Přečtěte si rozhovor o výzkumu předčtenářských dovedností, který v českých mateřských školách vede Gabriela Seidlová Málková z Fakulty humanitních studií UK. Výzkumnice popisuje, od čeho se odvíjí pozdější schopnost číst a psát, a o cvičeních, která mohou předškoláky na cestě ke čtenářství podpořit. Rozhovor otiskly pod názvem Chci pomoci dětem se čtením úterní Lidové noviny, jeho autorkou je Barbora Říhová.
To téma je v Česku téměř neprobádané: jak podpořit děti v předškolním věku, aby se z nich pak bez problémů stali čtenáři? Odborníci tuší, že s předškoláky lze trénovat určité dovednosti, abychom jim pak ulehčili dobu, kdy se učí číst. Jaké dovednosti to ale jsou? To právě nyní zjišťuje Gabriela Seidlová Málková z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.
Kdo se do vašeho výzkumu zapojil?
Spolupracujeme s dvanácti mateřskými školami v Praze či na okraji metropole. Dětí je kolem dvou stovek. Když jsme s výzkumem před rokem začali, byly ve věku čtyři a půl až pět let. Učitelé od nás tehdy dostali materiály, které jsme pro ně vytvořili, a sedm týdnů s nimi pracovali. Dělali s dětmi různá cvičení postavená na práci se slovy a s využitím pracovních listů.
Co přesně zjišťujete?
Jestli dovednosti, které v šesti letech sehrávají klíčovou úlohu, když se dítě učí číst, jsou provázané s dovednostmi, které se rozvíjí v předškolním věku. A zda se tyto dovednosti dají v předškolním věku podpořit tak, aby si pak děti, než nastoupí do první třídy, vytvořily dobré předpoklady pro rozvoj počátečního čtení a psaní.
Co učitelé s dětmi dělali?
Rozdělili jsme děti do tří skupin. Jedna skupina dětí pracovala pouze se zvukovou stránkou jazyka, děti si hrály s hláskami a slabikami, aniž by věděly, jak písmenka vypadají. Druhá skupina se seznamovala s písmenky, s jejich podobou, jejich názvy, zkoušela je psát a také hledat slova, která začínají na zvuk, co k písmenku patří. Třetí skupina nepodstoupila žádný trénink.
Můžete mi popsat některá ta cvičení?
Děti z první skupiny se učily slabikovat, poznat slova, která obsahují stejné slabiky na počátku slova, hlavně ale pracovaly s hláskami, učily se identifikovat počáteční hlásku ve slově. Hlásky jim učitelé znázorňovali pomocí obrázků s tzv. hlásulkami. Jde o postavičky s křidélky, které mají rády určitou hlásku. Na křidélku má vždy hlásulka malý obrázek, jehož počáteční zvuk je hláska. Hlásulka je označení zavedené v jednom již existujícím programu pro rozvoj jazykových schopností pro školní děti od kolegyní Mikulajové a Dostálové. Důležité ale je, že tyto děti se vůbec neseznámily s písmeny, tedy s jejich podobou.
Druhá skupina dětí dělala co?
Druhá skupina se postupně seznamovala s písmeny celé české abecedy – děti se učily názvy písmen, tedy jak se jim říká v abecedě, zkoušely písmenka psát, učily se hravou formou, jak písmenko vypadá, a to s pomocí obrázků a dřevěných modelů písmenek. Nenásilnou formou se také učily, že třeba písmenko zapsané jako „N“ se nazývá „en“ a dělá zvuk „n“.
Z jakých poznatků jste vycházela?
Současný výzkum identifikuje tři klíčové předpoklady rozvoje gramotnosti, z nichž dva jsou snadno určitelné. První je, že dítě je schopné uvědomovat si zvukovou stavbu svého mateřského jazyka. Odborně se tomu říká fonematické povědomí. V zásadě jde o to, že dítě dokáže rozpoznat, jaké zvuky tvoří slova, a s těmi zvuky si i hrát, manipulovat s nimi. To jsme testovali na té první skupině dětí.
A ten druhý předpoklad je jaký?
Ten vychází ze znalosti písmen. Pokud dítě zná písmena, může si začít aktivně vytvářet spojení mezi zvuky (fonémy) a jejich příslušným písmenkem (grafémem)…
…což znamená, že začne číst?
Tohle samo ke čtení nestačí, ale je to jistě důležitý krok k počátkům čtení. Když se učíte číst, musíte nejprve pochopit, že existuje spojitost mezi písmenem a zvukem, který k písmenu patří. Pak tyto zvuky musíte spojit a vytvořit slovo. V předškolním věku můžete s dětmi trénovat určité dovednosti, abyste jim pak ulehčila dobu, kdy se učí číst a potřebují pochopit tuto souvislost. A tady existuje mezi vědci více názorů na to, co se děje.
