Radvan Bahbouh na konferenci Úspěch pro každého žáka. Foto: Jiří Coubal

V české škole je málo emocí, říká psycholog Radvan Bahbouh. Inspirující otázky dají dětem víc než servírování holých faktů

Co se ti na této zemi líbí je lepší otázka než jak velká je to země. „Přes emoce se toho naučíme víc, než když nám někdo jen servíruje holá fakta,“ říká psycholog Radvan Bahbouh, který se zabývá mimo jiné motivací. A právě v té mají podle něj české školy rezervy – známkování motivaci snižuje. 

Radvan Bahbouh

Jsou české školy dobrým prostředím pro efektivní učení?
Je těžké mluvit obecně o českých školách, protože jsou mezi nimi velké rozdíly. A nejen mezi školami, ale i mezi pedagogy. Potkal jsem řadu nadšených učitelů, kteří se snažili učit moderně, ale potkal jsem i takové, kteří tím, jak učí, jdou proti tomu, co o efektivním učení ví současná psychologie. Celkově myslím, že trend je dobrý – od drilu se přechází k větší orientaci na projekty, které lépe rozvíjejí důležité kompetence. Velké rezervy jsou ve zpětné vazbě – způsob, jakým ji děti ve škole dostávají, často snižuje motivaci. Příkladem je třeba známkování.

Jak tedy motivovat správně?
Důležité je ukazovat cestu. Ať už osobním příkladem, anebo poukazováním na momenty, které se nadstandardně povedly. A tím standardem v tomto případě myslím obvyklý výkon daného žáka, nikoli naši představu o bezchybném výkonu, anebo průměrné výkony druhých. Pokud si myslím, že mělo být něco jinak, lepší než „tohle jsi udělal špatně“ je říct „příště zkus toto“. Na rozdíl od minulosti můžeme budoucnost svou snahou ještě ovlivnit.

Ve škole by mělo padat více otázek, které se týkají vlastních emocí. Místo toho, jaký stát je na světě největší, se ptát, jaká země žáky nejvíce zaujala.

Často upozorňujete na roli emocí ve výuce. Jakou roli podle vás hrají emoce v české škole?
Emoce pro výuku moc využívány nejsou, ale protože jsou lidé emocionální tvorové, tak si pro ně nacházejí vedlejší kanály, dnes třeba v sociálních sítích. Výuka a svět, který dnešní děti zajímá, nejsou moc propojené. Ve škole se staráme o objektivní fakta – vlastníkem znalostí je učitel. V okolním světě se však musíme vyznat v houštině názorů silně ovlivněných emocemi. Proto je třeba s emocemi počítat. Bez jejich reflexe nemůžeme dostatečně rozvinout tolik potřebné kritické myšlení. Ve škole by mělo padat více otázek, které se týkají vlastních emocí. Místo toho, jaký stát je na světě největší, se ptát, jaká země žáky nejvíce zaujala. Místo, aby se nad uměleckými díly řešilo, jaký je to žánr nebo styl, měli by učitelé s dětmi vyrazit do galerie a ptát se jich, co se jim líbí a jak to na ně působí. Když dáme dětem inspirující otázky, podpoříme je v práci na sobě více, než když jim servírujeme hotová fakta.

Nesouhlasná diskuse s učitelem – pokud ji učitel umí ustát – je mnohem přínosnější, než když kantor dopovídá a žáci jsou zticha.

Když už nějaké emoce ve škole jsou, jsou to možná spíš ty negativní. Je to špatně, nebo raději negativní než žádné?
Myslím, že je lepší negativní než žádné, ale je potřeba je včas zachytit a pracovat s nimi. Když je někdo rezignovaný a je mu všechno jedno, pracuje se s tím daleko hůř, než když řekne: „Mně se to takhle nelíbí.“ Protože v případě nelibosti je větší ochota věci měnit než v případě lhostejnosti. Jakmile máte negativní emoci, máte energii. Jen musí někdo přijít a říct: Jak si to tedy představuješ? Co ti na tom nevyhovuje? Nesouhlasná diskuse s učitelem – pokud ji učitel umí ustát – je mnohem přínosnější, než když kantor dopovídá a žáci jsou zticha.

Takže to je poselství pro učitele: raději negativní emoce než žádné, ale zvládněme je. Měl byste i nějaké poselství pro rodiče?
I doma platí, že by mělo padat hodně takzvaně emocionalizovaných otázek: co se ti o víkendu nejvíc líbilo, co byl nejzajímavější letní zážitek. Komunikace mezi rodiči a dětmi často uvízne v operativních otázkách typu: Co jste brali ve škole?, Byls tam?, anebo: Kdy to hodláš dělat?

