Dnešní děti už nebudou psát ručně a číst z papíru, říká propagátor technologií ve vzdělávání

„Škola by měla ukázat dětem, jak technologie používat ke svému rozvoji. V tom ale zcela selhává,“ říká propagátor technologií ve výuce Bořivoj Brdička.

Bořivoj Brdička

Pod náš článek jste napsal, že by školy neměly zavádět rušičky mobilního signálu, jak navrhoval jeden čtenář, ale naopak by měly posílit wifi. K čemu by se pak mobily ve třídě používaly?
Co chceme, aby děti s mobily dělaly? Ideálně něco smysluplného, že? Jak víme, děti typicky napodobují to, co vidí kolem sebe. Jelikož škola se tváří, že technologie neexistují, oni si ty informace, co se s nimi dá dělat, říkají mezi sebou. A pak to vypadá, jak to vypadá…

Máme-li povinnou školní docházku, tak to, co se děje ve škole, by mělo korespondovat s tím, co se děje mimo školu. Neříkám, že se mají technologie používat pořád, ale učitelé by měli rozměr těch přístrojů vnímat a zakomponovat ho do toho, co s dětmi dělají.

Vy si umíte představit, že by děti během výuky měly mobily zapnuté a mohlo by to být přínosné?
Jistěže. Ale nemyslím tím to, že se probírají přítoky Labe a učitel řekne: „Vytáhněte si mobily, najděte si přítoky na wikipedii a naučte se je nazpaměť.“ Automatizovat tradiční přístupy pomocí technologií, to není ideální. Mnohem lepší je pomocí technologií něco tvořit, třeba mapu těch přítoků. Technologie mohou dobře posloužit také při učení základních věcí typu malá násobilka nebo vyjmenovaná slova. Proč je drilovat hromadně ve třídě a většinu dětí tím znechutit, když to mohou trénovat na přístrojích – je to efektivnější, protože jede každý ve svém tempu.

Dřív se říkalo „řekni mi, co čteš, já ti řeknu, jaký jsi“. Teď platí „řekni mi, koho sleduješ na sociálních sítích a já ti řeknu, jaký jsi.“

Jak ještě mohou technologie ve škole posloužit?
Můj oblíbený je příklad newyorského sboru – jeden učitel založil sbor a to ze všech žáků bez výjimky. Jednalo se o děti ze špatného sociálního prostředí, mnozí z nich ani neuměli pořádně anglicky a škola je moc nebavila. Sboru založil blog jejich nahrávky dal na youtube a oni se tak proslavili, že teď vystupují se známými hudebníky i v televizi. Ten úspěch je tak namotivoval, že se zlepšili nejen v docházce, ale i ve výsledcích v jiných předmětech. Přitom nebýt youtube, nikdo by o nich nevěděl.

Vy jste také propagátor takzvané „převrácené třídy“ – co to je?
Učitel má nějakou část toho, co učí, zpracovanou ve formě lekcí, které jsou k dispozici online. Zadá dětem, aby se místo domácího úkolu podívali na příslušné video a druhý den na to v hodině naváže a dál to rozvíjí. Využít se dá například Khanova akademie, která je navíc interaktivní a učitel tam rovnou vidí, jestli si žák doma udělal cvičení a s jakým výsledkem. Sledovat videotutorial svého učitele, ke kterému mám vztah, ale podle mě může fungovat ještě líp.

Možná by to učitelé brali jako kapitulaci, jako popření vlastní profese…
Tak to je úplně trapně špatně. Je tu jiný problém: takzvaná síťová generace je již tak závislá na médiích, že jí čtení dělá problémy. Asi nechceme ustoupit od toho, že by děti měly umět číst s porozuměním. A k tomu se přes videa nedopracují… To je věc sice primárně češtináře, ale ve skutečnosti vlastně celé školy. Nakonec i při řešení tohoto problému ale lze technologie uplatnit.

