Picco Peters, který je v Robinu Hoodovi průvodcem už deset let

Lesní školky v Berlíně se jmenují Robin Hood nebo Lesní běžec. Po indiánských stezkách tam děti vodí muži

České lesní školky jsou sice ´divočejší´ a méně úhledné než ty běžné, ale mužů je v nich pomálu stejně jako jinde. Zato v Berlíně je mužský element daleko přítomnější a promítl se i do názvů místních lesních školek. Zatímco tady máme Bezinku, Semínko, Sluníčko nebo Lesíček, tam se školky jmenují Robin Hood nebo Lesní běžec. Reportáž Luboš Vedrala vám přiblíží, jak to chodí ve dvou berlínských lesních školkách a jak v nich muži seznamují děti s jazykem přírody.

Sraz školky Robin Hood

Je kolem osmé hodiny ráno. V trochu zanedbaném parku v centru berlínské čtvrti Pankow se scházejí děti, rodiče a učitelé, kterým se říká průvodci. Všichni příchozí plynule přecházejí z němčiny do angličtiny – jsme v jazykově promíchané metropoli a jedná se o německo-anglickou lesní školku. Občas lze zaslechnout i pár exotičtějších slov z úst jedné z průvodkyň, která pochází ze Senegalu. Z hloučku žen zaznívá i čeština: na exkurzi přijelo několik učitelek z českých lesních školek.

Robin Hood

Lesní školka Robin Hood existuje od roku 2005 a je jednou z přibližně dvou tisíc podobných zařízení v Německu. Jen v Berlíně jsou jich zhruba dvě desítky. Lesní školky financuje místní vláda, měsíční příspěvek chodí přímo rodinám. Podpora předškolního vzdělávání je motivována i snahou docílit toho, aby byly všechny děti připravené na školní docházku. Hodně dětí přicházejících do školy z jinojazyčných rodin totiž nezvládá němčinu. Školka Robin Hood je soukromá a rodiče přispívají kolem sta eur měsíčně.

Greg Sommers, který umí jazyk přírody

Kukačka Greg a společná píseň

Na skupinku menších dětí, kterých se nakonec sejde třináct, čekají tři průvodci. Větších dětí přišlo patnáct a průvodcovat jim budou tři muži – Greg a Picco společně s praktikantem Michelem.  „Vystudoval jsem pedagogiku a práce s dětmi mě baví. Zároveň jsem většinu dne na zdravém vzduchu a mám dostatek pohybu, takže se i sám cítím dobře. Neměnil bych, i když na základní škole se dá vydělat víc. S manželkou jsme si už dávno vyjasnili, co je pro nás důležité,” říká čtyřicátník Picco Peters, který je v Robinu Hoodovi průvodcem už deset let pět dnů v týdnu od osmi do půl páté.

Skvěle napodobený hlas kukačky z úst průvodce Grega je signálem, že přichází chvíle pro ranní kruh. Rodiče, děti i průvodci společně zanotují píseň Bratře Kubo, pak rodiče svěří děti průvodcům a jdou do práce. Batolata zůstávají dopoledne v parku, větší děti odjíždějí městským autobusem do několik kilometrů vzdáleného lesoparku Barnim na okraji Berlína.

Kudy půjdeme, si rozhodneme samy

Mrazivé ráno se proměňuje v jiskřivě slunečný zimní den, teplota se pohybuje kolem nuly. Děti s batůžky na zádech čeká zhruba čtyřhodinový pobyt venku. Trasu si děti vybírají samy. V mnohem větší míře než u nás je jim tu dáváno na výběr. Asi nejzřetelněji je to možné pozorovat v situacích, kdy probíhá nějaká volba pro skupinu: Na jaké místo dnes půjdeme? Jakou píseň budeme zpívat? „Hlasování o každodenních činnostech je sice z pedagogického hlediska poněkud sporné, ale takto děti vyrůstají v kultuře možnosti volby i nutnosti sebeomezení v případě, že si většina si přeje něco jiného,“ domnívá se ředitelka pražské lesní školky Hvězdy v lese Johana Passerin. „Někdy ale stejně musí zakročit průvodce jako konečná nadřazená autorita a rozhodne za děti, které se v rozhodování nikam neposunuly,“ dodává s úsměvem.

V mnohem větší míře než u nás je jim tu dáváno na výběr. Asi nejzřetelněji je to možné pozorovat v situacích, kdy probíhá nějaká volba pro skupinu: Na jaké místo dnes půjdeme? Jakou píseň budeme zpívat?

Před jídlem si čteme

Školka Robin Hood sídlí v bývalém supermarketu. Do útulného i prostorného zázemí, které je zcela samozřejmě zařízené dřevěným nábytkem, se děti s průvodci vracejí na oběd. Do školky ho dováží cateringová firma. Zatímco průvodci chystají jídlo z várnic dětem na stoly, atmosféra se ztišila, z čekajících dětí se stali „čtenáři“. Chvilka před obědem je vyhrazena oblíbeným knihám. „Takový rituál před jídlem mi přijde jako skvělá inspirace,“ říká pedagožka a ředitelka liberecké lesní školky Lesmír Martina Březinová.

