©Summerhill

Summerhill: Legendární škola, kde děti za krádež dostávaly odměnu. Jak funguje vzdělávání postavené na hlavu?

Děti mají problémy, protože mají problémové rodiče a chodí do problémových škol. Když je necháte na pokoji, vše se spraví. Pokud tedy už není pozdě. Zhruba takto se dá shrnout vize legendární britské „svobodné“ školy Summerhill. Takto taky začíná předmluva ke slavné knize o Summerhillu. Napsal ji jeden ze žáků školy, který do svých jedenácti let o čtení a psaní neprojevil žádný zájem – a škola ho nechala být. Tak to totiž v Summerhillu chodí.

Když děti neprojevují zájem o učení, šikanují druhé, lžou nebo kradou, je to důsledek pokřivených vztahů v rodině a represivních metod ve školách, důsledek pokrytectví a tyranie dospělých, ať už rodičů nebo učitelů. To je východisko, na kterém Skot A.S. Neill postavil filozofii svobodné školy Summerhill, již založil ve dvacátých letech minulého století. Neill sám byl z učitelské rodiny, prošel velmi striktní výchovou a konzervativními školami, ve kterých se mu nelíbilo.

Být na straně dítěte
Kořen dětských problémů Neill viděl v tom, co nazval „nedostatek lásky“. Ve své slavné knize Summerhill: příběh první demokratické školy na světě uvádí mnoho příkladů, na kterých ukazuje, že když se dítěti ponechá svoboda a projeví se mu náklonnost – Neill tomu říkal „být na straně dítěte“ – z emočních zranění nasbíraných v rodině a předchozí škole se vylíže a začne se přirozeně chovat dobře, vážit si sebe sama a respektovat druhé. Vyroste v pořádného člověka, nikoli v asociála, jak se domnívají zastánci tvrdé ruky ve výchově a vzdělávání. Neill popisuje příklady zlodějíčků a lhářů, kteří zůstanou úplně paf, když zjistí, že ač jejich lež prokoukl, nenásledoval očekávaný trest. A jejich zlozvyky je přirozeně opustí, protože de facto neznamenají nic jiného, než rebelii proti „zlu“ dospělých.

Požádal jsem Neilla, aby mi dal šilink, ale on mi jej dát nechtěl. Každé dítě dostávalo kapesné, jehož výše se rovnala dvojnásobku jeho věku v pencích. Toto pravidlo jsme zavedli, aby měly všechny děti stejné podmínky. Neill u sebe vždy nosíval malý zápisník, do kterého si dělal poznámky a také zaznamenával denní finanční transakce. Obrátil se na mě a řekl:“Bobby, já ti ten šilink dát nemůžu, protože u sebe nemám svůj notýsek a kdybych na to zapomněl, ty bys mě o něj ošulil.“ Na to jsem já zase vesele odběhl někam přes louku. Sice mi nevyhověl, ale já jsem se stejně usmíval, protože jsem věděl proč. Uměl sdělit dítěti něco negativního bez toho, že by působil útočně nebo autoritářsky. V očích mu vždy plápolaly přívětivé plamínky. 

Robert Gottlieb, předmluva ke knize Summerhill: Příběh první demokratické školy na světě.

Místo trestu odměna
Ba co víc, jeho léčba byla někdy i radikálnější: místo trestu následovala odměna. Malému zloději tak Neill s potměšilým výrazem někdy ještě vnutil peníze, a tím mu krádeže zcela znechutil. Zatímco malé dítě se svých problémů dokázalo v Summerhillu zbavit poměrně rychle, u dětí od dvanácti let výš to už nešlo tak snadno. I ty Neill do své školy přijímal a byť nerad, často je tam ponechával, i když komunitu svým asociálním chováním poškozovaly, protože je neměl kam poslat, jak píše. Summerhill byl po velkou část své existence i „odkladištěm“ problémových dětí, na které rodiče nestačili, byť to byly děti ze středostavovských rodin, protože škola je soukromá a platí se školné. Nyní škola děti starší jedenácti let až na výjimky nepřijímá.

Nejpalčivější otázka, kterou tedy kniha Summerhill nastoluje, je, jak komunitu školy ochránit před těmito destruktivními žáky, kteří šikanují ostatní děti.

Následující příhoda ukazuje vynikající inteligenci a pochopení, jaké prokazují děti, pokud jsou ponechány, aby věci řešily samy.  Johny byl pohledný chlapec se zrzavými vlasy, který byl obviněn z toho, že se špatně chová ke své dívce. Děti si oba z nich vyslechly a pak odhlasovaly, aby byla Johnymu vyměřena pokuta ve výši týdenního kapesného. Tento trest ovšem nezafungoval. Na příští schůzi ho jeho dívka obvinila ze stejného přečinu. Tentokrát děti daly pokutu jeho dívce! Okolnosti byly stejné jako předtím, tak proč pokutovat ji? Odpověď byla v tom, že děti znaly prostředí, z něhož Johny pocházel. Jeho rodiče jej často trestali, takže když se choval špatně, trest očekával, ale nesnesl, když za jeho chování měl být potrestán někdo jiný.

