Když se muž doma nezapojuje, může to mít jeden skrytý důvod. Brání mu strážkyně brány…

Péče o děti a domácnost leží pořád daleko víc na ženách, a to i když vydělávají oba rodiče. Nabízí se vysvětlení, že mužům to prostě tak vyhovuje a pasivním, nenápadným odporem hájí své výhody. Co když jim v tom ale brání samotné ženy? Tedy ty z nich, které mají syndrom strážkyně brány. Nejedna žena má tísnivý pocit, že odpovědnost za chod domácnosti leží z větší části na ní a že její partner je přinejlepším v roli více méně ochotného asistenta. A

Český stavař postavil a řídí školu v Himalájích. Spravují ji čeští skauti, musí umět všechno, hlavně psychicky přežít v náročných podmínkách

Aby se horské vesnice Himaláje nevylidňovaly, musí v nich být škola. Když děti putují do dalekých internátních škol ve městech, ztratí schopnost žít v horách. A domů se nejspíš nevrátí. Jan Tilinger je stavař a cestovatel. V oblasti Zanskar v indickém Kašmíru vymyslel, postavil a řídí školu v odlehlé horské vesnici. Surya je soběstačná stavba z místních materiálů, kterou začali replikovat i na dalších místech. A žáci ve vesnici zůstávají i jako dospělí. Jak vás to napadlo, postavit školu v Indii?

Budoucnost je černá skříňka, staré časy vrátit nejde. Jak se v tom zařídit jako rodič a učitel? Rozhovor s německým lektorem

Dieter Schwartz jezdí do České republiky už léta, jako lektor směru nazvaného „intuitivní pedagogika“.  Své zkušenosti učitele popsal na těchto stránkách například v rozhovoru Německý učitel převzal třídu, která jeho předchůdkyni přivedla na psychiatrii. A uspěl.  Zeptali jsme se ho na podstatu toho, o co na setkáních pod hlavičkou „intu“, vlastně jde. Co je pro vás jádrem intuitivní pedagogiky, účelem setkání, kde působíte jako lektor? Asi zejména rozpoznání vnitřních konfliktů a práce s nimi. Konflikty se spíš než mezi lidmi

I takto vypadá rodinná dovolená. Vyladění hrou aneb jak přes neúspěchy najít spokojenost

Dětí je tu hodně, ale hry hrají spíš dospělí. A s určitým cílem. Týden strávený na venkovské usedlosti s programem pod názvem „intuitivka“ je takový wellness svého druhu pro učitele, rodiče a pro každého, kdo chce.  A přijel i velký Pär…  Tím cílem je společně a pod vedením lektorů hledat a snad i najít vnitřní spokojenost. S lehkostí, hravě a s vědomím, že i negativní emoce jsou naši učitelé.  Jan Kršňák, lektor rodičovských témat a autor knihy o vzdělávání, jezdí

Tatínek, který dětem nedává dárky: „Náš životní styl je pro každého, kdo má rád svobodu a snese nejistotu“

Když jsme loni před Vánoci pustili do světa článek o rodinách, kde si nedávají vánoční dárky, pozornost kritických čtenářů přitáhl nejvíc otec tří dětí Jan. Ten se jim zdál jako nejpřísnější puritán, tomu to děti jednou spočítají, prorokovali mu někteří pod článkem. Od té doby si plánujeme, že se na to, jak to chodí v domácnosti u Tilingerů, podíváme trochu zblízka. A teď jsme si konečně s tatínkem promluvili. Jak to je tedy s těmi dárky? Vadí vašim dětem, že je

Francouzský tatínek: Dcera je pro mě největší dar. Přemýšlím, jak ji vybavit do života v této dravé, sobecké společnosti

Camilo Lagesse je Francouz po otci (maminka je z Kolumbie) a je otcem Ahinsy, pětileté holčičky, kterou má ve střídavé péči. Společně žijí v malé bretaňské vesnici s názvem Concoret. „Vedu ji k tomu, aby byla dobrým člověkem a věděla, že může vytvářet krásu. Ale jak ji správně připravit na život v sobecké, dravé společnosti?“ říká. Máte dceru ve střídavé péči. Jak to máte rozdělené? Bydlím blíže ke školce, takže všední dny je Ahinsa se mnou. O víkendech a ve

Chlapcům ubývá motivace, výdrž, soustředění, víra v sebe. Zachránit je mohou – tátové. Třeba takto

Otec, který ráno zmizí a večer se sice objeví, ale úplně vyždímaný z práce v korporaci. Nebo doma vůbec nebydlí. A když bydlí, tak vytěsněný svou slabou vůlí nebo ráznou manažerkou rodiny do pozice nešiky a původce nepořádku. Škola je zase plná žen, které nade vše milují řád, nikoli dobrodružství, a také cílevědomých spolužaček s ostrými loktíky. Plus ve světě zmizely jistoty, o které opřít mužské sebevědomí, byť to třeba byly jistoty falešné. A je zaděláno na krizi chlapectví. Dětem, ale chlapcům

O naději jménem Eduzměna: podpořit změnu zdola, spolehnout se na schopnosti, které už tu jsou

O ambiciózním projektu podpory českého vzdělávání, který startuje. „Co chybí, je dobrá pilotáž progresu, který očekáváme, že by měl ve školách plošně nastat, a nenastává. Chceme podpořit žádoucí změnu v nějaké oblasti, vytvořit pro ni celkově dobré podmínky, a pak napomoci jejímu šíření,“ říká Zdeněk Slejška. Je duší Eduzměny. V jaké fázi života jste se začal zabývat vzděláváním? Asi už v době, kdy jsem ještě sám byl žákem. Už tehdy mi vrtalo hlavou, proč se něco učíme tak, jak se to učíme.

Jitka Polanská: Jak správně bojovat aneb proč se teď ve školách tolik mluví o pravidlech? Už tomu rozumím

Jedno páteční odpoledne jsem se nachomýtla k tomu, když na základní škole Edisona v pražských Modřanech tři malí žáci, Matěj, Jenda, Eliáš, ve věku sedmi osmi let, vymýšleli pravidla boje. Jak správně bojovat v družině. Domlouvali se, kam může vést rána (ne na břicho, ne do hlavy), že to nebude plnou silu, že kdo nechce bojovat, nikdo se ho nedotkne, že každý může přestat, kdy chce – signál je zvednout ruku. Paní učitelka jejich debatu usměrňovala a výsledky zapisovala. Společně