Už dvacet pět let existuje v Česku osmileté gymnázium, které funguje jako skautský oddíl. Všichni za jednoho, jeden za všechny, silná samospráva, studenti tráví dva měsíce venku…  Přírodní škola patří mezi ty nejinovativnější i ve světovém měřítku. Vede ji ředitel František Tichý. “Jako malý jsem si to nemyslel, ale výchova je dobrodružství,“ říká.

Mluvíte o vzdělávání a výchově jako o dobrodružství. Mnoho lidí to vidí opačně. Dobrodružství se odehrává spíš mimo školu a ve škole bývá nuda, nebo ne?
Jako kluk jsem se chtěl věnovat vědě, hlavně astronomii a paleontologii, objevovat něco nového. Četl jsem dobrodružné knížky. Že by mohlo být zajímavé a dobrodružné dělat učitele, mě ani nenapadlo. Dnes to vidím jinak. Všechno, co člověk o dobrodružství čte v knihách nebo vidí ve filmech, zažívá i při výchově. Musí sám o sobě přemýšlet, překonávat se, musí využít všechny schopnosti, které má, musí být připravený řešit nečekané situace. A vždycky něco člověka překvapí.

Co je pro vás jako ředitele největší výzva?
Pracujeme s náročnou věkovou kategorií dospívajících. Přijdou sem v jedenácti letech. Rok a půl si zvykají, pak je to dobré, ale přijde puberta a několik let je „všechno špatně“. Když se to srovná, za rok za dva zase odcházejí. Na druhou stranu je v tom dynamika a opravdovost.

Vedete školu tak říkajíc ve skautském stylu. Jak se nově příchozí děti z běžných základních škol adaptují na neobvyklé pojetí vzdělávání?
Snažíme se, aby o tom, jak škola funguje, věděly dřív, než do ní nastoupí. Děláme společný výlet pro uchazeče a celou řadu dalších akcí, kde mohou školu poznat. Je to ale případ od případu, záleží hodně na tom, jaká byla jejich předchozí škola. Lépe se zapojují děti z vícečetných rodin. Jedináčkům někdy déle trvá, než si zvyknou na fungování v týmu, na které u nás klademe důraz.

Děti ze škol s hodně volným režimem mohou mít problém, protože tady přece jen určitá struktura je. Děti z běžných škol zase často nejsou aktivní, jsou vedené k pasivitě. Děti, kterým vždycky všechno šlo „samo“, najednou musí něco dělat a koukají na to překvapeně. Což je situace, která jinak obvykle nastává až na střední škole. Menší problémy mají obecně děti, které mají zkušenost se skautingem.

Proto máme systém patronů. Každé dítě má svého staršího studenta, který mu pomáhá začlenit se do života školní komunity. Ale i my, kantoři, jim hodně pomáháme a hodně se o tom bavíme.

Zapojujete nějak děti do chodu školy? Přináší to nějaké problémy?
Máme studentskou radu. Každá třída se dělí na malé skupinky –  kruhy. Tato malá, obvykle pětičlenná skupinka zvolí svého kapitána. Ten ji zastupuje ve studentské radě.  Zároveň má zodpovědnost za zapojení kruhu do aktivit ve škole, ať už se týkají výuky nebo třeba služby na školním výjezdu. Studentská rada se schází jednou za týden, má svého předsedu, který má ve škole silné postavení.

Meze samosprávy nejsou stanovené. Pokud studenti k něčemu sami dospějí, je to předmět k diskusi. Pokud mají jasno, necháme je ty věci realizovat. Vždy ale klademe důraz na to, aby nejen artikulovali, co chtějí změnit, ale také se na realizaci nápadů aktivně podíleli.

Zástupci studentské rady se mohou účastnit pedagogických rad a mohou se vyjadřovat k výuce. Stejně tak to funguje i na školních výjezdech. Tam má navíc každý den organizaci programu na starosti i jeden ze studentů – takzvaný dispečer.

Daří se vám pro gymnázium najít vhodné učitele?
Je to celkem náročné, i když učitelů, kteří by to chtěli dělat jinak, je dnes hodně. Snažíme se, aby u nás fungovali nějakou dobu předtím, aby s námi jezdili na akce, byli tu na praxi, aby věděli, do čeho jdou. Naše děti jsou kreativní a jsou fajn, ale během dospívání zkoušejí hranice. Snadno si zvykají na to dobré, co tu máme, a chtějí víc a víc. Ideálně hned. Ale to platí asi obecně pro dnešní společnost.

Zajímavý je způsob, jakým u vás studenti skládají zkoušky: když neprojde jeden, neprojde ani jeho tým. Všichni za jednoho, jeden za všechny?
Vždy jsem považoval za důležité, aby se děti naučily spolupracovat. Je to zážitek, který dává životu úplně nový rozměr. Zvlášť dnes, kdy jsou děti sebestředné. Rodiče pro ně udělají všechno, ohledy na druhé se nenosí. Nejlíp se spolupracuje při nějaké manuální činnosti, těch ale ve škole moc není. Přemýšlel jsem proto, jak to spojit s výukou. Moje teze je, že neplatí, že výchova je vedlejší produkt výuky, ale výuka je prostředkem výchovy a podle toho je třeba výuku organizovat.

Jak škola spolupracuje s rodinou?
Spolupráce s rodinami je výborná, rodiče našich dětí jsou skvělí a podporují nás. Když rodiče táhnou se školou za jeden provaz a rozumí tomu, co se v ní děje, tak se srovnají i děti, které mají různé problémy. Na naše školní akce zveme i sourozence dětí a několikrát do roka máme i akce pro veřejnost. Za jednu z nejdůležitějších věcí považuju přesah školy do toho, co se děje kolem ní. Aby byla součástí širší komunity. Proto tolik aktivit směřujeme navenek a snažíme se nejen žít si svoji „bublinu“, ale být prospěšní i lidem a věcem kolem sebe.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let