Lucie Kocurová 
Tomášovi Stiborovi bude brzy dvanáct let, narodil se v Praze a už čtvrtým rokem žije se svojí matkou Ester v severní Anglii. Navštěvuje tady první ročník nižší střední školy a odpoledne rád hraje fotbal. Každý rok v červnu se ale vydává znovu do své pražské základní školy, kterou opouštěl v pololetí druhé třídy. Skládá tu rozdílové zkoušky z češtiny a vlastivědy.
Měří na centimetr přesně dva metry, má manželku, dvě dcery a čtrnáct kolegyň. Učí na prvním stupni v montessori škole a o svých každodenních zkušenostech kreslí komiksy na sociální sítě na profilu s názvem Mluví jen jeden. „Někdy mi stačí překreslit konkrétní moment ze své třídy a funguje to. Jindy si tu situaci trochu víc sochám v hlavě, jako když se soused pozastaví nad tím, že tohle není práce pro chlapa,“ říká s úsměvem.
Čím dál víc rodin si nemůže dovolit zaplatit stravné ve škole nebo školce. Pro jejich děti to může znamenat víc absencí, horší známky a větší riziko vypadnutí z kolektivu. I když v Česku fungují programy, které nabízejí obědy zdarma, nedostanou se ke všem, kteří by je potřebovali.
Mnoho let pracovala na manažerských postech v nadnárodních firmách. Po čtyřicítce se ale rozhodla kompletně změnit svůj život, vystudovala pedagogiku a už devátým rokem učí, zejména děti na prvním stupni. Magdalena Málková z Poděbrad navíc letos zvítězila i v soutěži o nejinspirativnějšího učitele Česka. „Děti musejí umět číst, psát a počítat, výsledky u nich vidět chci. Nejsem ale příznivcem soutěží na rychlost a podobných metod.“
Kde v Česku mají kvalitní základní školy? A jaké faktory ovlivňují vzdělávací úspěšnost dětí? Odpovědi na tyto otázky nyní nabízí studie společnosti PAQ Research.
Snad každý rodič by si přál, aby jeho děti četly. Jenže dají se v dnes ti nejmenší čtenáři nalákat třeba na Honzíkovu cestu nebo na Dášenku, které jejich rodiče s oblibou vytahují ze své knihovny?
Někde mají příliš dětí a málo školních budov, jinde je tříd dostatek, ale žáků do nich málo. Ani jedna situace není ideální a přidělává místním samosprávám vrásky. Ačkoliv se to může zdát nemožné, oba extrémy můžou mít jedno řešení: takzvané svazkové školy.
Nejprve byl tělocvikářem, později hokejovým trenérem, dnes je hlavně mentálním koučem pro vrcholové sportovce. „U dětí bychom hlavně měli vzbudit lásku k pohybu a zájem pečovat o svoje tělo, mysl a duši,“ říká Marian Jelínek.
Odmalička ho bavila biologie a chemie, nakonec se ale nestal lékařem, nýbrž učitelem. „Nechci po studentech memorování pouček, ale potřebuju, aby přemýšleli,“ říká Petr Šíma z přírodovědného Gymnázia Botičská v Praze. „Příroda má totiž všechno geniálně vymyšlené, stačí to jen vidět.“
Je tělocvik příležitost zažít radost z pohybu, nebo se spíš jedná o organizované ponížení, a ještě k tomu na známky? Čeští žáci se přiklánějí k druhé možnosti, a pokud můžou, cvičení se vyhýbají. Přitom stačí málo: netlačit na výkon, dbát na vztahy a nechat žáky, ať si vyzkouší i to, k čemu by se sami nedostali – kluci třeba jógu, holky fotbal, všichni kruhový trénink v komerčním fitness centru.
