Připojte se na facebook Newsletter Podpořit EDUzín

Lucie Kocurová

Vystudovala Mediální studia a žurnalistiku na Univerzitě Karlově. V nejrůznějších redakcích pracuje už od studií. Blízký kontakt se světem škol a školek jí zajišťují její dvě dcery.

Nemocní nejsou, ale do školy nechodí a rodiče je omluví. Jak řešit skryté záškoláctví?

autor:
V prvních ročnících obvykle studenti do školy celkem chodí, ale pak se to začne zhoršovat.

Problém zvaný absence řeší všechny stupně škol, ale střední odborné víc než základní. V roce 2019 podle dat České školní inspekce zameškaly děti ze základních škol v průměru kolem 90 hodin za školní rok, středoškoláci 140. Nejméně chyběli žáci základních škol ve Zlínském kraji – 62 hodin ročně; naopak ve Středočeském to bylo 111 hodin. Mezi studenty středních odborných škol jsou v absencích přeborníci v Ústeckém kraji, kde průměrný středoškolák přišel o 201 vyučovacích hodin.

Viděl jsem, co ti udělali, a není to fér. Oběti šikany potřebují podporu, říká finská psycholožka

autor:
Každá lidská bytost má ale dvě stránky – jednu laskavou a milující a druhou sobeckou a agresivní – a nemůžeme se tvářit, že jedna z nich neexistuje.

Každý by si přál pro děti školu, která je „bezva“. Tedy takovou, kde se můžou všichni v klidu učit a nikdo se nemusí bát, že by mu kdokoli ubližoval nebo ho urážel. „Bezva“ se finsky řekne „kiva“ a stejnojmenný program na prevenci šikany a zlepšování školního klimatu se začíná rozjíždět i v Česku. „Program KiVa jsme vymýšleli na přelomu tisíciletí u nás na univerzitě v Turku,“ říká jedna z jeho autorek, psycholožka Christina Salmivalli. „Tehdy si finské děti stěžovaly, že nerady chodí do školy, hlavně kvůli špatným vztahům. To jsme chtěli změnit.“

Chceme v Česku na střední. Ukrajinští deváťáci se učí na přijímačky

autor:
Dá se to zvládnout.

Přihlášky na střední školy a následné přijímací zkoušky. Rodiny deváťáků jistě potvrdí, že jsou mnohem blíž, než se na první pohled zdá. O svoje místo na slunci chtějí letos zabojovat i mladí uprchlíci z Ukrajiny, a aspoň někteří z nich se na den D mohou připravovat ve studijních skupinách. „Není pro nikoho dobré, aby ti mladí lidé jen seděli u počítačů a poflakovali se po ulicích,“ říká ředitelka Gymnázia Na Zatlance v Praze Jitka Kmentová. Její škola jednu takovou skupinu zřizuje a získala za to cenu EDUína. 

Děti za socialismu nebyly chytřejší, jen poslušnější, říká dlouholetá ředitelka školy

autor:
Ke konci kariéry jsem dětem říkala, že v ředitelně sedí „babička poslední záchrany“.

Měla být ekonomkou, ale nakonec se na téměř dvacet let stala ředitelkou základní školy. Hana Vellánová tvrdí, že „její“ škola nebyla nijak alternativní, šlo jí hlavně o to, aby se tam všichni cítili dobře. „Říkala jsem dětem, že v ředitelně sedí babička poslední záchrany, aby se nebály přijít, když si s něčím neví rady,“ vzpomíná. Za své dlouholeté působení ve školství získala Hana Vellánová cenu EDUína. 

Co by mohli číst teenageři? Klidně knihy o holokaustu nebo životopisy

autor:
"Ptala jsem se v sekundě - co rádi čtete? Odpovědí bylo z velké části ticho."

