Připravuje se plán pro příští dekádu českého vzdělávání. Co na něm pochválili, a co kritizovali odborníci u kulatého stolu?

Zajímá vás, kam se bude česká vzdělávací soustava ubírat příštích deset let? Nebo byste k tomu dokonce taky chtěli říct své? Můžete, až do konce roku ministerstvo školství sbírá připomínky k dokumentu Hlavní směry Strategie vzdělávací politiky 2030+. Ten bude cestovním plánem, podle nějž se v dekádě 2020–2030 pojede. Než si vytvoříte svůj názor, mohlo by vás zajímat, co na něj říkali experti na kulatém stole SKAV (Stálé konference asociací ve vzdělávání) a informačního centra EDUin. Zde přinášíme zásadní momenty

Říkají mi: „Jsi blázen, že ses na to dala“, ale já nelituju… Na slovíčko s čerstvými studenty peďáku

Kateřina, Jirka, Karolína, Tereza. Jsou v prvním ročníku Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Když vše dobře dopadne, stanou se z nich učitelé a snad půjdou i učit, pokud je vítr neodvane jinam (což se ale absolventům pedagogických fakult stává poměrně často). Co na výběr jejich budoucího povolání říkali rodiče a kamarádi? Jak se jim líbí na fakultě? A jaký by podle nich měl být učitel? Tereza: Všichni se sem vejdeme a je to tu interaktivní „Rodina mi do mých rozhodnutí nemluví,

Terapeut o dětství s ADHD: Polepšit se bylo strašně těžké. Šlo to, až když jsem si dal méně ambiciózní cíle

„I když se dítě chce změnit, nechce dělat problémy, často to prostě nedokáže. Aby uspělo, někdo mu musí pomoci,“ říká terapeut a lektor Julius Bittmann, který se věnuje dětem s problémovým chováním a využívá k tomu vlastní zkušenost z dětství. Pokračování rozhovoru, jehož první část najdete ZDE Kdy u vás začal obrat k lepšímu? Mám to spojené s takovými dvěma momenty. Na začátku sedmé třídy mě přivedla domů policie, protože jsem napadl spolužáka. Tedy porval jsem se se spolužákem, jehož otec

Jako problémové dítě s ADHD jsem byl postrachem doma i ve škole, říká lektor a terapeut Julius Bittmann

„Po čtvrt hodině, co jsem byl ve škole, už byl první konflikt,“ říká Julius Bittmann. V tomto rozhovoru se rozpomíná, jaké to bylo být problémovým dítětem. Dětem, jako byl on sám, teď pomáhá: „Je to těžké pro ně i pro okolí. My tomu říkáme cesta kříže. Nechci, aby to vyznělo jen tak, že jsou to pouze chudáčci, oběti učitelů a systému. Mohou být nesnesitelní, ale jak jsem řekl, nejsou zlí. A velmi trpí tím, že si rychle zničí vztahy a

Fany a pes: Kaskáda dobrodružství z doby těsně před pádem železné opony. Poetická, věrohodná, krásně animovaná

Ve dvoře činžovního domu stojí mohutný strom, ve větvích je zabudovaný domek, jaký by si přálo mít každé dítě, i když už je dávno dospělé. V domku se svítí a někdo tam je, někdo veselý. Tahle skoro pohádková idylka se odehrává v Lipsku, když bylo město ještě součástí NDR, je léto roku 1989. Zoom a vidíme dvě skotačící holky, dvě velké kamarádky, šťastné a bezstarostné. Jen malý mráček tu je: Sophie druhý den ráno odjíždí s maminkou na výlet do

Krásná a poloprázdná… Proč asi? Na skok v teplické škole, jejíž prvňáky lidi před dvěma lety posílali do plynu

Před školou na teplickém sídlišti stojí malý snědý kluk. Přišel na kroužek logiky. O jeho škole se před dvěma lety mluvilo široko daleko. Po zveřejnění fotky prvňáků této sídlištní základky v místním Deníku se pod obrázkem usměvavých dětí šířícím se najednou sociálními sítěmi roztrhl pytel s komentáři uživatelů, které dráždilo, že velká část tvářiček byla nápadně tmavší. Někdo narážel na název ulice, ve které škola stojí, a posílal děti do plynu. Bylo z toho nakonec pozdvižení, dokonce i jeden odsouzený.

S těžko vzdělavatelnými dětmi nikdo nepracoval, jak by měl, jinak by neselhávaly, říká zastánkyně svobody v učení

„Stát nemá mít monopol na vzdělávání,“ říká Michaela Řeřichová, která se angažuje v hnutí Svoboda učení. „Svobodné školy jako jsou třeba Sudbury školy jsou pro mě nádherným modelem funkční organizace společnosti. Je to samosprávná komunita na principech přímé demokracie. Skupina lidí vykonává správu nad společným majetkem, definují si pravidla, spolupracují s jinými komunitami…“ říká dále. Toto je pokračování rozhovoru, jehož první díl najdete zde.  Jak jste se dostala ke Svobodě učení? Jak jsem už říkala, začala jsem se v té

Svoboda a nejistota spolu souvisejí, říká propagátorka absolutní svobody ve vzdělávání, která je proti povinné školní docházce

 „Potlačování nelibých pocitů, vytěsňování strachu z nejistoty – toho se dopouštíme často. Pro mě je to i určitý barometr: když stavím své jednání a myšlení na strachu nebo na pokusech ho utišit, tak to většinou stojí za prd. Takže pro mě je i učení a vzdělávání primárně o tom, jak se konstruktivně vyrovnat s nejistotou. Svoboda a nejistota spolu souvisejí,“ říká Michaela Řeřichová, která je aktivní členkou Svobody učení. Propaguje svobodu, dobrovolnost a takzvané sebeřízení ve vzdělávání a je proti povinné

Znalosti nepodceňujeme, ale nekončí to u nich. Studenti zde rozvíjejí úsudek, cítění a vůli, říká ředitel waldorfského lycea

„Už dvacet let se snažím navenek komunikovat, co je waldorfská pedagogika, ale příliš se mi to nedaří,“ říká Ivan Smolka, ředitel waldorfského lycea se sídlem v Praze na Jižním městě. Vzděláním strojař, k waldorfskému vzdělávání se přiblížil jako rodič před čtvrt stoletím. „To se musí zažít,“ dodává.  Většinová představa o waldorfské škole je, že si tam děti mohou víc hrát, někdo si ji spojuje s ezoterikou, někdo s bájením. Přitom už ústy svého zakladatele Rudolfa Steinera tato pedagogika zdůrazňuje nutnost