Mezi skautskými vedoucími probíhá debata o tom, jak vést děti tak, aby nezávisely na pochvalách a trestech, ale dělaly věci proto, že samy chtějí a vědí proč. Aby byly opravdu samostatné. Dosud velmi oblíbené bodování úklidu, ale i účasti na akcích, výchově k samostatnosti neodpovídají a mohou zavánět formalismem, myslí si někteří.
Až skončí nástup, jděte každý před svůj stan. Vedoucí dne je obejde a oboduje váš pořádek v nich. Takovou scénu si řada z nás skautů jistě pamatuje z letních táborů. Těch mnoho probíhá i v těchto dnech, ale výše uvedená situace už v nich tak běžná jako dřív není. Mnozí skautští vedoucí se dnes snaží reflektovat moderní pedagogiku a kladou spousty otázek, například k hodnocení pomocí bodů: je to dobrý nástroj pro motivování dětí?
Nepořádek všemi smysly
Na konci června debatu na toto téma odstartoval jeden ze skautských vedoucích na diskuzním fóru na Facebooku. Zeptal se ostatních, jak na táboře nejlépe a nejférověji bodovat úklid. Sešla se celá řada rozličných reakcí. Nešlo si nevšimnout zajímavé věci – mnoho členů skupiny mu doporučovalo úklid nebodovat.
„Předně bych se smířil s tím, že tam extra pořádek nebude – malý prostor, hodně věcí… Za oprávněný požadavek považuji hygienu – oddělené čisté a špinavé, sušit vlhké, nenechat nic plesnivět, zbytky jídla… ´Více´ pak může být věcí osobního příkladu nebo vzájemné komunikace (s vedoucím nebo třeba spolubydlícím). Myslím, že by v úklidu děti měly vidět smysl a ne body,“ napsal tu jeden z diskutujících.
Další vedoucí přidala: „My jsme stany dlouhá léta bodovali, ale stejně to podle mě nemělo moc efekt. Holky si sice ráno uklidily (rozuměj naházely všechno do kufru a ten zavřely), ale přes den tam stejně zas byl nepořádek. Loni jsme to zkusili naopak – nebodovat, jen vždy pochválit to, co je uklizené. Nepeskovat nepořádek, jen ocenit uklizenost. Fungovalo to, holky tam měly uklizeno.“
Nejde o body, ale o to, aby dítě samo vědělo, v čem je smysl úklidu, přidávají se další vedoucí. Jeden z nich navrhuje názornost a smyslový prožitek „špíny“: Zavřete mokrý hadr do sklenice a sledujte s dětmi, jak plesniví, pak ji otevřete, ať to zasáhne co nejvíce smyslů. Jiní doporučili speciální čas vyhrazený na úklid i to, že vedoucí mohou uklízet s dětmi a ukázat jim přitom, jak má úklid vlastně vypadat.
Odměna z vás osobnost nedělá
Na řadě táborů se samozřejmě stále boduje jako dříve a do jisté míry to jako motivace může fungovat. Přesto je v přemýšlení vedoucích patrný jistý posun. Problém nedávno dobře pojmenoval článek Tomáše Čakloše a Tomáše Řeháka v časopise Skauting, který nazvali příznačně „Potrestáni odměnou“. Říkají zhruba toto: Ačkoli to tak na první pohled nevypadá, odměnou nebo trestem se motivace dětí rozvíjí často jen zdánlivě. „Jako skauti se odnepaměti zaklínáme rozvojem samostatnosti,“ píší autoři. „Ta ovšem není v tom, že umím rozdělat oheň na tři sirky, nýbrž že dokážu žít šťastný život, který nemusí nikdo řídit za mě. Je-li naším cílem, aby si děti uměly skvěle uklidit stan, když jim někdo řekne, potom je k tomu bodování stanů možná dobrou cestou. Pokud je ale chceme učit trvale si uspořádat svůj prostor, tak aby v něm uměly pracovat, potřebujeme se vydat jinudy,“ píší dále autoři.
Výchova postavená na odměnách a trestech – neboli na vnější motivaci – učí podle nich děti závislosti na autoritě a vnějších podnětech, což jde opačným směrem než výchova k samostatnosti. Ta naopak souvisí s rozvojem motivace vnitřní. A samostatnost dnešní generace děti budou potřebovat víc než kdykoli předtím.
Není těch bodů moc?
Stejnému tématu se věnovala i diskuze z cyklu Skauting na rozcestí, která proběhla v listopadu loňského roku v Brně v prostorách Skautského institutu. Tomáš Čakloš se v debatě mimo jiné ptá, zda se ve skautu bodování nerozbujelo příliš. Dodává k tomu: „Potkávám spoustu oddílů, kde důraz na bodování, sbírání odměn, srovnávání se je pomalu tím jediným, kolem čeho se točí dění oddílu… V řadě oddílů se třeba boduje už jen to, že někdo přijde na schůzku nebo na nějakou akci. To je jako kdybychom na té akci neuměli nic nabídnout, jako bychom tím říkali – ta akce asi za moc nestojí, když tě musíme odměňovat už jen za to, že jsi přišel. Proto si myslím, že bodování nemá být hlavní osa naší výchovy…“
Já sám jako aktivní skaut jsem býval vždycky spíš tím, kdo byl v horních patrech bodovacích žebříčků. Když bych ale jel dneska na tábor jako vedoucí, byl bych určitě tím, kdo s chutí nechá bodovací tabulku pro úklid pořádku doma v šuplíku…
Václav Zeman je letos osmadvacátým rokem členem skautského hnutí. Prošel všemi výchovnými kategoriemi od vlčat až po dospělé i řadou skautských „funkcí“ s různou mírou zodpovědnosti – od rádce družiny, přes vedoucího oddílu, tábora i střediska. Oddíl a středisko vedl necelých deset let. V současnosti připravuje časopis Skautský svět určený pro dospělé členy hnutí a sympatizanty skautingu.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Mám radost, že ve skautu jsou lidé, kteří tímto způsobem uvažují. Kteří uvažují. Sami. Je vidět, že jsou to lidé na svém místě. Taky jsem byla skaut, taky jsem jezdila na tábory, nejen skautské, i jako vedoucí, a uklizený stan nebo účast na schůzce prostě není to hlavní. Ano, úklid má smysl, pokud je cílem udržení hygieny, ale sám o sobě cílem není. A v dnešní době, kdy většinu dětí z větších měst rodiče na kroužky, a tedy i na skautské schůzky, vozí autem přes půl města, bodování účasti a včasného příchodu postrádá smysl – budeme trestat dítě za to, že maminka s autem uvázla v zácpě? Dnes už v mládežnických organizacích nejsou napůl vojáci trénovaní k obraně vlasti jako v době světových válek, dneska jde spíš o to, aby z dětí vyrostli zdraví, slušní lidé, kteří se uplatní v životě. Když vidím zprávu o dobrých věcech jako je tato, vždycky mě to potěší.