Co tam ty děti celé dny dělají?

Robin Hood si každých pět let zve specializované hodnotitele ze Švýcarska, aby udělali „audit“ vzdělávacího procesu. Přesně popisují, co se děti učí a jak toho dosahují. Jejich zpráva potvrzuje, že Robin Hood splňuje všechny požadavky kurikula a ještě mnohem víc. „Je nutné si neustále přesně pojmenovávat, co děti v lesních školkách učí, protože pro nezasvěcené oko vše vypadá velmi nahodile,“ říká předsedkyně Asociace lesních mateřských škol Tereza Valkounová.

Johana Passerin, organizátorka české výpravy, nakukuje, jak to dělají jinde

A vskutku, děti venku nemají žádné hračky ani pomůcky. Když už něco drží, je to obyčejný klacek. „Zkušený pedagog ale hned vidí, co už zvládají z grafomotoriky. Některé děti s ním třeba kleslí obrazce. Cenné je taky to, že jde o pohyb celým tělem. Navíc obrazec zůstává pouze otištěn v prašné cestě. Nejde o produkt vystavený na nástěnce hodnocení dospělých. Tento přístup se v Čechách zatím uplatňuje obtížněji. Čeští rodiče tlačí na viditelné výstupy, o ty by ale v předškolním věku tolik jít nemělo,“ vysvětluje Valkounová.

Neviditelný jazyk přírody

Průvodce Greg dětem cestou ukazuje zajímavosti, které skupina potkává. Jeho postřehy překvapují i dospělé členy. U malých vyhloubenin v zemi se všichni od Grega dozvídají, že je nevyryl pes, ale že to žluva hledala mravence. Greg Sommers je rodilý Američan z okolí Seattlu a rád pozoruje přírodu stylem, jak to dělali původní obyvatelé Ameriky.

„Učíme se s dětmi rozpoznávat stopy, kterých si běžný chodec jen těžko všimne,“ říká Greg. „Je to metoda neviditelného vzdělávání, děti se učí se jazyk rostlin a zvířat přirozeně. Pracujeme s přirozenou zvědavostí dětí. Třeba jim vyprávíme příběh o stopování a ony si to pak touží vyzkoušet.“

Je to metoda neviditelného vzdělávání, děti se učí se jazyk rostlin a zvířat přirozeně. Pracujeme s přirozenou zvědavostí dětí.

Zhruba po hodině skupina dochází na louku, kde se bude svačit. Děti si umývají ruce tekoucí vodou z kanystru a vytahují z batůžků donesenou svačinu od rodičů. Kromě ní jedí ovoce, které samy rozložily na tácu pro společné hodování.

Lesní běžci, indiánské chýše, hrázděné stavby

Andreas Schnee vystudoval pedagogiku divočiny

V podobném duchu jako Greg vede děti i Andreas Schnee. Je mu přes sedmdesát let, na které ale vůbec nevypadá. Školku Lesní běžci  – Waldläufer – spoluzakládal v roce 2002. Původně byli na pozemku pronajatém od místního správce lesů s jednou kůlnou a devíti dětmi. Postupně se školka na okraji zahrádkářské kolonie ve čtvrti Pankow rozrostla na zařízení se zázemím v nově vybudované hrázděné stavbě a s kapacitou kolem čtyřiceti dětí. Sedmnácti z nich ještě nebyly tři roky. S nimi je tu desítka průvodců plus dobrovolníci a praktikanti. Poptávka rodičů po této škole dávno překračuje nabídku.

„Vystudoval jsem klasickou pedagogiku, ale nestačilo mi to a absolvoval jsem kurz nazvaný pedagogika divočiny,“ říká Andreas. „Musím říct, že na začátku rodiče dost pochybovali o tom, co děláme. Mysleli si, že náš program je příliš náročný, chtěli, abychom se postarali o to, aby děti trávily příjemně čas v přírodě a dost,“ vzpomíná Andreas.

Postupně ale rodiče „pedagogiku divočiny“ přijali. „Dnes jsou vděční za to, co díky tomu děti všechno umí a vědí,“ říká Andreas.

Důvody pro volbu lesní školky jsou v Berlíně obdobné jako v Česku. Rodiče tam i tady považují pobyt venku za zdravější a podnětnější formu předškolní výchovy a vzdělávání. Nediví se, že děti jsou od bláta nebo že za den ušly tolik kilometrů, protože to je právě to, co pro své děti hledají. Kde jinde to městské děti mohou zažít? No a snad se brzy i v českých školkách objeví muži jako Greg a Andreas a budou dětem přibližovat divočinu. Vždyť české děti v mnoha generacích tolik milují indiány a obdivují jejich komunikaci s přírodou.

Prezentace školky Robin Hood v jedné minutě padesáti vteřinách. Produkce The New York Times Style Magazine. Bez českých titulků.

Luboš Vedral se zabývá komunikací a mediální prací pro Asociaci lesních mateřských škol. Je rovněž autorem všech fotografií u tohoto článku.

 

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

avatar