Ve škole mě naučili tak akorát číst, psát a trochu počítat, říká Francouzka

„Ve škole mě naučili jen základní věci. Když to tak vezmu, tak ne o moc víc než psát a nějaké jednoduché počty. Což je fajn, ale tolik let na to asi člověk nepotřebuje,“ říká Francouzka Mandana Hematy v rozhovoru o francouzské škole.

Jaké jsou vaše první vzpomínky na základní školu?
Chodila jsem do mateřské školy Montessori a přechod na normální základní školu byl šok. Uměla jsem číst už od školky, ale když na mě v první třídě učitelka ukázala a řekla důrazně před třiceti spolužáky „Mandano, jsi na řadě!“, zkameněla jsem a nic neřekla. Učitelka si po několika takových situacích zavolala mámu a řekla jí, že jsem za ostatními pozadu a musím se doma víc učit. Máma vyhrkla: „Ale vždyť ona číst umí, doma čteme pořád!“ Nicméně mě dali do vyrovnávací třídy pro pomalejší děti, které zaostávaly. Rodičů se to dotklo, ale pro mě to nakonec bylo to nejlepší. Sice jsem ztratila rok, ale ve třídě bylo daleko lepší klima, jezdili jsme na výlety a chodili do parku na zmrzlinu. Ulevilo se mi a získala jsem větší sebedůvěru.

Jak vzpomínáte na učitele?
Někteří byli v pohodě, ale někteří nás děsili. Zní to neuvěřitelně, ale měla jsem učitelku, která dětem dávala na holou před celou třídou.

To bylo tak před čtvrtstoletím. V dnešní době snad už francouzští učitelé děti nebijí…
Ne, ale myslím si, že místo zdravé míry to přešlo do opačného extrému. Podle toho, co se doslýchám, učitelé nemají u dětí autoritu a taky mohou mít popotahování i kvůli maličkosti. A děti to vědí a ztrácejí respekt.

Byla jste dobrá školačka?
Dělala jsem spíš jen to nutné, abych prošla. Učení bylo hodně o biflování, francouzské slovo pro to je bachotage. Před zkouškou si nacpete do hlavy tuny věcí, a po ní zas všechno zapomenete.

Co ve škole chybělo, podle vás?
Tělocvik jsme měli jen čtyři hodiny týdne. Výtvarná a hudební výchova mi nešla. Neměli jsme nic, co by rozvíjelo praktické dovednosti, jako třeba zahradničení. V jedenácti letech jsme jeli na výměnu do Anglie a pamatuju si, že jsem jim školu záviděla. Ne uniformy, ty mi přišly směšné, ale to, že měli hodně sportu a chodili ze školy mnohem dřív než my.

Mluvíte skvěle anglicky, naučila jste se to ve škole?
Vůbec ne, přece vidíte, jak běžný Francouz nebo Francouzka ovládá angličtinu, je to bída. V šestnácti jsem jela pracovat jako au pair girl do Anglie, měla jsem na starosti tři děti a musela jsem se naučit komunikovat velmi rychle. Nějaké základy nás samozřejmě naučili, ale hodiny vůbec nebyly interaktivní. Mluvnice je důležitá, ale konverzace taky, a tu jsme skoro neměli.

Co pak na střední?
Nemohla jsem se dočkat, až bude konec. Cítila jsem se jako někdo, koho celý život, den po dni, k něčemu nutili, k něčemu, co mě nebavilo. A zároveň se od nás očekávalo, že budeme vědět, co dál, mít jasnou představu o tom, co chceme dělat. Což jsem neměla ani trochu. A učitelé moc nápomocní nebyli. Když jsem se snažila přijít na to, co dál studovat, jejich komentáře byly „Jsi si jistá, že to zvládneš? Není to pro každého…“ Přitom tě ale všichni nutí do rozhodnutí. Nebylo ve zvyku vzít si po škole rok volna, cestovat, rozmyslet se. Taková tradice u nás není… Cílem je ukončit studia co nejdřív.

Jak to tedy dopadlo?
Udělala jsem opak toho, co se ode mě čekalo. V tu chvíli, kdy jsem vyšla ze školy, jsem odjela do USA. V Kalifornii jsem měla ale vážnou nehodu, ze které jsem se dva roky léčila. Při tom jsem ale již začala studovat kombinovaný obor psychologie, sociologie a antropologie. Ale po roce jsem s tím přestala. Založila jsem si vlastní internetový byznys, spolu s kamarádem, kterého jsem potkala na cestách,  a konečně začala žít zajímavý život a dělat něco, co mě baví. A byla jsem v tom úspěšná. Zjistila jsem, že se můžu všechno naučit sama.

Takže jste nakonec nějakou výbavu pro život přece jen měla…
Ve škole mě naučili jen základní věci. Když to tak vezmu, tak ne o moc víc než psát a nějaké jednoduché počty. Což je fajn, ale patnáct let na to asi člověk nepotřebuje. Všechno, co jsem pak potřebovala ve svém projektu, jsem se musela naučit sama. Účetnictví, jak vést projekt, jak dělat marketing… Škola, tak jak byla koncipovaná, připravuje dobře lidi, kteří pak vykonávají příkazy jiných, ale nikoli lidi, kteří chtějí být samostatní.

Ale i tak jsem ráda, že jsem do školy vůbec chodila. Ne všechny děti na světě tu šanci mají, a mnohé by byly šťastné i za takovou školu, jako byla ta moje.

Navíc se mi zdá, že se to zlepšuje, Francie se začíná poohlížet po inspiraci ve vzdělávacích systémech jiných zemí, které fungují lépe. A semínko vzklíčilo. Tak uvidíme, co to přinese.

Mandana Hematy se narodila v Nantes francouzské matce a iránskému otci. Již patnáct let žije střídavě ve Francii a v zahraničí, nyní na Bali.

Komentujte

2 Komentáře zapnuto "Ve škole mě naučili tak akorát číst, psát a trochu počítat, říká Francouzka"

avatar
Třídit dle:   nejnovější | nejstarší | nejlépe hodnocené
Lukáš
Host

Mandana Hematy dalo by se říct že jsme pomalu ze stejné krve až na tu nehodu která Vás potkala. A myslím si že nás je mnohem víc. Zajímalo by mě co na to řekl váš parner když jste mu to řekla že neumíte počítat z hlavy. A kolik Vám je let. Mě je 27 let a žiju v České Republice. Děkuji za odpověď.

Iveta
Host

Přiznávám, že přístup dámy shledávám poněkud nevyrovnaný. Na jednu stranu jí vadilo, že měla jen čtyři hodiny tělocviku, žádné pracovní vyučování a vůbec celé to vyučování jí bylo dlouhé (anglický dětem záviděla, že chodí ze školy dřív). Na druhé straně jí vadí, že ji toho ve škole víc nenaučili.

Problém je, že nejde všechno – končit s vyučováním brzy a zároveň se něco naučit. Když nebude biflovat, tak se anglická slovíčka nenaučí, když bude tělocvičit, nebude mít čas na matematiku či účetnictví.