Tak trošku se vrátím k historii v mateřinách. Asi od roku 2000 jsme dostaly za úkol, zpracovávat své přípravy trochu jinak. Psaly se na každý den, teď jsme měly za úkol vytvářet přípravy, tak zvané týdenní plány. Až jsme je vypracovaly dávaly se ke schválení. Nikdy nevyhověly požadavkům. Možná proto usoudili, že starší učitelky by měly mít vysokoškolské vzdělání. pokud je neabsolvuje, ve školství končí. Řada učitelek začala dálkově studovat. Titul si udělaly. zrovna tak to bylo na základkách, že všichni učitelé musí mít titul. Ale nevím, jestli to vyřešilo situaci. Protože nové kompetence stanovené ve ŠVP jsou formulované tak, že se člověk musí dlouho prokousávat, co všechno může do jednotlivých bodů zařadit. Co jsem prohlídla ŠVP pro základky, mají již konkrétněji stanoveno, jaké kompetence- dovednosti by to měly být. Já jsem se v mateřině prokousávala dva roky těmito kmpetencemi. Ale co mi tam nejvíc právě u těch mateřin chybělo, byla metodika. Absolvovala jsem své vzdělání hodně dřív v roce 1974 a byla jsem vybavena pro svoji práci tím nejzákladnějším. Znalostí psychického, řečového, tělesného vývoje dítěte ve věku od 3 do 6 let. Díky tomuto vzdělání jsem mohla líp řadit kompetence k dané věkové skupině, které ve ŠVP pro mateřské školy chybělo. Chybělo mi tam právě to, na co si v současné době nejvíc stěžujeme. Pohybové dovednosti dětí. Metodika pohybového rozvoje je v tomto období velmi důležitá. Je to o tom, že se dítě nejenom hýbe, ale učí se také odvaze, rozhodnosti, právě té práci v týmu v soutěžích v družstvech. Pokud se dítě ujistí, že něco dokáže a je úspěšné, zvyšuje to pocit sebevědomí, rozhodnosti, zodpovědnosti a co je důležité pro mně i motoriku, která je nezbytnou součástí rozvoje řeči. Všechno se vším souvisí. Stále tu čtu na stránkách, co všechno se zjistilo a co se řeší v základních školách, ale nikdo si neuvědomuje důležitost rozvoje dítěte do 6 let, kdy se má ukončovat období, kdy dítě získává veškeré správné dovednosti a návyky tak důležité pro jeho další život. Za dobu svého působení jsem měla možnost poznat několik, vzácných osobností, které se problematice předškolního školství věnovaly. Byla to Jana Berdychová, universitní profesorka, sokolka, zakladatelka cvičení rodičů s dětmi. Zemřela v roce 2007. Velmi vzácnou osobností, kterou jsem poznala osobně byla Božena Viskupová, která svůj celý život zasvětila hudbě a tanci a také dětem. V roce 2011 jí byla udělena Medaile J.A.Komenského 1. stupně ministra školství. Zemřela ve svých 102 letech dne 29.srpna 2015. Další osobností, která má stále co říci v předškolním vzdělávání je vysokoškolská pedagožka Eva Opravilová, kterou jsem rovněž měla možnost poznat osobně. Její učebnice předškolní pedagogiky nám má hodně co říct. Poznala jsem také osobně zakladatele oboru logopedie u nás, profesora Miloše Sováka. Dal mi hodně pro mou práci logopedické asistentky. Jsou to vzácní lidé a já si vážím jejich odbornosti a znalostí. Právě proto, že vycházeli z našich podmínek u nás, s ohledem na naši společnost a děti, které tu máme. Vím, že se otvíráme v mnoha oblastech světu, ale je důležité, být na to připraveni. Ti kdo mají vzdělávat, musí vědět o čem to nové vzdělání je, musí se pro ně alespoň trochu nadchnout, aby totéž mohli přenést na své žáky. Pokud učitel není alespoň trochu nadšený pro své povolání, nemá co potom žákům předávat. Pak už jen opravdu nabiflované fráze a údaje. Kantorství je tak trochu i herectví. Učitel také předává, zrovna tak jako herec v představení, kousek sama sebe. Je to poznat, když člověk do takové třídy přijde. Oči dětí mluví za své. Hodně se zamýšlejme nad tím, jak pomůžeme kantorům, aby se mohli zase pro svou práci nadchnout a hlavně dejme jim slovo a trochu jim nasl naslouchejme. Vždyť oni sami ví, jaké děti mají před sebou.