Tomáš Feřtek: Proč jsou učitelé tak hákliví na kritiku? Možná jim to připomíná špatné známky

Učitelé dnes nemají respekt, ozývá se tu a tam ve veřejné debatě. Nejčastěji od učitelů. Já jsem to ale ještě na vlastní oči neviděl. Stížností na konkrétní školy a učitele jsem od rodičů zažil stovky, ale nedostatečný respekt ne. Víc něž pětadvacet let bydlíme v malé obci na rozhraní středních a jižních Čech a moje žena tu s přestávkami učí na základní škole. Za tu dobu bych nenašel opravdu jedinou situaci, která by se dala vyložit jako projev neúcty či dokonce pohrdání

Úzkostlivá medvědice, osamělý Robinson, liberální lenochod… A jakého ředitele máte ve škole vy?

Čím víc škol jsem navštívil, tím víc si uvědomuji, že podobu školy formuje do velké míry právě osobnost ředitele. Podrobnějším pozorováním tohoto živočišného druhu jsem se dobral k následující klasifikaci. Zahrnul jsem do ní ale pouze ty z ředitelů, kterým na jejich škole záleží, jsou aktivní a snaží se svou školu vést, nikoli ty, kteří se na svém místě octli náhodou či omylem. Úzkostlivá medvědice Nemusí to být nutně žena, byť ty mezi starostlivými medvědovitými převažují. V kanceláři ji najdete v sedm ráno i

Tomáš Feřtek: Naše babičky a lovci a sběrači to věděli: Nejlepší je nechat děti, aby se nudily

Prázdniny jsou ideální čas, kdy můžete vyzkoušet způsob, jak své děti vychovávaly předzemědělské společnosti lovců a sběračů. Jak to tito lidé dělali? Partu různě starých dětí nechali bez dozoru a dali jí dost času na to, aby vymyslela, co bude zkoumat a zkoušet. Děti se takto učily všechno potřebné. V našich podmínkách se tyhle postupy využívají spíš výjimečně, jen v několika nově vznikajících takzvaných svobodných školách, ale docela běžně tuhle technologii zvládají některé „prázdninové“ babičky. Možná si na to také vzpomenete. Je

Musí kolona jet vždy rychlostí nejpomalejšího vozidla? Jak zařídit učení, aby každé dítě pracovalo svým tempem

Bojíte se, že slabší děti budou to vaše ve škole zdržovat? Nejste sami. Velká část rodičů si myslí, že takové děti omezují rozvoj těch schopnějších, protože všichni ve třídě musí čekat, až látku pochopí a vstřebá i ten poslední. Co když se ale hodiny zorganizují tak, aby každé dítě pracovalo svým tempem? Tak, jak to dělá paní učitelka Daniela Hrnková v první třídě základní školy v Horce nad Moravou. Červnový den. Ranní kruh, mluví se o tom, jak se dětem včera dařilo.

Tomáš Feřtek: Proč si za spolupracovníky vybírám bývalé zlobivé žáky a nikdy se neptám na to, jakou školu absolvovali

V různých fázích své pracovní kariéry jsem vybíral budoucí reportéry, hledal jsem scenáristy, lidi na práci dramaturga, tiskového mluvčího, šéfa malého týmu, hlavu nejrůznějších projektů od televizní detektivky po certifikát pro spolupracující školy nebo webový portál. Profese a k tomu nutné dovednosti se lišily, ale hlavní parametr, podle něhož jsem si vybíral, byl jeden. Nebo možná dva. První: vůle, nadšení, zájem. Druhý: samostatnost, schopnost se rozhodovat a ochota přijmout zodpovědnost. Po sérii pokusů a omylů jsem totiž zjistil, že pokud tyhle dvě

Tomáš Feřtek: Je nuda povinná aneb naučí se děti to, co mají, když se učí to, co je baví?

Skoro všichni trpíme představou, že správné učení musí být do jisté míry i namáhavé a otravné. Utrpení a nuda ve škole jako dobrá příprava na pozdější trápení v zaměstnání. I část učitelské veřejnosti je alergická na zmínky o tom, že na nějaké škole učení děti baví. Takové školy bývají podezřelé i mnohým rodičům. Vnímají to jako lacinou propagandu a signál, že na takové škole není něco v pořádku. Logicky. Oni, ať už jako žáci nebo učitelé, zažili a zažívají školu hlavně jako souboj

Tomáš Feřtek: Patříte mezi rodiče, kterým vadí slovní hodnocení místo známek? Tři věci, které byste měli vědět

Týden stará historka. Povídám si s učitelkou druhé třídy jedné pražské školy. Tak trochu si stěžuje, že k ní přešel kluk z malé školy založené rodiči a to či ono neumí. Třeba hůř čte. „Ale co je zajímavé,“ říká, „učení ho hrozně baví, pořád mi něco nosí a na něco se ptá. Ty moje ostatní děti ve třídě jsou ochotné dělat už jen věci, které jsou na známku.“ To je v pedagogické literatuře po desetiletí známá věc a potvrzuje to v rozhovoru pro Český rozhlas

To se v té přírodní škole učíte na stromech? V čem se jedno gymnázium inspirovalo u autora Lovců mamutů

Spisovatel Eduard Štorch, autor mnoha knih pro mládež, z nichž asi nejznámější jsou právě Lovci mamutů, založil ve dvacátých letech na pražském Libeňském ostrově Dětskou farmu. Byl tu srub a fungovalo tu malé hospodářství. Ve skutečnosti to byla škola. Chlapecká škola. Štorch se krom psaní věnoval pedagogice a libeňská Dětská farma byl jeho několikaletý pedagogický experiment. Žáci školy měli třídy v Jindřišské ulici, ale třikrát týdně trávili čas na farmě pohybem a fyzickou prací. Prý proto, aby se městští kluci naučili trochu

Děti (norského) státu a úskalí multikulturní společnosti

Víte o tom, že paní Michaláková, hlavní aktérka kauzy dvou dětí odebraných rodičům norským státem, nastupuje na stáž do Barnevernetu, organizace, která jí děti odebrala? A víte, že ve svém občanském povolání pracuje ve školce? Není to zvláštní, pokud ji norský stát vyhodnotil jako někoho, kdo je ve vztahu k dětem rizikovou osobou? To není jediný paradox, na nějž upozorňuje film z dokumentárního cyklu Český žurnál (ČT). Natočila ho režisérka Ivana Pauerová Miloševičová a pečlivě v něm skládá velmi protikladné argumenty k tomu, jak