Lucie Kocurová 
Ze zákona musí každá škola mít metodika prevence. Ředitelé řídí, učitelé učí, ale co dělá vlastně metodik prevence? „K tématům, které řeším, patří záškoláctví, šikana, kouření, alkohol, vandalismus nebo problémy v rodině,“ říká Tereza Píchová ze Základní školy Vorlina ve Vlašimi. Jak přesně?
Počítače a moderní technologie obecně ho baví už od dětství, snaží se je využívat smysluplně – a ještě to naučit ostatní. Lektor a konzultant Ondřej Neumajer je mimo jiné i součástí týmu, který stojí za revizemi vzdělávacích programů, díky nimž by se děti měly učit nejen správně zformátovat nadpisy v dokumentu, ale také účelně využívat mobil v běžném životě. Za svoje působení získal nedávno cenu Nadace České spořitelny.
Lotyšsko se podobně jako Česko pokouší postupně proměnit školy z institucí, kde se žáci dozvědí hodně faktů, v místa, která lidem pomohou získat dovednosti nutné k přežití v dnešním složitém světě. Detaily prozrazuje Skaidrite Bukbarde, která vede komunitní vzdělávací centrum v lotyšském městě Jelgava.
Někdo už odmalička ví, že chce být učitelem, lékařem nebo třeba kuchařem, většina dětí si však v deváté třídě není jistá tím, kam se po základní škole vydat. S volbou povolání – nebo ještě lépe profesního zaměření – pomáhají mimo jiné kariérní poradci. Na základní škole Děčín IV tuto pozici už šestým rokem s láskou zastává Helena Dušičková a zde sdílí své zkušenosti.
Menstruace, ochlupení, správné pojmenování pohlavních orgánů nebo otázky spojené se sexuální orientací. To jsou témata, která ve veřejném prostoru otevírá málokdo s takovou otevřeností, jako duo Zuzana Kašparová a Terézia Ferjančeková, známé hlavně z podcastu Vyhonit ďábla a nově i z pořadu Na záchodcích na iVysílání České televize. Co dnes podle nich dospívající nejvíc řeší?
Ozvala se mi maminka šestiletého dítěte z pražského Zličína. Její dcera by měla v září nastoupit do první třídy, stejně jako 119 dalších dětí z okolí. Problém ale je, že do jediné školy v celé čtvrti se prvňáků vejde jen 75 a pro ostatní se bude hledat místo „jinde”. Blízké školy už ale signalizují, že taktak poberou svoje spádové žáky.
Přijímačky na střední školu jsou za vámi a celá rodina se raduje z výsledků. Zatím však seznam přijatých visí pouze na dveřích školy, případně na webových stránkách. To však ještě neznamená, že školák v září místo skutečně bude mít. A jak se vlastně škola dozví, že tam dítě skutečně zamíří? K tomu slouží zápisový lístek.
Přecházejí ze školy na školu, nikde o ně nestojí. Děti, které mají normální inteligenci doprovázenou poruchou učení nebo chování to nemají v třicetihlavých třídách snadné. Jejich rodiče se často stávají asistenty, aby potomci vůbec mohli školní docházku dokončit. Někde chybí dobrá vůle, někde prostě nejsou podmínky. A pak se může stát, že „nestandardní“ dítě odmítnou všechny školy v okolí, jako Martina ze severních Čech.
Ný, natý, itý, ičitý… Vzorečky, rovnice, roztoky a koncentrace. Pamatujete si ještě, jak jste se učili chemii? Žáků, kteří si během hodin mohli skutečně něco vyzkoušet, není mnoho; většina z nich strávila hodně času opisováním z tabule a následnou tvorbou taháků na písemky. Nově vznikající centra pro učitele si kladou za cíl tuto neveselou situaci zlepšit.
Chodí na gymnázium stejně zaměřené děti jako na průmyslovku nebo střední zdravotnickou školu? Rozhodně ne; proto koneckonců máme různé typy škol, aby si mohl podle svého naturelu vybrat každý. „Potom ale nechápu,“ říká programový ředitel společnosti EDUin Miroslav Hřebecký, „proč někdo považuje za chytré, aby všechny děti procházely stejnými přijímačkami. Není to výhodné pro děti, není to výhodné pro školy, v konečném důsledku ani pro stát.“ Jak by tedy mohly přijímací zkoušky vypadat jinak?
