Juliana Zigangirova s jedním ze svých čtyř synů Gríšou

Ruská škola: Rodiče tlačí na výkon a všechny děti mají doučování, říká maminka z Moskvy

Juliana Zigangirova a její manžel Jurij Machlin žijí s dětmi v Moskvě. Jurij je fyzik a rodina s ním odjela na několikaleté pracovní pobyty do Německa a USA, ale chtěli se vrátit zpět, hlavně Juliana. Mluvili jsme o škole jejich dětí a o tom, jak se ruská škola změnila od doby, kdy do ní chodila její generace.

Juliano, kolik máte dětí a v jakém věku?
Máme dva velké a dva malé syny. Starším dvojčatům, Igorovi a Antonovi, je už 27, Mironovi je 11 a Gríšovi 8.

To je hodně dětí…
Mně to ani nepřijde, i když jsme to tak neplánovali. Skoro všechny moje kamarádky mají tolik nebo i víc dětí.

V Rusku je jedenáctiletá povinná školní docházka od 7 do 17 let. Chodí děti celých jedenáct let do jedné školy?
Tak to bývalo dřív, ale teď je takových dětí, které se učí od 1. do 11. třídy v jedné škole, čím dál méně. Častěji děti mění školu v 5. a pak v 8. třídě. Od páté třídy se přechází na tříletou střední školu a v osmé na tříletou, takzvanou starší školu.

Je zvykem dávat děti na základní školu v místě bydliště?
Teď máme systém spádových škol, podle místa bydliště, a tak většina rodičů zapisuje děti do těchto škol. V 90. letech byla absolutní svoboda výběru, mohli jste podat přihlášku, kam jste chtěli. Školy pak žáky přijímaly na základě rozhodnutí ředitele. K výběru sloužily pohovory a zkoušky. Školy, kde nebyl převis poptávky, přijímaly bez výběru. Dnes, pokud rodiče chtějí zapsat dítě do jiné než spádové školy, musí podat žádost. Škola vyhoví, když jí zbývají místa. Rozhoduje škola.

Na jaké školy je největší nával?
Nejžádanější jsou školy s intenzivní výukou, je tam od začátku hodně domácích úkolů a velká konkurence mezi žáky. Tam se na jedno místo hlásí i deset dětí.  Výběr je pak pro školu velmi těžký. Šestileté děti se nedají roztřídit nějakými zkouškami. Jejich budoucí školní úspěchy se nedají předpovědět v nějakém testu. Mnohé školy proto zavedly přípravný ročník. Do školy tedy nastupují již šestileté děti a učitelé se s nimi postupně seznamují. Výběr pak probíhá po roce pomocí nějaké formy zkoušek z počtů a ruštiny, které formálně rozhodnou,  zda dítě bude přijato. Ale ve skutečnosti se o tom rozhoduje spíš během té přípravky.  Přípravné kurzy jsou většinou placené a nejsou nejlevnější. Za výuku dvakrát týdně se platí 100 – 200 eur za měsíc. Pro školy to je zajímavý doplňkový příjem.

Do jaké školy jste dali děti vy?
Moje dvě starší děti, dvojčata, začaly chodit do takové na výkon orientované školy. Po třech měsících ale bylo jasné, že to byla chyba. Kluci byli unavení, brečeli, zlobili, prostě hrůza. Pak jsme odjeli do Německa a tam byla škola daleko měkčí. Mladší děti šly na základní školu už opět v Moskvě a pod vlivem téhle zkušenosti jsme tentokrát vybrali úplně jinou školu: s hodnou paní učitelkou, bez známkování, s větším podílem her a procházek a s jen málem domácích úkolů. Ale takových škol je v Moskvě málo. Velká většina rodičů si myslí, že je potřeba učit se co nejvíc od samého začátku, jinak se děti nedostanou na dobrou střední a starší školu. Já si myslím, že náročná výuka je dobrá až pro starší ročníky, kdy už se dětem formuje racionální myšlení. Střední škola, ta od jedenácti do patnácti let, taky nemusí být kdovíjak náročná. Zátěž by měla narůstat postupně.

Velká většina rodičů si myslí, že je potřeba učit se co nejvíc od samého začátku, jinak se děti nedostanou na dobrou střední a starší školu. Já si myslím, že náročná výuka je dobrá až pro starší ročníky, kdy už se dětem formuje racionální myšlení. Střední škola od jedenácti od patnácti let taky nemusí být kdovíjak náročná. Zátěž by měla narůstat postupně.

Vy se nebojíte, že se pak děti nedostanou na „dobrou“ školu?
Tak nějak sami dáváme pozor, aby děti četly knihy a řešily nějaké úlohy. Aby je vzali do dobré školy, musí mít hlavně dobrý ruský jazyk a znát matematiku a v tom jim můžeme pomoci, oba jsme chodili do matematické školy a jako studenti jsme doučovali mladší žáky.

Moskva je obrovské město – je pro rodiče důležité, aby byla škola blízko?
Je to důležité, ale do vyhlášené školy jsou rodiče ochotni vozit děti i hodinu jízdy autem. Škola našich dětí je od nás asi půl hodiny cesty veřejnou dopravou, autobusem a metrem. To je na moskevské poměry blízko.

Můžete srovnat školy svých synů se školou svého dětství, co se (ne)změnilo?
Zdá se mi, že se víc změnily děti, než škola. Škola je konzervativní organizace. Dnešní děti nevydrží dlouho sedět, hodně jich je hyperaktivních, nerady čtou, dělá jim potíže něco poslouchat delší dobu. A tomu se škola přizpůsobuje. Učitelé dnes nedokáží učit třídu o čtyřiceti žácích. Nás bylo ve třídě čtyřicet a všichni jsme v klidu poslouchali, co říká učitel. Miron má dvacet čtyři spolužáků a stěžuje si na ně, že nevydrží poslouchat víc jak deset minut, pak si začnou povídat, vrtí se, jsou roztěkaní.