Robert Gottlieb, předmluva ke knize Summerhill: Příběh první demokratické školy na světě.

Strašák inspekce
Druhou výzvou, kterou škola řeší po celou dobu své existence, jsou školní inspekce, i když, jak uvidíme dále, s nástupem nového tisíciletí britský stát svůj přístup ke škole změnil. Článek Alana Ridinga Summerhill revisited (Přezkoumání Summerhillu) v New York Times z roku 1999 popisuje, že školní inspekce, které Summerhill očekával vždy tak trochu s nervozitou, přitvrdily v roce 1997 s nástupem Tonyho Blaira a snahou labouristické vlády „pozvednout standart britského vzdělávání“.  Ohrožení Summerhillu levicovými vládami ostatně popsal ve své knize příznačně žertovným stylem sám Neill už dvacet let před tím. Ač byl sám voličem levice, viděl to tak, že Summerhill byl paradoxně víc v bezpečí za vlády konzervativců. Jinak řečeno, dokud existují drahé soukromé internátní školy jako Eaton, nezavřou ani skromný Summerhill, protože jedno i druhé má právo existovat v rámci zaručených základních práv a svobod.

Inspektoři…. ©Summerhill

Svoboda pro všechny, ale funguje to u všech?
Většinová představa o školství sice čím dál víc zahrnuje poznání, že škola by děti měla i bavit, ale dřív nebo později velké většině učitelů i rodičů – i inspektorů – vytečou nervy, pokud se žák neučí, a nasadí nějaký mocenský prostředek. Tím spíš v nejisté době, jak Neill v knize poznamenává. Podle zastánců svobodného vzdělávání je však třeba počkat, až dítě najde vnitřní motivaci, a vytvořit pro to podmínky. Stres a strach rodičů v nejistých dobách ovšem Neill chápe. To nejsou ideální časy pro reformy a experimenty, poznamenává. Zároveň se zamýšlí nad tím, zda svoboda, kterou Summerhill nabízí, funguje i u méně chytrých dětí. „Když přijde čas, chytré děti si sednou a pustí se do práce,“ říká, zatímco děti méně inteligentní se často soustředí hůře a prostředí svobodné školy jim nabízí mnoho rozptýlení. Nikdo nad nimi nestojí a nekontroluje je. Účast na vyučování je v Summerhillu dobrovolná.

Svoboda a odpovědnost
Škola Summerhill je samosprávnou komunitou. Rozhodnutí se přijímají kolektivně hlasováním a každý včetně dětí má hlas stejné váhy. To je zřejmě jedna z příčin, proč je na dětech patrné pozoruhodné sebevědomí, které je odlišuje od dětí běžných škol, píše se ve zmíněném článku v NYT. Shromáždění se konají dvakrát týdně. Na jednom z nich se rozhoduje o věcech školy, druhé je jakýmsi tribunálem, kde se řeší přestupky a jejich náprava. Neill popisuje, jak byl dětmi mnohokrát v některé věci přehlasován. Což mu ale vůbec nevadilo. I když v dílčích věcech navrhoval jiné řešení, celkově velmi chválí rozumný a spravedlivý přístup dětí k rozhodování a hlasování, stejně jako k řešení konfliktů a udílení trestů za porušení pravidel.

Summerhill malý, ale vlivný
Summerhill je malá internátní škola. Navštěvuje ji aktuálně šedesát pět až sedmdesát pět dětí od pěti do sedmnácti let (ne všichni tam ale bydlí). Mnoho z nich je cizinců – škola je díky Neillově knize světově proslulá. Dále je ve škole šestnáct členů personálu na plný úvazek a další na částečný.

Po vyhrocení sporu mezi státní inspekcí a školou v roce 1999, kdy hrozilo, že nekonformní školu zavřou, a následném náběhu na soudní proces, britský stát ve vztahu k Summerhillu kapituloval a uznal, že škola musí být posuzována s ohledem na svou filozofii, a ne v rozporu s ní. Postoj inspekcí je od té doby daleko chápavější. Zpráva inspektorů z listopadu 2016 zní vyloženě pozitivně a její hlavní zjištění jsou přehledným skenem úspěchu svobodné školy.

Oslava 90.výročí založení školy. ©Summerhill

Děti umějí (skoro) vše lépe
Akademické i jiné výsledky dětí jsou dobré, píše se v inspekční zprávě. Žáci mají podle inspektorů výborné komunikační schopnosti a dobře ovládají informační technologie. Vykazují velkou dávku samostatnosti a iniciativy a mají veskrze aktivní postoj k učení. Učitelé jim oddaně poskytují svůj čas a věnují se jejich individuálním potřebám. Jako jediné mínus v oblasti prospěchu zmiňuje zpráva slabší schopnost některých žáků počítat.