A když se u pubescenta dočkáme odpovědi „nebylo nic zajímavého“?
Ono taky záleží, jestli si rodič chce jen odškrtnout, že se zeptal, a ptá se třeba v situaci, kdy to není moc vhodné. Úplně jiná atmosféra je, když rodič zajde za dítětem do jeho pokoje, anebo s ním stráví nějaký delší čas mimo domov. Můžeme mít sice pocit, že jsme s dětmi, ale ten společný čas nemusí být dost intenzivní. Je rozdíl, když po návratu z dovolené nehodíme prádlo do pračky a nezalezeme každý do svého pokoje, ale zajdeme si třeba ještě do restaurace a popovídáme si o tom, co se nám líbilo a co bychom chtěli dělat příště.

Vy říkáte, že nejlépe se lidé učí v předškolním věku. Dá se tento ideální věk něčím prodloužit, nebo je to biologicky neúprosné?
Dítě v předškolním věku do sebe nasává jako houba, to je biologicky dané. Když dáte čtyřleté dítě do cizojazyčného prostředí, naučí se jazyk tak rychle, jak už to ve třiceti nezvládneme. Ale samozřejmě se dá zabránit tomu, aby to tak dramaticky klesalo, jako se to často děje ve chvíli, kdy děti nastoupí do školy. Příkladem je třeba malování: téměř všechny předškolní děti baví malovat, kdežto na konci základní školy už jich je minimum. Malé děti to prostě baví a neřeší, jestli je to hezké nebo ne, jestli je to na jedničku nebo na trojku. To samé platí pro zpěv. Nebo pro pohyb – všechny malé děti umí tancovat! Po tanečních skoro nikdo. A určitě by se dalo něco z předškolního věku využít i později. Kdybychom se místo sebekritického hodnocení vrátili k tomu, že ty věci děláme, protože je zábavné je dělat. Protože je moc fajn, jen tak si malovat, zpívat, běhat a zkoušet si nové činnosti.

Radvan Bahbouh je psycholog a matematik, autor řady psychologických metod, například takzvaného sociomapování. Přes 20 let působí na katedře psychologie FF UK, přednáší mimo jiné psychologii osobnosti a manažerskou psychologii. V praxi se věnuje krizové intervenci a koučování, o kterém napsal knihu Pohádka o ztracené krajině.

Magazín Rodiče vítáni je financován příspěvky dárců. Ještě stále jich není dost. Pokud se vám líbí, prosíme, přispějte i vy. I drobná částka se počítá. Děkujeme.

13

Pravidla diskuze

(zavedena 13. dubna 2018)

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání
Příspěvky porušující pravidla mažeme.
avatar
2 Comment threads
11 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
3 Comment authors
EvaLeaJitka Polanská Recent comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

nejnovější nejstarší
Lea
Host
Lea

Myšlenky pana profesora jsou inspirativní a myslím, že by mohly pomoci mnoha dětem i učitelům.Jen si nejsem jistá,jestli se alespoň ke studentům pedagogiky opravdu dostanou.Spíš se mi zdá,že převažují ty záporné emoce,strach,obavy,rezignace,nejen u dětí.A často se nenajde nikdo,kdo by s tím chtěl,uměl a mohl,něco dělat.Výjimky samozřejmě existují,i tady nám je představují často.A i sama nějaké znám,ale není dobré celkovou situaci lakovat narůžovo.Možná bychom si mohli alespoň občas připomenout hlavně to,co se nedaří a je potřeba s tím něco udělat.

Jitka Polanská
Editor

Nedávné průzkumy ukázaly, že poukazování na problémy v médiích nevede k tomu, že by se lidé pustili s větší vervou do jejich řešení. Spíš naopak, lidi zaplavila únava ze špatných zpráv, které se teď z médií valí ze všech koutů světa. Ani ne tak proto, že by se děly pouze špatné věci, ale spíš proto, že se o nich spíš píše. Naopak se prokázalo, že když je problém pojednán skrz řešení, inspiruje to. Je samozřejmě důležité, aby to byl poctívý popis reality, ne „lakování na růžovo“.

Lea
Host
Lea

Obecně máte asi pravdu,ale tady jsme v Česku,diskutujeme naše školství,a jak jsem psala,znám úžasné lidi,kteří jsou třeba jenom rodiče,ale přesto neváhají nasadit do boje za to,aby se jejich děti mohly vzdělávat alespoň trochu slušným způsobem,veškerý svůj čas i nemalé prostředky.To je realita.Navíc ,já jsem učitelům i dětem alespoň popřála hezké prázdniny,v článku o panu řediteli Zimčíkovi.Veskrze kladným,jak píšete.Kolik Vašich čtenářů to udělalo? Kolik Vašich čtenářů na ten pozitivní článek reagovalo? Kde jsou tedy ty slavné průzkumy?

