní školský systém?
Že „odměny“ a „tresty“ nefungují může říct jen člověk naprosto neznalý pojmů „odměna“ a „trest“!
Odměny i tresty – tento způsob učení je pro cirkusová zvířata, ne pro inteligentní bytosti.
Gratuluji, právě jste se nominoval do kategorie lidí, kteří nechápou, co se myslí pod pojmy odměna a trest.
Komunikace je samozřejmě vždycky důležitá. V partnerských vztazích, na pracovišti, v rodině, ve škole. Spousta problémů by se dala vyřešit, nebo by vůbec nevznikla, kdyby spolu lidé více mluvili a více si naslouchali. V tom lze s paní americkou učitelkou souhlasit.
Ovšem s ohledem na to, že ta paní je zástupkyní jednoho z nejprohnilejších školských systémů na světě, bych se od ní raději snažil získat rady, jak se tomuto vyhnout u nás. Její zkušenosti a insider pohled na to, kde asi udělali soudruzi z NDR (USA) chybu, by mohly být k nezaplacení. To, co mají v américe tady rozhodně nechci.
A co mají v Americe, tedy v USA?
Slušně řečeno jeden z „nejméně povedených“ systémů základního a středního vzdělání.
Nechápu, proč neustále někdo „objevuje Ameriku“ u rádoby odborníků ze zahraničí. Stačí zajít do libovolné školy v ČR. Takto se u nás běžně učí. Dávno jsou pryč doby s jedinou frontální výukou. Už mě vážně nebaví neustále číst o neschopnosti našeho školství. Za první stupeň se proti tomu kategoricky ohrazuji. A k odměně. Pro dítě je obrovskou odměnou už to, že mu učitel naslouchá a povídá si s ním. Když doma na to nemá nikdo čas.
Děkuji Vám paní Anno a plně Vám dávám za pravdu, že pořád posuzujeme jen to horší, ale bojíme se vyjádřit názor, že na spoustě škol je řada dobrých kantorů, kteří tyhlety nové formy zvládají a umi díky individuálnímu přístupu k dětem v praxi uplatňovat. Obraz o našem školství se stále zkresluje. Já sama jsem tak při uvedení prvního příspěvku paní učitelky ji moc nefandila a taky jsem to vyjádřila. Po uvedení druhé části jejího příspěvku jsem ale přehodnotila a říkala si, vždyť tohle jsem s dětmi už několik let dělala běžné. Protože inkluze byla tenkrát nazvaná integrací dítěte a právě tento styl práce rozšířil možnosti a já si uvědomila, jak důležitý je pro děti kontakt s učitelem. Od jisté doby jsem uvítala, když dítě přišlo a zdravilo ahoj. Některé maminky měly výhrady. Měla jsem vysvětlení. Až bude dítě starší a dospělejší automaticky pochopí, že je důležitý pozdrav a umí si jeho formulaci přehodnotit. Děti se mi často svěřovaly se svými problémy a věřte někdy jsem to oplakala, ne před dítětem, tomu jsem musela dodávat odvahy a sebedůvěry. Takže to co popisuje paní učitelka jsem si prošla a jsem ráda,že jsem si to prožila. Důvěra dítěte je to nejkrásnější co můžete získat.
Ale to tak není. Publikujeme příspěvky s pohledem odjinud, jsou oblíbené, a také kritické příspěvky české, ale také spoustu článků o tom, jak to čeští učitelé dělají dobře. Právě jsem dělala velký rozhovor s ředitelkou školy v Morkovicích na Moravě (ten je tedy určený do LN) a z té i jiných škol si odvážím obdiv k tomu, jak jsou někteří ředitelé a učitelé neuvěřitelně schopní, jak je česká vzdělávací realita různorodá a zajímavá. Ovšem pravda taky je, že to není v libovolné škole (i když 1.stupeň rozkvetl hodně, to je pravda), a že velká část veřejnosti zastává názor, že by se nemělo vyvíjet a měnit nic, že vše bylo dobré, jak to bylo před desítkami let, a že změny to spíš zhoršují. A s tímto názorem polemizujeme, to je fakt. Prostě berte paní učitelku z Ameriky jako pohled někoho, kdo je zvenčí, ale žije tu. Může to být zajímavé, takový pohled, i když nezná celou realitu. Rádi se dozvíme víc i od vás. Napište nám a čtěte nás dál.
Problém vidím také v tom, že ředitelé škol byli postavení do role manažerů a více méně jejich čas zabere hospodářské vedení školy. Na pedagogickou práci a rozbor práce učitelů, tak aby vzdělávání na škole bylo ucelenější a učitelé si předávali více zkušenosti mezi sebou už není v takovém rozsahu jako bývalo. V jednom některém příspěvků to zaznělo, pokud se škola neprezentuje dostatečně na veřejnosti, nedává tolik o sobě znát je tak trochu v nevýhodě. Protože peníze jdou za dětma. Myslím, že tohle má taky velký vliv na kilma ve škole. Je třeba hodně posuzovat, co je pro děti a učitele potřebnější. Klid na práci a přihlédnutí ke znalostem a schopnostem učitelů je na prvním místě. A ředitel školy by měl že své pozice právě své učitele motivovat k práci, a nejsou to jenom peníze. Že škol se stávají si trochu továrny. Za výkon dostaneš odměnu. Ale on ten výkon práce se nepozná hned, že rok, ale až to dítě začíná dospívat a přechází do další etapy života. Proto je nutná souhra všech, kteří se na výchově dítěte podílí. Proto nás děti dokážou hodnotit, ten byl bezva, ten po nás jel.
Dnes mně přivedla na myšlenku jedna paní a uvědomila jsem si, že odměny fungují. Ne ty cukrátkové, ty jsem ráda neměla, buď jsme něco společně slavili, nebo děti dostaly bonbony společně a spravedlivě. Odměna byla formou jiných darů. Pohlazení, pochvalou, dítě dostalo prostor před všemi, aby ukázalo co zajímavého a nového umí. Pochvala existuje a bude existovat a fungovat pořád, jen se musí najít vhodná forma. Kdybych nepoužívala pochvalu, moje práce v logopedické poradně by nebyla tak úspěšná.