V čem se neshodujete?
Někteří se domnívají, že děti nejprve musejí znát písmena, aby dokázaly z proudu mluvené řeči vydělit fonémy, které k nim patří. Doklady z výzkumu, a to hlavně s dětmi, které mluví jazyky, jako je čeština, ale ukazují, že děti zvládají vydělení počátečního fonému ve slově už v době, kdy k danému fonému ještě neznají písmeno.
K čemu se přikláníte vy?
K té druhé zmiňované teorii. Domnívám, že tzv. fonologické povědomí je svébytnou dovedností, která u dětí mnohdy zájem o písmenka iniciuje, a že když se děti dobře vyznají ve zvukové stavbě svého mateřského jazyka, zvýhodňuje je to pak i v procesu osvojování si písmen, ale především v rozvoji počátečního čtení. V první fázi našeho projektu jsme proto zjišťovali, co se stane, když budeme děti trénovat jen v oblasti zvuků bez opory v tom, jak písmena vypadají, a co se naopak stane, když budou mít děti příležitost se s písmenky seznámit. V druhé fázi je naplánované sledovat další vývoj dětí z obou skupin v době, kdy se z nich už začnou stávat čtenáři, ale ještě nenastoupí do první třídy.
V jaké fázi výzkumu jste nyní?
Teď už jsme se dostali do druhé fáze. Po osmi měsících jsme se tedy do školek vrátili a děti, tentokrát už to jsou předškoláci, znovu sledujeme. Zejména nás zajímají jejich první čtenářské dovednosti. Jsme zvědaví především na ty děti, které vůbec nepřišly v tréninku do kontaktu s tím, jak písmenka vypadají. Předpokládáme, že i bez předchozího tréninku v písmenech budou mít lepší počáteční čtení než děti z netrénované skupiny, a dokonce si myslíme, že budou mít i lepší počáteční čtení než děti, jež podstoupily písmenkový trénink.
Čím to může být způsobeno?
Domníváme se, že znalost písmen bez jeho posilování vyhasne. Naopak povědomí o fonémech, akcelerované naším tréninkem před osmi měsíci, se bude nyní rychleji vyvíjet a umožňovat dětem lépe propojovat svět zvuků, tedy fonémů, s vynořující se, i když stále nesystematicky osvojovanou znalostí písmen. Pokud by se naše teorie potvrdila, byl by to v našem prostředí jistě silný argument pro to, cíleně s rozvojem fonematického povědomí v předškolních zařízeních pracovat.
Proč jste se rozhodla zkoumat, co trénovat s dětmi v předškolním věku, aby se z nich pak snáze stali čtenáři?
Cílená předškolní příprava v oblasti jazyka a řeči je u nás hodně podceňovaná, a přitom může výrazně ovlivnit rozvoj počátečního čtení a psaní. Ve vědecké komunitě je to proto velice atraktivní téma. Je tu spousta otázek, které nejsou zodpovězené – především stále přesně nevíme, jakou podobu má mít cílená práce s dětmi předškolního věku tak, abychom jim pomohli v přípravě na čtenářství.
Váš výzkum, předpokládám, by tedy mohl pomoct i dětem, které mají se čtením problémy?
To je jeden z hlavních důvodů, proč to děláme. Chceme nabídnout doklady a informace o tom, jaké cesty volit pro systematický rozvoj dovedností klíčových pro počáteční čtení v předškolním věku. Chceme ukázat, co by učitelé a rodiče mohli dělat, když budou chtít děti v tomto směru podpořit. Paralelně s naším základním výzkumem se nám také daří vytvářet diagnostické nástroje, které by mohly pomáhat hodnotit úroveň rozvoje jazykových schopností.
Jak to vůbec ve školkách nyní vypadá, hrají si tam děti se zvuky a písmenky?
Nejsou tu téměř žádné dostupné materiály, které by učitelé mohli vzít a učit podle nich. Mluvíme o jednom jediném, který je cílený na těsně předškolní děti (viz práce Mikulajové a Dostálové). Některé školky se snaží a pracují na bázi profesní zkušenosti, učitelé tedy používají to, na co děti během jejich učitelské praxe dobře reagovaly. Určitě se používají hry a aktivity podporující povědomí o slabice. Co ale chybí především, je systematická cesta od slova ke slabice a od slabiky k hláskám (fonémům) a podpora rozvoje povědomí o fonémech. Pro čtení potřebuje dítě tyto fonémy nejen umět poznat, ale i ovládat, cíleně si s nimi hrát, být „jejich pánem“. Například vyjmout první zvuk ze slova a říct, jaké nové slovo může vzniknout, umět skládat hlásky a tvořit tak slova, i třeba nesmyslná.