Rodiče – i učitelé – mají možná pocit, že děti tráví s technologiemi až příliš moc času, tak nechtějí, aby to dělali ještě ve škole.
Výsledek je ten, že technologie nikdo nevnímá jako učební pomůcku. Nanejvýš jako zdroj informací. A to neplatí jenom pro děti. Všichni používáme technologie moc a většinou naprosto zbytečným způsobem, který nás nerozvíjí. První krok je uvědomit si, že to jde. A pak můžeme uvažovat o tom, jak. Možná budeme muset začít tím, že se budeme zbavovat závislosti. To je nezbytný předpoklad.

Obrovský fenomén je youtubering. Je to něco, čím se děti mohou rozvíjet?
Tak dlouho jsme zkracovali textové zprávy, až jsme dospěli do doby, kdy se komunikuje pomocí videí. Je to jedna z vlastností síťové generace, která se nám sice nemusí líbit, ale nic s tím nenaděláme. Je dobré si uvědomovat, že přes video se k nim dostanete snáz. Čímž se vracíme zpátky k tomu, proč by učitelé udělali lépe, kdyby dětem nabízeli videa a ne učebnice. Tím ale nechci říci, že se učitel má snažit konkurovat youtuberům. Co by ale mohlo být užitečné, je nechat žáky, aby si tu roli sami vyzkoušeli.

Co sociální sítě? Dají se nějak využít?
U nich bych dětem vysvětlil, že je důležité, s kým se tam spojují. Když už používám sociální sítě, tak si být vědom toho, že to, co tam sleduju, mě ovlivňuje. Dřív se říkalo „řekni mi, co čteš, já ti řeknu, jaký jsi“. Teď platí „řekni mi, koho sleduješ na sociálních sítích a já ti řeknu, jaký jsi.“ Zásadní význam má se snažit žáky přivést k zodpovědnosti za vše, co dělají – včetně sociálních sítí.

Dokážete-li dětem vysvětlit, že když se budou jen bavit, nikam se v životě nedostanou, je to důležitý první krok.

Mluvíte rád také o přístupu k technologiím, který mají finské školy. Čím se můžeme inspirovat?
Vtip je v tom, že ve Finsku technologie nijak nezdůrazňují. Oni je jenom používají. Technologie nejsou cílem, proč by měly. Prostě se zpracovává téma a dělá se to na počítači, protože všechny dnešní děti budou ve svých budoucích pracích všechno dělat na počítači. Že z toho Finům vyšlo, že už nemá smysl nutit děti psát rukou, to je pro nás pořád ještě obtížně představitelné. Ale je to tak – primární je umět psát na klávesnici. Za deset let už nebude ani to, to už budeme text možná jen diktovat.

To samé se čtením – ať děláte, co děláte, primární bude číst text z displeje. Ten svět někam spěje – a to dost rychle – a my se tomu můžeme bránit, anebo se tomu můžeme včas přizpůsobit, abychom uspěli v globální konkurenci. Že nebudou vaše děti za deset dvacet let číst v práci nic z papíru, na to vemte jed. Možná doma nebo ve volném čase. Umím si to představit – nostalgicky si vzít román…

Máte nějaké doporučení pro rodiče?
První věc je vědět, co dítě u počítače dělá. A pokud to není smysluplné, tak začít omezovat čas. Dokážete-li dětem vysvětlit, že když se budou jen bavit, nikam se v životě nedostanou, je to důležitý první krok. Necháme-li je, ať se inspirují jen vrstevníky a youtubery, nedopadne to dobře. A teď si vemte, jak by rodičům pomohlo, kdyby se touha dětí trávit čas u počítače dala propojit s tím, že na něm mají dělat něco, co je obohacuje, ideálně “do školy”.

A s tím je, mimochodem, spojena ještě jedna důležitá věc, co mohou rodiče dělat: chtít po učitelích, aby s technologiemi pracovali.

Bořivoj Brdička je lektor, autor a propagátor vzdělávacích technologií. Působí na katedře informačních technologií a technické výchovy Pedagogické fakulty UK v Praze. Založil server Spomocník, kde mohou učitelé sdílet inspiraci ohledně práce s moderními technologiemi ve výuce.

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

avatar