Často se mluví o tom, jak přivést ke čtení nejmenší děti, jak je podchytit, jaké knihy jim nabídnout. A tak trochu se smiřujeme s tím, že v pubertě už jsou děti rozdělené na „čtenáře“ a „nečtenáře“, karty jsou rozdány a nedá se s tím už nic moc dělat. Češtinářka Barbora Medunová z Klášterce nad Ohří to ale odmítá přijmout a bojuje o každou duši na víceletém gymnáziu i střední odborné škole, kde učí. Jak?

Diktujeme dětem, co mají číst, a pak se divíme, že nečtou, říká vědkyně Anežka Kuzmičová

autor:
Čtení prohlubuje zájem o svět. Ať už dítě zajímají ryby nebo auta, pokud v tom chce jít do hloubky, musí být schopné vydržet číst.

Všichni chceme, aby naše děti četly. Jenže i když rodič hltá knihu za knihou, jeho dítě to nemusí mít stejně. „Musíme jít vstříc tomu, co děti baví, nadchne, zajímá,“ říká vědkyně Anežka Kuzmičová, která se zabývá dětským čtenářstvím. „Jako rodič bych se bála jen jediného – že dítě nebude schopné se nadchnout vůbec pro nic.“

Učitelství si spojujeme s péčí o děti. Proto muže netáhne

autor:
Jeden soused už se do mě napůl z legrace pustil, co jsem to za chlapa, že si v práci hraju s dětmi a ve dvě jdu domů.

Učitelství je v Česku už dlouhá léta v naprosté většině ženskou doménou, a to platí tím víc, čím mladší děti jsou ve třídách. Například v mateřských školách na pozici pedagogických pracovníků pracuje asi půl procenta mužů, na prvním stupni základních škol jich potom najdeme kolem sedmi procent. Poměr se začíná pomalu obracet až na druhém stupni, kde se poměrné zastoupení učitelů posledních 10 let drží těsně pod jednou čtvrtinou a na středních školách už dosahuje čtyřiceti procent.

Mladí mají dobro v krvi. Zařídí teplé ponožky i peníze na studium

autor:
Naši studenti se mohou zamyslet nad tím, kdo kolem nich potřebuje pomoc, komu by mohli prospět a jak.

Často slyšíme, že mládež je dnes zkaženější než dřív. Lamentuje se, že mladí jen tráví čas na mobilu, nezajímají se o nic než o nejnovější tiktové trendy nebo influencery z Instagramu a tak podobně. Lidé, kteří s dětmi a mladými pracují, si ale často všímají jiného trendu – že jejich svěřenci mají otevřená srdce a neváhají pomoci, když mají příležitost.

Ondro, běž se zamotat. Repotáž ze školy pro děti s autismem nebo retardací

autor:
Sedmáci Svatavy Rácové se perou se zadáním se střídavou úspěšností.

Motivační citáty na zdech, formuláře na sebehodnocení na nástěnce, klidná atmosféra plná vzájemného porozumění, maximálně deset dětí ve třídě. Pozor, nejsme v soukromé škole s drahým školným, ale na základní škole praktické a speciální – bývalé zvláštní a pomocné škole v Kralupech nad Vltavou. “My jsme tady rádi,” říká za učitele Svatava Rácová. “A děti to cítí. Kolikrát sem chodí, i když mají kašel nebo teplotu a měli by ležet doma.”

Každou sobotu, nebo taky vůbec. Jak se české děti v cizině učí mateřštinu

autor:
Pokud se dítě vzdělává v zahraničí, rodiče nemusejí rezignovat na výuku češtiny, a dokonce na ni ani nemusejí zůstávat sami.

Tomášovi Stiborovi bude brzy dvanáct let, narodil se v Praze a už čtvrtým rokem žije se svojí matkou Ester v severní Anglii. Navštěvuje tady první ročník nižší střední školy a odpoledne rád hraje fotbal. Každý rok v červnu se ale vydává znovu do své pražské základní školy, kterou opouštěl v pololetí druhé třídy. Skládá tu rozdílové zkoušky z češtiny a vlastivědy.