Jsou samozřejmě i změny k lepšímu. Základní školy bez známkování, děti jezdí na spoustu zajímavých výletů a exkurzí, to za nás moc nebylo, tolik návštěv muzeí, divadel, výletů do přírody.

Jaký je běžný školní den a týden? V kolik se začíná učit?
Škola obvykle začíná v 8.30, v některých školách se učí od devíti hodin. Na základní škole je školní den čtyři až pět hodin denně po čtyřiceti pěti minutách, končí se ve dvanáct nebo v jednu. Na střední škole, od jedenácti let žáka, je školních hodin šest a končí se ve dvě. Ve většině škol je v sobotu volno, ale na některých výběrových školách se učí i v sobotu.

Chodí děti na oběd ve škole? A chutná jim?
Ne! Jídlo je příšerné. Dřív se vařilo přímo ve školách a v mnohých byly obědy slušné, v závislosti na umění školního kuchaře. Teď to školám zakázali, jídlo se vaří ve speciálních vývařovnách, do škol se rozváží a nedá se to jíst. Rodiče se bouří a posílají stížnosti na ministerstvo, ale je to velký byznys a je těžké s tím bojovat. Takže u nás je to teď tak, že dětem dávám něco s sebou z domova, jogurty, obloženou housku.

Potřebují běžné děti doučování?
Tohle se taky změnilo. Dřív bylo zvykem brát nějaké hodiny doučování jen před přijímacími zkouškami na vysokou školu. To byl můj případ, například. Dnes mají skoro všechny děti doučování permanentně. Často se doučuje cizí jazyk, hlavně angličtina, a matematika, u starších přírodní vědy. Buď proto, že předmět dítěti nejde, nebo proto, že ho ve škole nevyučují dobře nebo dost. Děti se hodně připravují na přijímací zkoušky v páté třídě, což je hlavně matematika a ruština, a někdy dokonce už na přijetí na základní školu, ale to zatím spíš výjimečně.

Legrační je, že existuje i doučování zaměřené na přípravu na olympiády. Dobré umístění na olympiádách totiž může zajistit přijetí na vysokou školu bez přijímacích zkoušek. Moje starší děti, například, byly přijaty ke studiu matematiky na základě dobrého umístění v matematických olympiádách. Samozřejmě bez doučování. V době mého mládí bychom doučování na olympiádu považovali za naprostou hloupost, vždyť podstata olympiády je v tom, že tam řeší nestandardní úkoly děti, které něco hluboce zajímá a doučovat se to nepotřebují.

Je to doučování opravdu nutné?
Jedním z pádných důvodů je, že bezplatných míst na vysokých školách je stále méně a je na ně vysoká konkurence. Abych to vysvětlila: jen část míst na univerzitách je vyhrazená pro bezplatné vzdělání, jinak je třeba platit školné. Na vysoké škole ekonomické, která je považovaná za velmi dobrou školu, se platí asi 450 eur měsíčně, i když existují různé slevy. Takže doučování na střední škole má za cíl pojistit si bezplatné místo na vysoké. Skoro všechny děti mých známých se na bezplatná místa dostaly.

Kdo vlastně děti doučuje?
Přivydělává si tak hodně studentů vysokých škol, taky jsme to dělávali. Ale některé moje kamarádky se tím živí dodnes a je to jejich jediné zaměstnání. Dá se tak vydělat i 4000 eur měsíčně. V Moskvě je doučování dost drahé.

Jak se ve školách známkuje? Známkuje se i v nižších ročnících?
Skoro všude se udržela pětistupňová klasifikace. V první třídě se neznámkuje, ale pak už ano a základních škol, kde se neznámkuje, je velmi málo.

Jak moc se současní rodiče zajímají o školní záležitosti?
Určitě daleko víc, než tomu bylo dřív. Těm, které znám, velmi leží na srdci a pořád řeší, zda je škola dost dobrá a zda se potomkovi podaří dostat na vysokou školu. Dřív rodiče škole důvěřovali, teď vše prověřují a kontrolují a vše si ještě pojišťují domácími učiteli. A všechny školní problémy spolu mamči řeší neustále řeší přes what´s up – sto zpráv denně.

Jak probíhají třídní schůzky?
To záleží na škole a na učiteli. Gríšova učitelka nemá třídní schůzky ráda a svolává je málokdy. V tomto školním roku byla jedna snad jen na začátku a tam se mluvilo o plánech na rok. V Mironově třídě jsou schůzky každé dva měsíce, třídní učitelka na nich povídá o dětech a o životě třídy a docela hezky se to poslouchá.

Co se vašim dětem ve škole nelíbí? A je něco, co se nelíbí vám?
Co na to říct, ideál neexistuje, vždycky je něco, co by člověk měl chuť nějak vylepšit. Miron je hrozně citlivý a zároveň dost schopný. Potřeboval by silnou školu, co se úrovně výuky týče, ale aby v ní panovaly „měkké“ vztahy mezi učiteli a žáky a taky mezi spolužáky. Velmi špatně snáší hluk, křik, velké množství lidí pohromadě. Dokonce jsem uvažovala o domácím vzdělávání, ale tak by se vůbec neotrkal a nenaučil komunikovat s lidmi. A on sám se taky doma učit nechce.

Gríša je naopak velmi společenský a do školy chodí hlavně kvůli spolužákům, tedy spíš spolužačkám, moc se mu líbí. A i když vím, že některé věci bychom ho dokázali naučit doma lépe, obecně si myslím, že chodit do školy mu přináší víc užitku než škody. A Mironovi taky.

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

avatar