To hraní si s fonémy je ale asi pro učitele náročnější, než když děti jen seznamují s tím, jak písmenka vypadají, nebo s nimi slabikují.
Ano, je náročné systematicky pracovat se zvukovou stránkou mluvené řeči. Zvukové části slov jsou prchavé, nemůžeme si na ně sáhnout, těžko se uchopují. Proto musíme hledat cesty, jak hlásky zachytit, zviditelnit.
Do jaké oblasti vaše výzkumné aktivity vlastně spadají?
Jde o výzkum čtení a psaní a jeho psycholingvistické souvislosti. V české komunitě je psycholingvisticky orientovaný výzkum prozatím skromně pěstovaný, a to nejen když nás srovnávám se zeměmi na západ od nás, ale i třeba se Slovenskem. Je tu sice zájem zjišťovat, jak se vyvíjí naše jazykové schopnosti, co předurčuje dítě k tomu, aby bylo dobrým čtenářem, jak řešit situaci, když je vývoj disproporční, ale pořád máme málo odborníků a hlavně málo talentovaných studentů, kteří by obor posunuli dál.
Co je třeba ještě prozkoumat?
V našem výzkumu, zaměřeném na předpoklady rozvoje čtenářství, jsme se zaměřili na děti, které se normálně vyvíjejí. Je ale třeba zaměřit se i na děti, které mají nějaký handicap, a zjistit, jak je to u nich s jejich dovednostmi a předpoklady ke čtenářství, a vědět, jak jim pomoci. Téměř nic také nevíme o předčasných čtenářích – bylo by zajímavé vědět, co to je za děti, proč jsou napřed před ostatními. Potřebujeme zmapovat i vlivy rodinného prostředí na rozvoj počátečního čtení a psaní. Strašně málo víme i o tom, jak se vyvíjí porozumění čtenému textu…
To je hodně aktuální. Často se řeší, že děti nerozumějí tomu, co čtou.
Řeší se to nejen u nás, ale i v zahraničí. Mluvíme o diagnostické kategorii dítěte, které nerozumí čtenému textu. S kolegy z Pedagogické fakulty UK jsme teď začali pracovat v rámci našeho nového výzkumu právě na sledování vývoje porozumění čtenému textu. Sledujeme žáky od prvního do čtvrtého ročníku základních škol. Chceme zjistit, co předurčuje děti k úspěšnému porozumění textu a jaké dovednosti jsou k tomu třeba. A k tomu vytváříme i nové diagnostické nástroje pro poradenskou praxi.
—
Gabriela Seidlová Málková je psycholožka a speciální pedagožka. Přednáší a vědecké práci se věnuje na Fakultě humanitních studií UK a na Pedagogické fakultě UK. Ve výzkumu se věnuje jazykovým schopnostem předškolního dítěte, zejména jejich vztahu k rozvoji počátečního čtení a psaní. Právě jí vychází kniha o vývoji jazykových schopností předškolního dítěte.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Je dobré, že se touto důležitou problematikou někdo zabývá, zvlášť s mladší generace. Ta už nepamatuje starší osnovy nazvané Program výchovné práce v jeslích a na mateřských školách, který byl platný před vznikem Školního vzdělávacího programu u něhož se jazyková výchova pohybuje jen v okrajových oblastech. Všechny ty úkoly, které jsou popisovány v článku, byly součástí vzdělávání dětí v mateřské škole a děti se učily poznávat co je to slabika, hláska, jestli je dlouhá, krátká, je li na začátku, či konci slova. Byla k tomu taky dobré pomůcky i když někdy po skromnu. To si budou pamatovat starší ročníky učitelek. Protože tak zvaná příprava na školu byla součástí celého tříletého procesu. Starší děti se už uměly předškolním věku podepsat tiskacím písmem. Když se toto všechno zamítlo, že to není ta správná cesta, přemýšlela jsem, jestli to nové je opravdu ta nejlepší. Protože za celou tu dobu 25 let si člověk dost zafixoval všechno to, aby se ten malý človíček rozvíjel všestranně, aby získával všechny potřebné dovednosti, tak aby jeho školní docházka byla úspěšná, používala jsem metody tak, abych děti neošidila o to podstatné. vyplatilo se mi to. To jak je důležité znát vývojové etapy dítěte, jak se vyvíjí jeho tělo, jeho zralost psychická i tělesná, co všechno potřebuje, aby se naplnily všechny oblasti dovednostmi, které dítě potřebuje k zahájení školní docházky. Myslet si, že roli učitele zvládne každý, kdo si řekne budu učitelem, nemusí být pravdou. je to dlouhá cesta poznání a i na konci, když už si řeknete, že už to všechno víte, pořád ještě nevíte všechno. A proto je toto povolání tak zajímavé.