Jitka Polanská
Editor

Lidé nemusí reagovat, stačí, když se něco odehraje v jejich nitru. Mlčení osobně vždy beru velmi pozitivně:-). Nasazení je dobrá věc, ale „boj“ rozděluje. My tu nechceme bojovat. Svět je složitý a je velmi těžké najít shodu na tom, co je správné. Nejvíc to jde právě přes srdce, přes dobrý úmysl, přes snahu porozumět. Naši čtenáři jsou veskrze fajn, myslím v dobrém na každého z nich. I když se s některými neshodneme v názoru a třeba jsou v tom i emoce, o jejich slovech přemýšlím. Naše debatní zóna nejsou jen výrony frustrace, opravdu se tu diskutuje. A z toho mám… Číst vice »

Lea
Host
Lea

Asi jsem nepoužila úplně správné slovo,zakládání nové státní zš byste asi označila jiným slovem,než“ boj“.Ale ono to ten boj s větrnými mlýny mnohdy připomíná,věřte mi a zcela určitě je to nerozděluje,naopak.Nic ve zlém,alespoň lidem ukazujete to lepší,co by v našem školství mohlo fungovat,kdyby k tomu byla společenská vůle.

Jitka Polanská
Editor

Rodičům, kteří zakládají školy, fandíme. :-) Jsou to často velmi dobré školy. Obecně jsme pro svobodu ve vzdělávání, kterou kupodivu, ač se to nezdá, český vzdělávací systém do velké míry umožňuje. V posledních letech ale stát začal stavět pokusům o zakládání soukromých škol překážky, velmi často neopodstatněné, to je pravda.

Lea
Host
Lea

Není to škola soukromá,ale státní.Přesněji -odloučené praciviště jedné státní školy.Moc jim záleželo na tom,aby byla pro všechny,nejen pro ty ,co mohou platit školné.Teď musí ve velmi krátkém termínu přebudovat prostory a zařídit asi milion věcí

Jitka Polanská
Editor

Domnívala jsem se, že státní=veřejné základní školy zřizuje obec, a jakmile je to někdo jiný, už to není škola veřejná.

Lea
Host
Lea

Základní informace lze najít na http://www.zspodmontaci.cz

Jitka Polanská
Editor

Děkuju!

Eva
Host
Eva

Dobrý den, tak se Vám trochu vložím do diskuse. Já když jsem začínala svou práci, vždycky byla první otázka, dělám to dobře? Svou první krásnou emotivní chvilku jsem si zažila hned první rok před Vánocemi. Nacvičili jsme s dětmi program na besídku, ještě jsem odpoledne chystala stromeček jako překvapení. Ale tu největší emoci jsem si prožila, když při písničce paní Simonové Šťastné Vánoce jsem vedla děti ke stromečku po schodech dolů, kde byl stromeček s dárky. Besídka se vydařila, dárky udělaly radost dětem. Odcházela jsem už k večerní hodině asi k šesté domů a protože jsem učila ve vedlejší obci… Číst vice »

Eva
Host
Eva

To byl začátek, který mi asi ukázal cestu. Prožívala jsem radost s dětmi když se jim něco podařilo, zažili jsme si i chvilky, kdy děti musely dokázat svou odvahu a zdatnost. Pochvala za správně udělanou věc nechyběla. Zjistila jsem brzy, že přímý rozkaz udělej, musíš moc nezabíraly. Zabíralo ale to, když jsem řekla jdem do toho spolu a určitě se nám to podaří. Díky tomu jsem svých posledních deset let mezi dětmi prožila úplně jinak a dokázala jsem se přenést přes problémy. Člověk si musí najít cestu jak být dítěti partnerem v jeho poznávání, učení, získávání toho nového. A díky… Číst vice »

Eva
Host
Eva

Ještě mi to nedá, ten článek má hodně věcí k zamyšlení a je podobný tomu,co před ti psala učitelka angličtiny,, která k nám přišla z ciziny. Nemůžeme hodit všechny ucitele do jednoho koše. Už jsem psala, co jsem si zažila když moje děti z MŠ vycházely devátou třídu. Na jejich slavnostním šerpování rodiče odměnili jejich třídního takovým potleskem téměř až k slzám. Okomentoval to slovy, lepší na tohle nebyly. ,,Tak teď už vím, co to je předávání Oscarů. Takže není možné tvrdit, že na našich školách žáci nezažijí emoce. Opravdu je to na každém z nás. Jaký učitel, takové děti.… Číst vice »