V oblasti osobního rozvoje zpráva konstatuje, že děti jsou si dobře vědomy dopadu svých rozhodnutí na svůj život i na ostatní členy komunity, mají silný smysl pro odpovědnost a pro rozlišování dobrého a špatného jednání.

Zpráva ale zároveň poukazuje na to, že žáci Summerhillu mají menší schopnost pochopit, že vztahy s jinak vzdělávanými a vychovávanými lidmi mohou být pro ně těžké, a celkově projevují malou znalost toho, co se děje mimo jejich „bublinu“.

Nepletu se jim do jejich záležitostí, proto mě mají rády
Neill zemřel v roce 1973. Knihu psal po padesáti letech fungování školy, táhlo mu na devadesátku. Nebyl ideologem slepé víry. Je vyladěn na pozorování života, jaký je. Proto je i jeho kniha plná života, realismu, humoru a laskavosti. „Jsem otec, kterého si děti vysnily, když na ně jejich pravý otec křičel ´Přestaň s tím kraválem!´ Nikdy po nich nechci, aby se chovaly nebo vyjadřovaly ´slušně´. Nikdy se neptám, zda si umyly obličej. Nikdy nepožaduji poslušnost, respekt nebo úctu. Plně si uvědomuji, že se mnou žádný reálný otec nemůže soupeřit. Jeho úlohou je pracovat, aby zajistil příjem pro rodinu. Mou prací je studovat děti a věnovat jim veškerý svůj čas a zájem,“ říká o sobě v knize.

Všude je něco
Jako správný realista nemá Neill problém mluvit ve své knize o problémech. „Bohužel stále mezi určitými lidmi přetrvává přesvědčení, že v Summerhillu dokážeme zázraky,“ píše. „Domnívají se, že naděláme malé andílky z dětí, které k nám přijdou ve dvanácti letech poté, co s nimi celé roky doma i ve škole zacházeli bez kouska lásky.“ Podle slov svého zakladatele škola neslaví ve výchově a vzdělávání jen samé úspěchy. Ale má jich dost a inspiruje další a další školy, aby vsadily na svobodu. Nakonec i opožděný žák Robert Gottlieb, který napsal předmluvu k Neillově knize a do jedenácti let nečetl ani nepsal, v dospělosti stanul v čele velké mediální agentury. V určité chvíli ho prostě učení začalo zajímat, a to díky Summerhillu. Škole, kde se čeká, až tahle chvíle nastane. A je jedno, jestli dítě nakonec najde své místo na světě jako doktor, nebo jako truhlář. Základem je klidná víra, že ho najde a že to místo bude dobré.

Článek vznikl ve spolupráci s redaktorkou magazínu Rodiče vítáni Jitkou Polanskou.

©Summerhill

4

Pravidla diskuze

(zavedena 13. dubna 2018)

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání
Příspěvky porušující pravidla mažeme.
avatar
3 Comment threads
1 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
4 Comment authors
HonzaPavel KraemerKateřinaLea Recent comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

nejnovější nejstarší
Lea
Host
Lea

Příběh této školy znám,takže mě nepřekvapuje.Ale opravdu mě rozesmála ta fotogfafie těch inspektorů a jejich výraz.Museli být z tohoto pojetí“scife“ čti“ štajf“

Kateřina
Host
Kateřina

Dokonalá ukázka toho, jak si neschopní jedinci pořídí dítě a pak ho předají „cvičiteli“, aby napravil co oni pohnojili. Smutné, leč realita života. Ty děti za to opravdu nemohou, že potřebují až takhle extrémní přístup. A pokud jim to do života pomůže, proč ne? Ony jsou ty poslední, na koho by se měl člověk zlobit. Za sebe jsem ráda, že nemusím toto řešit.

Pavel Kraemer
Host
Pavel Kraemer

To co popisujete, velmi přesně sedí k začátkům nejen Summerhillu, ale i k začátkům podobně extrémních svobodných škol. Nicméně časem se sociální složení rodičů takovéto školy posouvá více směrem k mainstreamu, takže je víc a víc celkem normálně vychovaných dětí. Mluvím mimo jiné i z vlastní zkušenosti z vývoje alternativních škol v ČR za posledních 20 let.

Honza
Host
Honza

ach ten nadpis. trochu „klidné síly“ by se hodilo. Věnovat nadpis a odstavec takovému podivnému příkladu článek nejspíš lidem nezpřístupní, vyvolá předsudky a odvede pozornost od ostatního. A to všechno kvůli provokativnosti? Jinak ostatní je pěkně napsané, asi si tu knihu konečně přečtu. :)